Přiznání čtenářky: Jsem zlatokopka!

Asi to těžko vysvětlovat někomu, kdo nezažil. Čím jsem byla starší, tím víc mi vadilo věčné shánění nejlevnějších potravin podle letáků, byla jsem alergická na situace, kdy máma zavelela: „Vyberte si jeden jogurt.“ Já toužila po hezkém oblečení, jako měly kamarádky, chtěla jsem jet k moři, snila jsem o nových lyžích… To není výtka rodičům, jen je nutné si to přiznat. Byli jsme sociálně slabí. Máma mně i bratrům vtloukala do hlavy, že jediný způsob, jak to změnit, je studovat. Jenže ono se to řekne. Když to nemá jít, tak to nejde. A mně to tedy nešlo dost.

První pozvání

Nevzdávala jsem se. Vyučila jsem se kadeřnicí s tím, že se vypracuju. Malý salon, zámožné klientky, možná později ještě koutek pro modeláž nehtů… Jenže na našem maloměstě to byla utopie. Dva roky po studiích jsem pořád neměla dost svých stálých zákaznic a o hvězdném spropitném jsem si mohla nechat leda tak zdát. Sotva jsem zaplatila pronajaté křeslo v místním kadeřnictví a přidala našim drobné na nájem. Jasně, objektivně se mi nedělo nic hrozného, ale pořád mě vnitřně trápilo, že se plácám od výplaty k výplatě.
„Večer drink?“ zeptala se mě jednou zase Věra a já si v duchu říkala, že kdybych měla její portmonku, dám si drink klidně k snídani, k obědu i k večeři. Já si prostě mohla vyrazit jen jednou za čas. Věra za mě dokonce několikrát zaplatila, ale to mě nemohlo dostat z pocitu, že jsem přízemní chudák. „Večer drink,“ slíbila jsem jí.
Vyrazily jsme jako tradičně do místní kavárničky, která nás ale hned na začátku nemile překvapila: Z důvodu rekonstrukce zavřeno. Výborně. V širokém okolí už byla otevřená jen vinárna s třeskutými cenami.
„Za dva týdny letím do toho Thajska, musíš mi ještě stihnout udělat barvu,“ švitořila Věrka a já v duchu zelenala závistí.
„Dámy, vy jste tady o čaji?“ přerušil náš hovor starší muž, a když jsme hned nereagovaly, rychle si přisedl a mávl na obsluhu.
„Mohu vás pozvat na skleničku? Můj kolega píchl pneumatiku a nedorazí. Takže jsem dneska solitér. Dáme si prosecco?“

Luxus? To můžu!

Přestože jsme se s Věrou už delší dobu neviděly a měly jsme si co povídat, Petr, jak se muž představil, u nás zůstal sedět. Dozvěděly jsme se, že pracuje jako finanční analytik (co si pod tím mám proboha v praxi představit?) a u nás má jen chalupu, na kterou jezdí relaxovat přes víkend. Očividně se rád poslouchal, skoro nás nepustil ke slovu. Když zjistil, že Věra jede do Bangkoku, začal vyprávět: „Žádné místo není tak prohnilé a úchvatné zároveň jako Khaosan Road! A musíte navštívit plovoucí trhy!“ Jo. Já teda určitě! Všechno viděl, všechno věděl a očividně měl spoustu peněz.
Když jsem večer usínala, pípla mi esemeska: „Lucie, byl bych šťastný, kdybyste mi dělala společnost zase někdy příště.“ Když to zaplatíš, ušklíbla jsem se v duchu, ale napsala jsem mu vstřícné: „Petře… moc ráda!“ No ano, bylo to trochu koketní, ale zájem tak dobře postaveného muže mi dělal dobře. „Tak zítra?“ odpověděl a já se musela usmát – nebral si servítky. „Pozítří můžu od sedmi,“ uchovala jsem si převahu.
Ten večer proběhl čistě v jeho režii, taková one man show. A pak ještě jednou a pak znova… Petr vyprávěl, já jsem se usmívala, ochutnávala různá vína a často jsme se ještě přesunuli na pozdní večeři.
Jednou mi povídal o lyžování v Aspenu a vtom vypálil: „Doufám, že tě to neurazí, ale rád bych ti u mě ukázal fotky.“ Kývla jsem.
Petrovu chalupu jsem si představovala honosnou, ale skutečnost mi vyrazila dech. Jen luxusně zařízená kuchyň byla velká jak celý náš byt, fotky jsme si šli pouštět do malého kinosálu! Jestli na mě chtěl udělat dojem, tak se mu to povedlo.

