Příběh čtenářky: V manželství jsme byli tři

Odjakživa jsem se považovala za volnomyšlenkářku a kromě toho mě vždycky něco táhlo jít proti proudu. Když byly ještě na střední všechny holky ostříhané na mikádo, já nosila vlasy až do půlky pasu. Chtěla jsem se lišit a provokovat. I tohle se na mně Markovi líbilo, když jsme se poprvé potkali. Bavila mě jeho spontánnost a sečtělost. Byl o dvanáct let starší, zasvěcoval mě do tajů exportu, kterému tehdy v jedné firmě šéfoval, a já jeho zase do krásy vodních dýmek. V čajovně jsme dlouhým povídáním trávili hodně času. Skoro tolik jako potom v posteli. Marek nebyl můj první muž, ale byl rozhodně nejzkušenější. Sex nás oba bavil a klapalo nám to.

NAVŽDY SPOLU

Čím víc jsem Marka poznávala, tím víc jsem ho milovala. Proto když na mě jednou z krabičky od hermelínu (na romantiku můj budoucí muž nikdy moc nebyl) vypadl zásnubní prstýnek, vypískla jsem radostí. Tou dobou už jsme spolu stejně dva roky žili, takže svatba byla jen dalším logickým krokem.
Brali jsme se v Divoké Šárce u potoka. Já byla pod šaty bosá, Marek měl ke smokinku brčálově zelené holínky. Vzduchem voněl květen a mně bylo čerstvých třiadvacet let. Ještě dnes si vybavuji překvapený pohled oddávajícího, když mu pohled zabloudil k našim nohám. Byli jsme jiní. No a?

VŠEDNÍ ŽIVOT

Manželství nám prospívalo. Marek už jednou ženatý byl a já se vedle něj tak nějak zklidnila. Měli jsme spoustu přátel, a tak jak jen to šlo, vypadli jsme z Prahy ven. Lyžování v Alpách, prodloužený víkend na Slovensku, pořád se něco dělo. Občas si taky vyrazil každý z nás sám. Nežárlili jsme na sebe a ani nepátrali.
„Sabinko, já se tě nikdy na nic ptát nebudu,“ prohlásil Marek hned ze začátku našeho vztahu. „Věřím, že když jsi se mnou, tak se mnou chceš být. A až se to změní, řekneš mi to.“ O nevěře jako takové jsme nikdy nemluvili, ale taky jsme si nelhali. Ta volnost nás k sobě stejně táhla, milovali jsme se a nepotřebovali někoho dalšího. Až do té osudné soboty.

TEN TŘETÍ

Tehdy nás k sobě na víkend pozval Tomáš, Markův kamarád z gymplu. Občas k nám chodíval na návštěvu, znala jsem ho už pár měsíců. Původně to měla být zábava ve čtyřech, ale Tomova sestra onemocněla, a tak jsme na chatičce u Berounky zůstali večer u ohně nakonec jen my tři.
„Dáš si práska?“ nabídl pozdě večer Tom Markovi. Ten jen zavrtěl hlavou. Ale já neodolala. Marek šel brzy spát a my se ten večer s Tomem trošku zhulili a dlouho jsme si povídali. Měli jsme hodně společného, to jsme věděli už dávno. Milovali jsme stejnou muziku, smáli jsme se stejným věcem a nejen to…
„Sabino, co tě vzrušuje?“ zeptal se mě někdy ve dvě ráno Tomáš. Na nebi svítily hvězdy, byl teplý letní večer a já odpověděla tak přirozeně, jako bychom se bavili o tom, co běžně nakupuju. 
„Občas se mi zdává, že se dívám na Marka, jak se tajně miluje s cizí ženou. Anebo že k nám domů přizve kamaráda a přinutí mě, abych se s ním vyspala před ním.“
„Hmm… vyhovuje ti podřízená role,“ potáhl si Tomáš z cigarety a podíval se na mě.
Poplašeně jsem zamrkala.
„Za to se nestyď,“ vzal mě za ruku. „Já jsem zase dominantní.“
O chvíli později už jsme leželi v trávě a divoce se líbali. Tomáš mě šíleně vzrušoval.
„Ne, to nesmíme, Tome, přestaň,“ odstrkovala jsem mu ruce.
„A proč bychom nemohli? Nikdo to přece nezakázal. Já už tě chci dlouho. Strašně se mi líbíš. Nejen to, jak vypadáš. Líbí se mi, jak jsi citlivá, a přitom divoká. Mám tě rád, přece to musíš vědět.“
„Ale co Marek?“
„Marek je liberál, i když na to možná nevypadá. Víš, známe se dlouho a už v mládí jsme ledacos probírali… Navíc – já mu tě nechci vzít, já se chci prostě jen přidat.“
Tu noc jsme se nakonec nemilovali, i když jsem Tomáše chtěla. Sama jsem byla ze svých pocitů překvapená. S Markem nám to klapalo, milovala jsem ho, tak jak to, že se teď zamilovávám do jiného? Přece nemůžu mít ráda oba dva! Nebo ano?!? Kromě toho mi vrtalo hlavou, co říkal Tomáš o Markovi.
Ráno jsem oba dva našla v družném hovoru u snídaně. Marek pil kafe, Tomáš si balil dalšího jointa a spiklenecky na mě mrknul.
Ten den jsme se vraceli zpět do Prahy. Navečer jsme zaparkovali před naším vinohradským činžákem. Už jsem chtěla vystoupit, když mě Marek zadržel: „Počkej, Sabi, rád bych se tě na něco zeptal.“
„Ano?“
„Miluješ Tomáše?“
„Cože? Jak jsi na to… ale já…“
„Klid, počkej, já ti chci jen říct, že se mnou Tom mluvil. A… má pravdu. Mně by to nevadilo. Zvlášť když je to zrovna on. Ty jsi o tom nepřemýšlela? Naše srdce možná není stavěné jen na jednu lásku.“ Zůstala jsem ohromeně zírat. Jako by mi Marek četl myšlenky! Bylo to vlastně ideální – neztratím manžela a můžu být i s Tomášem. Příští víkend už jsem jela k Berounce sama. S Markovým požehnáním. Milovat se s Tomášem a vědět přitom, že vlastně můžu, bylo strašně zvláštní a osvobozující zároveň. Poznávala jsem přitom sebe samu. Kde jsou hranice mých citů? Dokážu sdílet s oběma všechno? A jak to uděláme s dovolenou, napadalo mě. Moje představy o tom, co jak bude, samozřejmě vzaly za své. Nakonec totiž všechno dopadlo úplně jinak. 

