Špionkou proti své vůli

Po dokončení studií jsem dlouho nemohla najít žádnou slušnou práci, takže jsem se během tří let formou pokus – omyl dopracovala k úctyhodnému číslu pěti zaměstnání. Až pak to přišlo. Uspěla jsem v konkurzu na místo asistentky ve  velké zahraniční nábytkářské firmě. Ačkoli jsem si se svým obchodněprávním vzděláním brousila zuby na místo manažerky v marketingu, z neznámých důvodů si mě po půl roce vybral ředitel kreativního oddělení a reklamy.

No co, jsi mladá, flexibilní a bez závazků, řekla jsem si, tady si hodně zacestuješ, plat je víc než skvělý, a ještě si rozšíříš profesní obzory. V týmu nás bylo šest
svobodných žen v podobném věku, což se mi ani trochu nelíbilo – ryze ženský kolektiv nedělá dobrotu, jak už jsem si ověřila.

„Jak jste na tom zítra po práci, Anno?“ zeptal se mě po několika dnech šéf, ženatý pětatřicátník. „Ve středu spolu letíme do Amsterdamu, tak bychom si tady večer projeli prezentaci a seznámil bych vás s itinerářem služební cesty.“ – „Jsem vám plně k dispozici, pane řediteli,“ zajíkala jsem se blahem a hned dostala cestovní horečku.

Když druhý den ostatní kolegyně odešly, pozval si mě šéf do své pracovny. Na stole byla hromada papírů a sekt se dvěma skleničkami. „Tak na tu vaši první služební cestu – ať je úspěšná,“ vítal mě přípitkem. Tohle jsem nemohla odmítnout. Bublinky se mi příjemně rozlily do celého těla. Přesto jsem se plně soustředila na ředitelův výklad. Další sklenička určená mému brzkému povýšení,  když se budu hodně snažit, už mi doputovala do hlavy. Víc než pokyny k prezentaci jsem teď vnímala horký ředitelův dech těsně u svých ramen. A najednou byla jeho ruka v mém hlubokém dekoltu – že já husa si brala tyhle šaty, jeho rty na mém krku… a pak už jsme se oba nazí na jeho divanu zmítali při vášnivém milování až do pozdních nočních hodin. Byl skvělý milenec, něžně drsný a nadpřirozeně pozorný. „Jsi úžasná, Anno,“ šeptal mi, když mě vyprovázel k taxíku.

JEDNA Z HARÉMU

Služební cesta byla spíše milostnou romancí odehrávající se v luxusním hotelu, špičkových restauracích, ale především v obrovské posteli s nebesy. Ač jsem si to nechtěla přiznat, domů jsem se vracela po uši zamilovaná. Zbytek víkendu jsem protrpěla v nedočkavém natěšení, až ho zase uvidím. Jaké však bylo moje zklamání, když si mě Leoš v pondělí ani nevšiml. A už vůbec jsem nechápala, proč se mě šklebící se kolegyně ptaly: „Tak co, Fatimo, jaké to bylo?“

Dokonalý šok přišel vzápětí od samotného ředitele. „Anno, sepište podrobnou zprávu z naší zahraniční prezentace, po obědě ji chci mít na stole,“ řekl stroze. On mi vyká!? Po tom všem?! Tady něco nehraje… Co, to jsem pochopila za dva dny. Ředitel se přitočil k rusovlasé kolegyni a roztomile zaševelil: „Nezapomeňte večer na tu dnešní konzultaci, Kristýno, Neapol čeká!“ Jmenovaná ještě víc vypnula své přírodní trojky v o číslo menším svetříku a sladce odvětila: „Na to se nedá zapomenout, pane řediteli, můžete se spolehnout.“

Vtom mi to došlo. Náš šéf, ten kreativní pan Úžasný, má nás, své asistentky, jako dokonalý harém. Vždycky když na některou dostane chuť, vymyslí si služební cestu a při ní se dosyta vyřádí. Udělalo se mi mdlo. A já, nána, se do něj zamilovala! Jenže tohle jsem absolutně nehodlala akceptovat.

