Příběh čtenářky: Žila jsem se zločincem

„Rozmysli si to, Terko. Chceš doktora, nebo komedianta?“ Narážel tím na to, čím se Rosťa živil. Vystudoval sice medicínu, stejně jako můj otec, ale přešel jaksi „na druhou stranu barikády“. Místo ordinace zvolil auto. Hned po škole začal dělat dealera léků.

„To může dělat každý, na to nemusel studovat,“ hudroval táta. Ale v tomhle pravdu neměl. Málokdo se na tu práci hodil tak jako Rosťa. Když se mi někdy při sezení v čekárně naskytne možnost pozorovat nesmělého pána s kufříkem, jak potřetí klepe na dveře ordinace, aby ho sestra napočtvrté „odpálkovala“, vždycky si na Rosťu vzpomenu. On byl všude vítaný. Vtipný, výřečný, uměl polichotit i účinně zahrozit, že člověk nevěděl, jestli si dělá legraci, nebo ne. Rozhodně ale všemi těmihle prostředky uměl dosáhnout svého. Prodat. Doktoři mu smlouvy podepisovali jako na běžícím pásu. Vydělával desetkrát víc, než by měl někde jako obvoďák. Ale pro mého tátu holt tohle nebylo dost důstojné.

ON JE TAK BÁJEČNÝ!

Přesto mi svatbu nezkazil a dovedl mě k oltáři. Byla jsem šťastná. Za čas se nám narodili dva synové Sam a Teodor a já se věnovala tomu, co jsem vystudovala a měla jsem to ráda. Dávala jsem hodiny němčiny a angličtiny. Děti hlídala máma, Rosťa jezdil a slušně vydělával. Brzy jsme si postavili za městem domek se zahradou a dětem koupili zlatého retrívra. Prostě rodinka jako z katalogu. Rosťa byl sice často na služebních cestách, ale o to víc jsem se na něj mohla těšit. Naše láska se tak neokouká, říkala jsem si. Vracel se domů celý nadšený, nezapomněl na drobnosti pro mě ani pro děti, večer si pak vlezl ke mně do horké vany… Nesměl ale doma zůstat příliš dlouho.

Chvíli mi trvalo, než jsem si toho všimla. Nebo spíš než jsem si to připustila. Jakmile s námi byl déle než víkend, začal se mi můj okouzlující muž měnit před očima. Byl podrážděný, všechno mu vadilo. Přitom stačilo pozvat sousedy na grilování, a už to zase byl on. Už byl ve své kůži. Ženské z ulice mi ho záviděly. Pohledný, vtipný, galantní, úspěšný…

Ano, to všechno jsem si uvědomovala, on je přece tak báječný. Všichni to říkají a všichni ho obdivují. Začala jsem proto vinu hledat v sobě. Musím se víc snažit. Když je tu s námi, musím mu být stoprocentně k dispozici, nepouštět se do probírání žádných nepříjemností, problémy počkají. Jen aby byl klid.

DRUHÁ TVÁŘ

Stále častěji se ale stávalo, že klid stejně nebyl. Dřív či později jsem pronesla něco, co ho naštvalo. Nebo jen tónem, který se mu nelíbil. Udělala jsem něco nemožného. To pak okamžitě vybuchl: „Jsi blbá, nebo co? Kam koukáš? Kde mám ten sendvič?“

A já poslušně běžela napravit, co jsem pokazila, i když jsem si byla stoprocentně jistá, že mě o žádný sendvič nežádal. Hlavně ať je klid, modlila jsem se v duchu. Ať nevybuchuje před dětmi, ať… Nebylo to nic platné. Stejně jsem nakonec byla „slepice, nána pitomá, nemožná kráva“. Ale jen do doby, než se vrátil z další cesty. To přijel opět okouzlující manžílek s nějakým pěkným dárkem a chutí pořádně si to rozdat v posteli.

