Příběh čtenářky: Silvestr jako zlý sen

Ale silvestrovské oslavy jsem moc nemilovala nikdy a po tom, co jsem zažila vloni, si je už asi neoblíbím. „Marku, vždyť my chodíme do společnosti celý rok, tak proč právě dneska? Ty, takový nekonformní člověk, se budeš řídit tím, co velí kalendář?!“ zkoušela jsem vsadit na to, na čem si u sebe můj manžel zakládá. „Ale jdi, silvestra slaví každý,“ odbyl mě a pečlivě si vybíral kravatu. „No právě že každý, tak my bychom snad nemuseli dělat to, co všichni,“ namítla jsem, ale nebylo mi to nic platné.

Jeli jsme na večírek pořádaný jakýmsi klientem firmy, v níž je můj manžel členem správní rady, a mě vyděsilo už to, že se koná v satelitním městečku. Nejenže je mi každý tenhle „Šmoulov“ veskrze odporný, ale ještě se odtud těžko dostaneme, protože volat tam na Nový rok zrána taxíka určitě nebude jednoduché. „Strašně ti to sekne, Kristi,“ pošeptal mi Marek v autě a stisknul mi stehno obepnuté saténovými kalhotami. Pak kývnul hlavou směrem k taxikářově zátylku a dodal: „Nejradši bych mu řekl, ať zastaví a jde si chvilku zakouřit ven.“ – „Hm, já ale nemám náladu, víš!“ odsekla jsem. „Ále, Kristýnko, však se rozveselíš, až si dáš sklenku! Ten chlapík, co nás pozval, je dovozce vína, tak nám jistě nenabídne žádné patoky,“ zasmál se Marek. 

OTRAVA VE ŠMOULOVĚ

Jak jsem už předem správně tušila, téměř nikoho z hostů jsem neznala, ačkoli byl ten dvoupatrový nevkusný barák natřískaný lidmi snad od sklepa po půdu. A stejně každý s každým prohodil nanejvýš pár slov, protože „zábava“ na takových večírcích spočívá v tom, že se neustále cirkuluje. Že se mi nebude věnovat vlastní manžel, byť jsme spolu teprve tři roky, to jsem věděla jistě. Ve skutečnosti sem chtěl jít, aby mohl sbírat zajímavé kontakty a domlouvat věci, kterým já přece nemůžu rozumět…

Víno však bylo opravdu vynikající, takže jsem si ho vychutnávala u vysokého okna a hleděla při tom do tmy venku. Když mi někdo zezadu důvěrně přejel rukou od pasu až ke stehnu, prudce jsem se otočila. „Marku, prosím tě! Jsme mezi lidmi! Jestli jsi tak stál o sex, tak proč jsme nemohli zůstat doma?“ vyjela jsem na něj. Ale on se odzbrojujícím způsobem zazubil a pohladil mi navrch ještě ňadro. „No jo, jenže ty jsi dneska fakt obzvlášť k nakousnutí! Já se vůbec nemůžu udržet! Hele, víš co? Já už teď objednám drožku na půl jedné, chceš? Jen si s těmi páprdy o půlnoci přiťuknem a jedeme domů slavit spolu, jo?“

Spokojeně jsem se usmála. Už bylo jedenáct, tak to vydržím. Marek mi přinesl novou sklenici vína a odkvačil zpět do společenského ruchu. Já jsem se znovu otočila k oknu a dívala se ven. Hluk v sále, hudba, tanec – to všechno jsem nemusela vnímat, tady v okenním výklenku jsem si mohla připadat jako neviditelná a pohodově mimo… Jenže vtom jsem si všimla, že venku začínají chystat ohňostroj! Tak to tedy obzvlášť nemusím! Kruci, takové jsem si našla pěkné útočiště, a teď abych se zase přesunula jinam! Zkusila jsem po hlavním schodišti seběhnout dolů do přízemí, ale tam mě zastavila jakási služebná duše s tím, že mám použít toalety v prvním patře, tady že je „technické zázemí“. Bylo jasné, že prosbou, zdali bych se nemohla ukrýt v suterénu, nebo rovnou ve sklepě, bych ji asi pobouřila. Fuj!

KAM SE SCHOVAT?

Celá znechucená jsem tedy vyškobrtala až do patra druhého, kde jsem narazila na paní domu. Při představování se mi zdála celkem milá, tak jsem ji teď bez zábran požádala, jestli bych si nemohla tu chvilku do půlnoci někde v klidu odpočinout. „Možná jsem to trošku přehnala s tím skvělým vínem,“ špitla jsem. „A taky jsem si vzala moc vysoké podpatky, nejsem na ně zvyklá…“ – „No, jistě! Já jsem z toho, paní Kristýnko, už taky unavená. Pro mě by se tohle konat nemuselo,“ usmála se ta vlídná žena a spiklenecky na mě mrkla. Potom mě odvedla do malého salonku, kde byla lákavě vypadající pohovka, tlumené světlo, a hlavně báječný klid. „Ale nezmeškejte přípitek,“ varovala mě. „Jistě jste si všimla toho obrovského jmelí, co je zavěšené v hlavní hale. Určitě se tam budete chtít o půlnoci s manželem políbit! Jste takový krásný pár a je vidět, jak se máte rádi!“ Znovu se na mě usmála a zmizela.