Dlužím mu to

Vypili jsme dvě lahve šampaňského, hezky se pobavili a šli spát. On do své ložnice, já do pokoje pro hosty. Ráno jsem si zašla do své koupelny, dala si sprchu a po chvilce rozmýšlení jsem si na nahém těle nechala sněhobílý župánek a seběhla jsem schody na snídani. Dělal vafle. Skoro jak pan Božský v Sexu ve městě. Dali jsme si snídani, přesunuli se zase k plátnu a koukali na staré filmy. Petr se párkrát přes den ztratil s telefonem, pak zůstal sedět u notebooku na baru v kuchyni, já jsem zatím zkoušela míchat drinky. Byl to geniální líný víkend a já jsem věděla, že mu TO dlužím. Takže jsem se s ním pomilovala.
Druhý den u mě na kadeřnickém křesle seděla Věra a plácala o tom, jak si ještě nekoupila opalovací krém a nemá sbaleno. Asi na mně bylo vidět, že jsem zadumaná, nebo ji vytrhlo ze starostí moje nedostatečné pokyvování.
„Co je s tebou? Vypadáš, jako bys tu vůbec nebyla?“
Kousla jsem se do rtu: „Pamatuješ si toho Petra z vinárny…?“
„NE!“ vykřikla a nemyslela tím, že nepamatuje. Právě naopak. Vytušila přesně, co jí chci říct.
„Vlastně – ano. A nebudeš tomu věřit, pozval mě taky do Thajska! Budeš to tam muset prolézt a říct mi, co má smysl a na co se rovnou vykašlat…“ jela jsem jako namazaný motor. Když jsem to vyslovila, najednou to neznělo tak hrozně – prostě se mi podařilo ulovit skvělou partii!
„Děláš si srandu, Lucko? Vždyť je starší než tvůj táta! A neříkal snad, že je ženatý?“ vyjela po mně Věra.
„No a? Na tom nezáleží,“ odsekla jsem. „Chováš se jako kurva!“ zasyčela Věra.
Bylo to, jako by někdo vystřelil do ticha. Udělala jsem krok zpátky od křesla a jako bych neviděla její mokrou hlavu, houkla jsem: „Vypadni.“ Věra otevřela pusu, aby mi vynadala, ale když viděla můj výraz, neřekla ani slovo, vstala, navlékla si čepici a raději šla.
V následujících týdnech jsem se uzavřela před starým životem a ochutnala svět. Kdykoli měl Petr čas, vyrazili jsme na výlet, do kina, o prodloužených víkendech jsme objížděli evropské metropole. Dával mi dárky a postupně mi začal při každém setkání nechávat i hotovost. Takhle vypadá reklama na život: stačilo být žádoucí, krásná.

Láska? Co to je?

Nic mi nechybělo. Kdybych se bavila s Věrou, řekla by, že láska. Jenže chybí vám něco, co neznáte? To se ale mělo rychle změnit, protože jsem jednou seděla v práci a čekala na zákaznici. Do kadeřnictví tehdy nakoukl opálený kluk a sympaticky se zazubil: „Nestihla byste rychle trojku?“ Vybuchla jsem smíchy. Samozřejmě myslel sestřih holicím strojkem na tři milimetry! Musela jsem ho přijmout a už jsme si spolu povídali. Zjistila jsem, že je ještě student, toho času na praxi v místní nemocnici. Byl neskutečně zábavný, a tak mě potěšilo, když se za týden ve dveřích ukázal zas: „Copak vy nikdy nepracujete? Už jsem tu byl dvakrát, odrostlo mi háro a já jsem na ten look tak citlivej…“ A týden nato: „Lucie, já samozřejmě můžu chodit úplně plešatej, ale nebylo by jednodušší, kdybychom si popovídali u kafe? Jmenuji se Honza Král.“
Popovídali jsme si, týden nato znovu a pak zas. Bylo to – nádherné. Docházelo mi, že jsem do něj blázen a hlavně že jsem si zadělala na pořádný problém. Za týden jsem totiž měla letět do Thajska. S Petrem. 

Hořké poznání

Honzovi jsem řekla, že jedu s kamarádkou k moři. Vypadal smutně, ale slíbila jsem, že mu budu psát zprávy. A to jsem také dělala. Na každém krásném místě, na kterém mě držel za ruku Petr, jsem zavírala oči a představovala si, že je to Honza. Divné? Jenže to byla možná poslední šance se někam podívat. Proč bych to měla zahodit kvůli nějakému románku bez jisté budoucnosti? Se studentíkem? Ale stejně mi cestou zpátky z letiště srdce bušilo, jak jsem se těšila, že druhý den Honzu uvidím. Hrozně jsem toužila dát mu pusu, nechat se obejmout… Řidič vyndával má zavazadla a Petr vylezl z auta, aby se se mnou rozloučil. Byl tak seschlý, zpomalený, bohatý…
„Tak Lucinko, uvidíme se zítra?“
Překonala jsem náhlý odpor, políbila ho a přivinula se k němu. Když vtom můj pohled padl na lavičku na náměstí. Seděl na ní kluk s kytkou kosatců, a když se naše pohledy střetly, hodil je na chodník. Honza! Rozeběhla jsem se za ním, ale bylo pozdě.
„Doufal jsem, že tam o tebe bude dobře postaráno, ale koukám, že ses spíš starala ty.  Je mi z tebe zle!“
Kdyby mi plivl do obličeje, nemohlo mi být hůř. Otočila jsem se a viděla své kufry na silnici. Taxík i s Petrem odjel.
Přišla jsem šmahem o oba, a protože jsem v poslední době dost flákala i práci, tak taky o značnou část klientely.  A tak jsem se jeden večer zase vyparádila a vyrazila do známé vinárničky… Balení starších zadaných pánů mi šlo skvěle. Za pár let jsem měla hadříků plné skříně, ale srdce úplně prázdné. A najednou slyším z televize jméno toho, co ho mohl zaplnit. Mluvili o skvělém úspěchu českého ortopeda… Zatočila se mi hlava. Tým lékařů vedl… Jan Král.