Tušila jsem to už delší dobu. A nebyla jsem sama. Došlo mi to, když náš syn Teodor uprostřed povídání o dinosaurech hlasitě pronesl: „Mami, co to je, když má někdo milenku?“ – „Prosím tě, kde jsi tohle slyšel?“ snažila jsem se zachovat klid. Moc mi to ale nešlo. „No, povídala to teta Julča tetě Míle na hřišti. Prej že má náš táta milenku. Slyšel jsem to. Milenka, to je hodně mladá holka, že jo, kterou má táta rád? Má ji rád víc než tebe?“ Ani nevím, jakou přihlouplou odpovědí jsem jeho zvědavou dušičku uspokojila, ale pravda to rozhodně nebyla.

Tentokrát jsem se Rosťova příjezdu opravdu bála. Ale zároveň už jsem to nemohla vydržet. Bylo mi jasné, že musím udeřit co nejdřív, ještě když bude ve své pohodové návratové fázi. Dřív než mu začneme opět lézt na nervy.

„Víš, co se po okolí šušká?“ snažila jsem se mluvit co nejklidněji. „Že prý máš milenku. Kluk to slyšel na hřišti.“ Odpověděl bez uzardění: „Prosím tě, já a milenka?! Když mám doma takovouhle sexy babu? Jsem snad blázen? Nebo… nebo si snad chceš hrát? Budeš dneska moje milenka, to nezní špatně. Máš ještě někde tu černou paruku?“

Skoulel to se mnou jako vždycky. Padla jsem mu do náruče a užili jsme si divoké milování jako dávno ne. Ráno se k tomu vrátil. Jako by ještě cítil potřebu mě uklidnit. „Bůhví, o kom to ty ženské drbaly. Ty toho namelou a kluk slyší trávu růst.“

Nechala jsem to tak. Co jsem taky mohla dělat. Raději jsem se nechala ukolébat lží, než abych se podívala pravdě do očí. Ta mě ale nakonec stejně dohnala. A byla krutá.

DIVNÉ CHOVÁNÍ

Čas ubíhal, děti rostly a Rosťa se choval čím dál podivněji. Nejenže se na mě jako obvykle utrhoval. Teď začal být navíc nervózní, jakoby duchem nepřítomný. Pořád někam volal, vybíhal ven z domu a narychlo odjížděl. Byla jsem si čím dál jistější, že má zase milenku. Dokonce jsem začala uvažovat o rozvodu. A přestávala jsem se tolik bát jeho urážek.

„Jako bych zase slyšela trávu růst,“ uhodila jsem na něj napůl v žertu. „Nemá tady zase náhodou někdo milenku?“ Příšerně se vyděsil. Překvapilo mě to, myslela jsem, že už si ze mě dávno nic nedělá. „Co ti zase kdo nakukal? Co víš? Všechno mi vyklop! Ty něco víš? S kým jsi mluvila?“ – „Klidně si to nech pro sebe, prosím tě,“ pronesla jsem bez zájmu. „Mně už je to všechno dávno fuk. Nic nevím. Nikdo mi nic neřekl.“ – „No proto!“ Trochu se zklidnil, jeho hnědé oči se na mně zastavily. „Tak už na mě nečum! Mám problémy, no! Nervy v kýblu.“

MAJÁČKY NEŠTĚSTÍ

Bouchl dveřmi a odjel. Vrátil se za dva dny a v jiném voze. „Kde máš auto?“ žasla jsem. „Jo… auto. Nějaká hyena mi ho zapálila. To nic, dostanu jiné. Bylo pojištěné. Ale neboj, teď už bude klid. Už jsem to všechno vyřešil. Budeme si zas žít jako dřív.“

Na nic jsem se neptala. Proč taky, po těch letech. Dali jsme si dobrou večeři a po dlouhé době jsme se zase milovali. Že by už opravdu byl klid? Rosťa dokonce navrhl, že si vyjedeme i s dětmi na dovolenou. Proč ne? Začala jsem balit kufry, děti nadšené, jen mi bylo podezřelé, že Rosťa tak spěchá. Auto jsme naložili až po střechu a hurá! Už jsme to všichni potřebovali. Vyjet si někam zase jako rodina.