Slastně jsem odhodila střevíce, natáhla se na pohovku a oddala se chvilce pohody. Nevím, jestli jsem zavřela oči, nebo se mi zavřely samy, ale na okamžik jsem zdřímla. Tedy nejspíš. Protože když jsem sem vešla, bylo čtvrt na dvanáct, a teď najednou celým domem duněly z reproduktorů zvony, všude se ozývalo: „Ať žije nový rok!“ A najednou byla úplná tma. Marně jsem se snažila rozsvítit lampu u pohovky, zřejmě vypnuli elektřinu centrálně v celém domě. Z pištění a jásotu zdola jsem usuzovala, že se tam teď všichni houfně líbají a přejí si. No, dobrá. Tak se holt s Markem políbím později. Teď, dokud nerozsvítí, dolů nemůžu – nejspíš bych se přizabila cestou po schodišti.

SNAD MĚ NEUDUSÍ!

Sotva jsem si to stačila pomyslet, kdosi mě pevně objal. „Marku,“ vydechla jsem radostně, že mě tady našel a že se přece jen políbíme o silvestrovské půlnoci, a ne až po ní. Přitiskla jsem ústa k tváři, již jsem měla před sebou, ale v tu ránu jsem strnula. Tohle nebyl Marek! Jeho pečlivě udržované dvoudenní strniště, které má působit dojmem neodolatelné ležérnosti, rozhodně poznám. Tvář, která se ke mně tiskla, byla hladce vyholená. A také ruce, co mě svíraly, byly jiné! „Au, nechte mě!“ vykřikla jsem a podařilo se mi ho drápnout nehtem někam poblíž oka. Ale vtom mi hnusná tlapa tvrdě zakryla ústa. Nemohla jsem křičet, nemohla jsem však ani dýchat! Zoufale jsem se snažila ho odstrčit, ale nešlo to. Nedostatek vzduchu v plicích byl děsivý a bolestivý. Přece mě tady ten chlap neudusí! Prudce jsem kopala před sebe, ale málo platné. Že já jsem si sundávala ty střevíčky, jejich ostrá špička by dokázala víc! Ale to už mě chlap srazil na pohovku a já jen slyšela, jak se trhá satén mých kalhot, potom satén saka, krajkové body… Na okamžik dal ruku z mých úst. Dychtivě jsem se nadechla, div se mi neroztrhly plíce, a zařvala jsem se ze všech sil: „Pomóc! Pomóc!“ Jenže v tu chvíli se zvenku ozvaly petardy bouřícího ohňostroje. Kdo by mě v tom randálu mohl slyšet?! Pěst jako kladivo mě udeřila do hlavy. A ještě jednou. Ztratila jsem vědomí… 

ASPOŇ LETOS BUDEME DOMA

„Miláčku, Kristi, miláčku!“ zaslechla jsem, když jsem se probrala a jako v mlhách nad sebou uviděla Markův obličej. Jak se mě pokusil políbit, zařvala jsem bolestí a znovu ztratila vědomí – později se ukázalo, že jsem měla naštípnutou čelist. Potom mě probralo houkání sanitky. „Zavolejte také policii,“ slyšela jsem křičet Marka. „A nikdo ať neodchází!“ – „To snad nebude nutné,“ švitořila paní domu, v jejímž hedvábném plášti mě nesli do sanitky. Tváře kolem mi splývaly v jednu – marně bych mezi nimi hledala tu hladce vyholenou se šrámem od mého nehtu u oka.

Ve špitále jsem si poležela čtrnáct dní. Kromě naštípnuté čelisti jsem měla otřes mozku, na jedné ruce zlomenou „navikulárku“, na druhé vykloubené prsty, řadu podlitin a gynekologický zánět. Ačkoli Marek zaangažoval svého právníka, který trval na tom, že pachatel znásilnění a ublížení na zdraví musel být někdo z hostů silvestrovského večírku, vyšetřování bylo „pro nedostatek důkazů“ zastaveno. Mě vyslechli, ale když prý násilníka nedovedu popsat, tak je to těžké… Kdo z mužů měl u oka šrám, o to se nikdo nezajímal. Hostitel se nám „revanšoval“ baterií špičkových vín a jeho žena mě pozvala, zda bych nechtěla na jejich účet strávit rekonvalescenci v rakouském lázeňském středisku. To jsem nechtěla, ale víno jsme přijali – hodláme si jím připít o letošním silvestru, který budeme trávit doma!  

Příběh zaslala Kristýna D.

Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: [email protected]

Foto: Depositphotos (1)