DVA PLUS JEDEN

Bydlela jsem s Markem i Tomášem. Ne najednou, ale podle harmonogramu, který jsme si všichni odsouhlasili a který se každý týden měnil podle potřeby. Když jel Marek na služebku, spala jsem tři dny u Toma, když Tomáš dokončoval nový web a potřeboval klid, byla jsem zase ve svém původním bytě. Abych nemusela pořád něco přenášet, časem jsem si vytvořila dva domovy. Dva zubní kartáčky, dvě noční košilky a jen jedno srdce. Pro oba. Dá se říct, že jsme byli šťastní. Nikdo z nás netoužil sestěhovat se dohromady, chtěli jsme si užít tu jinakost, to soukromí zvlášť. Někdy jsme vyrazili ven všichni tři. To jsme pak ruku v ruce a v další ruce blokovali pražské chodníky a bořili mýty o lásce.
Moji muži mi dávali každý něco jiného. Problémy jsem si nepřipouštěla. Tahle idylka trvala sotva rok.

VŠECHNO JE JINAK

Marek začal chodit domů čím dál později, a nebo byl dokonce celé dny pryč. Taky si nakoupil nové oblečení a začal mluvit o motorce. On, který nedal dopustit na náš robustní džíp! Něco tady nehrálo. I v sexu nám to trošku vázlo. Jednoho dne se zase vrátil pozdě. S podnapilým úsměvem a otiskem cizí rtěnky na tváři. Srdce mi bušilo jako splašené.
„Marku! Ty někoho máš!“ vybafla jsem na něj hned v předsíni.
Sundal si sako, pomalu je pověsil na věšák a pak se ke mně otočil.
„Mám, Sabinko.“ Nikdy jsme si nelhali, na přímou otázku přímá odpověď.
„A to jako teď budeme čtyři? Kdy jsi mi to hodlal říct?“ hlas mi přeskakoval.
„No… Jana, to je ta, co s ní… ehm… prostě Jana mě chce mít jen pro sebe.“
Předsíň se se mnou zhoupla. Marek. Můj muž! Můj přístav, moje rodina. Co to říká?
„Ale já to nechci, to nejde, jak si to představuje? Hned to s ní skonči!“ Proti všem svým zásadám jsem se rozkřičela.
„Jenže,“ nadechl se Marek a prohrábl si vlasy, „já to vlastně chci taky. Promiň…“
Doufala jsem, že se mi to jen zdá, že se ráno probudím a všechno bude zase v pořádku. Nebylo. Ráno jsem našla na stole Markův snubní prstýnek a za týden žádost o rozvod. O měsíc později jsme se rozešli i s Tomem. Nezbylo mi nic. Vůbec nic. Jen prázdné srdce a postel, kterou už nikdo nezahřívá…

Vaše životní příběhy nás zajímají. Pište nám na [email protected].