Šelma jménem Sebastian

To já jsem ovšem neschvalovala. Můj Sebastian bude žít jinak, umínila jsem si hned. A také ano. Kdepak ven! Tam číhají oškliví cizí kocouři schopní se rvát, různé choroby, proti nimž není očkování, nemluvě o nebezpečí sežrání špinavé myši či odpadků u popelnic. Sebastian chodil ven jen výjimečně, a to ještě na vodítku – moc se mu to nelíbilo, ale to já přece musím vědět, co je pro něj nejlepší! Takže měl vybranou stravu plnou bílkovin, vitaminů a minerálních látek. V chladných dnech nosil svetřík – sice dost proti své vůli, ale on přece nemá rozum z toho, jak by ho mohlo ohrozit nachlazení! Já věděla z knih, že kočky trpívají na plicní choroby! A kde Sebastian spával? Občas ve svém přepychovém pelíšku, ale povětšinou u mě v posteli…

ZNIČÍŠ SEBE I KOČKU

„Ségro, já nevím, jestli sis toho kocoura pořídila místo chlapa anebo místo dítěte, ale obojí je špatně,“ vrčel můj bratr, když ke mně přišel na návštěvu. Předtím Sebastiana znechuceně shodil z křesla, aby si tam mohl sednout, a já s úzkostí sledovala, jak se tím hrubým chováním kocourek trápí. „Zničíš jak sebe, tak tu ubohou kočku!“ dodal. Nechápala jsem, jak to myslí, ale hádat jsem se s ním nechtěla – on míval odjakživa pravdu. A taky to se mnou vždycky myslel dobře. Což se prokázalo, když jsem podlehla epidemii žloutenky, která tenkrát v našem kraji „zaúřadovala“. Na moje prosby, ať Sebastianovi nechá píchnout vakcínu, aby to nechytil ode mě, jen s úšklebkem mávl rukou. Ale zároveň souhlasil, že se po tu dobu, co budu v nemocnici, o kocoura postará, a to přímo u mě doma, protože kočky nesnášejí změny prostředí. „K sobě do garsonky bych si tu rozmazlenou potvoru stejně nevzal,“ syknul drsně, ale vzápětí se usmál: „Drž se, ségro, a s ničím si nedělej starost!“

NECH HO ŽÍT, JAK SE MU LÍBÍ

Na infekčním oddělení byly návštěvy zakázány a do telefonu mi bratr říkal pouze, že se Sebastian má skvěle. Když mě po několika týdnech přivezl domů, čekala jsem, že mě Sebastian hned přijde uvítat a se vzhůru vztyčeným ocasem se mi otře o nohu. Jenže kocour nikde! „Kde je?“ vydechla jsem zoufala. Bratr ukázal na okno dokořán otevřené do zahrady. „No venku přece! Ale myslím, že tu bude co nevidět. Dneska v noci totiž nepřišel a on se vždycky nejdéle za dva dny vrátí!“ Vůbec jsem nebyla mocná odpovědi. Zato bratr se široce usmál a podal mi jakousi knížku. „Koukal jsem, co tu máš literatury o kočkách, ale žádnou o kočičí duši! Tak jsem ti jednu koupil. Věděla jsi, že kocouři se venku rádi scházejí v jakémsi ‚pánském klubu‘, tam se rozsadí podle toho, jaké má který postavení, a třeba dvě tři hodiny si tam tak filozofují? Mě to fascinuje!“ Vtom se na okenním parapetu objevil Sebastian. Vyskočil tam tak elegantně, až se mi zatajil dech. Najednou vypadal úplně jinak než dřív – sebevědomý, spokojený, prostě v pohodě a plné síle! Když se slastně protáhl, řekl bratr s obdivem: „To je ale nádherná šelma, viď?“ Nechtělo se mi souhlasit nahlas, ale v duchu jsem mu musela dát za pravdu. „Tak ho nech žít, jak se mu líbí! On ti nebude dělat ani partnera, ani dítě. To si budeš muset obojí pořídit sama. A já jsem se zase rozhodl, že si k těm dvounohým kočkám, co se střídají u mě v garsonce, pořídím taky jednu čtyřnohou.“ Jako obvykle měl brácha pravdu – a tak jsme to tak oba, sice až po nějaké době, ale nakonec přece, udělali…

Příběh nám zaslala Blanka Č.

Foto: Depositphotos (1)