„Počkej, já nezavřela okno v ložnici,“ uvědomila jsem si. „Hned jsem zpátky.“ – „Kašli na to,“ zavrčel na mě Rosťa. „Jedem a hotovo!“ – „No to ani náhodou! Nenechám tu celý týden otevřeno pro zloděje. Jdu tam.“ Dvířka bouchla, nemohl mě zastavit…

Už v ložnici jsem je slyšela. Došlo mi, proč chtěl tak rychle odjet. Jen jsem ještě nevěděla celou pravdu. Ani jsem se nemusela z toho okna vyklonit, abych věděla, že zvuk policejních majáčků se zastavil přímo před naším domem.

Když jsem vyšla před dveře, už měl hlavu na kapotě a na rukou pouta. V autě dva vyděšení puberťáci. Tohle není počítačová hra, kluci. Není. „Paní Janečková,“ policistovy oči byly ledově klidné. „Právě jsme vašeho manžela zatkli pro podezření z vraždy paní Anny Milerové.“ Čekala jsem ledacos, ale tohle tedy ne. Rosťa a vrah? Můj Rosťa? „Kdo je, proboha, paní…?“ koktala jsem. „Bývalá milenka vašeho manžela. Je nám líto.“

ZNIČENÉ ŽIVOTY

Ta zpráva se naším satelitním městečkem rozletěla rychlostí blesku. Špatné zprávy, jak je známo, tuhle schopnost mají. Ještě večer jsem rozeslala maily, že ruším všechny hodiny. Stejně by nikdo nepřišel. Kdo by chtěl, aby ho učila vrahova manželka. Natož jeho děti!

Ani moje děti nevystrčily nos z domu. Jen jsme se objímali, občas někdo vzlykl. „Že se spletli, viď, mami? Je to chyba policie, že jo! Mami, řekni, že to není pravda! Tohle přece nemůže být pravda! Táta přece není vrah, je to náš táta! Že tomu taky nevěříš?“ Nevěděla jsem, co na to říct. 

Nevěděla jsem nic a postupně se dozvídala pravdu o celém manželově životě. A tím pádem i o tom svém. Jak jsem jenom mohla být tak slepá!?Dealerstvím léků se živil jen krátce. Pak se zapletl do jiných obchodů. Drogy, vydírání… i bez té vraždy by to dalo pěkných pár let. Dělala jsem si hlavu s tím, jestli náhodou nemá milenku, a přitom jsem si nevšímala mnohem důležitějších věcí. A jemu se to hodilo. Byla jsem plně zaměstnaná myšlenkou, že mi zahýbá. Pro něj ideální. Lepší, když jsem si myslela, že je nevěrník než kriminálník. Ale na nevěru stejně „dojel“. Byla to právě ta Anna. Věděla o všech jeho kšeftících a začala mu vyhrožovat. Že mi řekne o jejich poměru (což Rosťu, řekla bych, zase tak neděsilo), ale hlavně o jeho kriminálních aktivitách. A to už na něj bylo dost.

VRAHA PODLE OČÍ NEPOZNÁŠ

Raději už jsem o manželovi nic dalšího vědět nechtěla. Viděla jsem jedinou cestu z toho všeho. Co nejrychlejší rozvod, a hlavně pryč – utéct i s dětmi někam daleko. Dům jsem prodala, odstěhovali jsme se. Doufám, že tady nás nálepka rodiny vraha nedostihne. Že se už nikdo nebude dál hrabat v našem neštěstí, že se nikdo nedozví, kdo jsme. Snažíme se žít nový život, utekli jsme z našeho města, ale stínům ve své duši neuteču nikdy.

Stále se mi v myšlenkách vrací ten osudný den. Den, kdy mi řekl, že všechno vyřešil. Tehdy už byl vrah. Přesto s námi v klidu seděl u večeře, bavil se jakoby nic, smál se, dokonce se se mnou miloval a ona už byla mrtvá! Jeho rukou! Díval se nám do očí, mně i dětem, a my nic nepoznali. Nedokážu znovu najít důvěru v lidi. Vím už totiž, že vraha podle očí nepoznáš.

Příběh nám zaslala Tereza J.

Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: [email protected]

Foto: Depositphotos (1)