Příběh čtenářky: Změnil mě Bondy

Kdykoli jsem to vyprávěla, abych vysvětlila, proč se psů bojím, můj manžel Jiří dodal: „Jenže tenkrát tě tvá sestra zakryla vlastním tělem, takže ten hafan kousnul do nohy ji, ne tebe. A přitom ona se z toho vzpamatovala a už osm let chová jezevčíka, zatímco ty, které se nic nestalo, jsi tím odporem ke psům posedlá!“ Jirkovi to totiž vadilo, protože  dostal už jako malý kluk štěně kolie. A potom našli zatoulaného voříška, kterého si taky nechali, takže měl celé dětství a mládí dokonce dva psy.

Ten rok, kdy se můj vztah ke psům změnil, se – podobně jako letos – vydařil nádherný podzim: přes den slunce, v noci déšť, prostě „houbové“ počasí. Procházeli jsme s Jirkou lesem vzdáleni od sebe tak, jak správní houbaři mají být, aby toho našli co nejvíc, když se to stalo. Najednou jsem spatřila u stromu uvázaného psa. V tom okamžiku uviděl i on mě. Vycenil zuby, hrozivě zavrčel a vyrazil proti mně. Řemínek, na němž byl upoután, se napjal k prasknutí. Bylo to skoro stejné jako tehdy v dětství. Zaječela jsem hrůzou, až všechno v lese ztichlo. I ten pes… Když se přihnal manžel, zvíře se na něj jen tiše podívalo a bázlivě se stáhlo. Najednou jsem si připadala hloupě – vždyť ten pes se snad bojí víc než já! Jirka mi tuto domněnku potvrdil – prý se pach strachu podobá pachu agresivity. Pes si tedy asi myslel, že chci já ublížit jemu.

KDO TO MOHL UDĚLAT?!

„Někdo se ho takhle zbavil! Uvázal ho, aby nemohl běžet za ním a aby tady uprostřed lesa pošel hlady! Tohle může udělat jen zrůda!“ řekl Jiří a zbledl zlostí stejně jako kdysi na jedné taneční zábavě, krátce před tím, než knokautoval opilce, který mě obtěžoval. Několikrát vydechl, aby se uklidnil, a pak úplně beze strachu vykročil přímo k psovi. „Neboj, ty jsi malý pejsek,“ oznámil mu mazlivým hlasem. Hrklo ve mně strachy, ale pes zřejmě ihned poznal, že to s ním Jiří myslí dobře a že se ho nebojí. Sice se ještě trochu bázlivě přikrčil a tiše zavrčel, ale přitom už maličko vrtěl ocasem a v očích se mu mihla jiskřička naděje a optimismu.

Blesklo mi hlavou, že nám lidem by se tak rychle po takové zradě optimismus do duše nevrátil. V tom okamžiku mě zaplavila prudká vlna hanby za to, že jeden z nás, taky „člověk“, byl schopen takové bezcitnosti a krutosti. „To je zvláštní, ale všichni psi milují, když jim řekneš, že jsou malí! Považují to za jakousi pochvalu, nechápu proč,“ usmál se Jirka poté, co pejskovi tuhle „psí lichotku“ párkrát zopakoval a pohladil ho. „Nechoď k němu zezadu,“ napomenul mě, když jsem k zvířeti obezřetně natáhla ruku. „Hladit ho musíš po hlavě, aby tě viděl. Nebo ho poplácej po boku,“ dodal. Něčeho takového jsem ovšem v tu chvíli byla ještě hodně daleka. Ale už jsem věděla, že to zhnusení lidmi schopnými nechat někoho dlouho a bolestně umírat jen proto, že se jim nehodí, nad mou hrůzou ze psů začíná vítězit. A také jsem cítila, že bych se nemohla až do smrti zbavit výčitek svědomí, kdybych se nepokusila tenhle odporný čin nějak napravit.

Můj vztah k Bondymu, jak jsme tomu hafanovi začali říkat, jsem si sice vytvářela ještě dost dlouho, ale nakonec mezi námi vzniklo tak úzké pouto, že by mě to nikdy předtím nenapadlo. Byla to hlavně Bondyho zásluha – čím víc jsem se ho já stranila, tím víc mi on dával najevo svou náklonnost. A neustále na mě dělal takové „psí oči“, že Jirka až žárlil… Podle veterináře mu tehdy byly asi tři roky a prožili jsme s ním pak ještě nádherných dvanáct let. Když zemřel, obrečeli jsme to všichni – nejen Jirka a já, ale i náš malý syn, o něhož se mezitím naše rodina rozšířila. A rok nato jsme si pořídili dalšího pejska, taky „odloženého“, ale humánněji – do útulku. Toho máme dodnes a já si už život bez psa ani neumím představit…       

Příběh zaslala Jitka G.

Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: [email protected]