„Copak vám nevadí, že vás ten macho využívá jen jako přenosnou matraci a bezcenný doplněk svých sexuálních aktivit?“ rozohnila jsem se na společném obědě ještě týž den. Jenže patero párů ženských očí mě zpražilo žárem snad přímo pekelným. „Jsi vadná?“ vyjekla Lucie. „Nikomu tím neubližujeme, jsme svobodné a tohle je neopakovatelná šance podívat se zadarmo do celého světa, navíc s dokonalým milencem.“ – „Byly bychom úplně vypatlané, kdybychom to chtěly změnit,“ doplnila ji rozčileně Denisa a téměř výhrůžně dodala: „Klidně z týmu vypadni, ale opovaž se na tom něco měnit! Věř, že to bychom ti nedarovaly!“

Byly tak vytočené, že jsem jim věřila. Ale smířit se s rolí „jedné z mnoha“ jsem se taky nehodlala. Jenže kolegyně mě od té doby šikanovaly, jak jen to šlo. Schválně mi nechávaly nejsložitější úkoly, když jsem se vrátila z oběda, nenašla jsem důležité materiály, které jsem nechala ležet na stole, dokonce se mi nabourávaly do počítače a nadělaly tam paseku, z níž jsem se už nedokázala vymotat. Byla jsem bezmocná a na zhroucení. I šéf si všiml mých chyb a ztrápené tváře.
„Anno, co se to s tebou děje?“ zavolal si mě jedno dopoledne do kanceláře. V soukromí mi zase tykal. A tak jsem ho poprosila, aby mě nechal přeložit do obchodního oddělení, že se na práci v reklamě nehodím. Nejdřív se zachmuřil, pak popošel až ke mně a ruku mi přiložil na hruď. „Blázínku, myslíš, že tě pustím? Takovou skvělou a vyvinutou milenku?“ Jemně se mi zakousl do krku. Byla jsem zoufalá. „Víš co, přijď večer sem ke mně, probereme možnosti, na čem  bys mohla pracovat, aby tě to stoprocentně bavilo, dám ti plnou volnost… A uděláme si krásný večer, co ty na to?“ Jeho ruka mi drsně sevřela ňadro. A v tom okamžiku jsem dostala ten nápad.

MATA HARI V AKCI

O polední pauze jsem si letěla koupit malý nehlučný diktafon a v denním baru jsem si dala panáka. Na roli Maty Hari jsem nebyla zrovna stavěná, ale představa dalších služebních cest v odporné úloze konkubíny ze mě náhle udělala herečku oscarových kvalit. Diktafon jsem šikovně nainstalovala v kabelce a čekala na konec pracovní doby.
V šest se chodby vyprázdnily a já stála před dveřmi Leošovy kanceláře. Zaťukala jsem a zapnula diktafon. Otevřel mi opět se dvěma skleničkami šampaňského, ale jen jsem smočila rty. „Jsi nádherná,“ líbnul mě do vlasů, ale vysmekla jsem se jeho neposedné dlani.

„Můžu si tady odložit kabelku?“ řekla jsem, a aniž bych čekala na odpověď, položila jsem ji pootevřenou k pohovce, kde se měly odehrávat „usvědčující důkazy“. Ředitel se ke mně opět přitočil: „Už víš, čím mě kromě svého nádherného těla můžeš ještě oslnit?“ zadeklamoval. „Ty jsi ředitel! Co nabízíš a co přikazuješ, můj pane?“ vklouzla jsem do scénáře špionky. „No, já myslím, že nejdřív bych se měl utvrdit v tvých kreativních kvalitách na poli milostném a pak ti přidělím úkol hodný favoritky harému,“ zachroptěl vzrušeně a přisál se mi na rty.

Tohle musím vydržet, pomyslela jsem si a začala hlasitě vzdychat, doufajíc, že to diktafon dobře zaznamená. Šéfa to rozparádilo. Začal blábolit, trhat na mně halenku. Komentovala jsem to patřičným monologem a vydávala ty nejerotičtější zvuky, jakých jsem byla schopná. Šéf už doslova šílel touhou, a ještě přidal na intenzitě milostných výrazů. A bohužel i aktivit. V momentě, kdy se mi s vášnivým hekáním a vzrušením na krajíčku začal dobývat pod sukni, jsem ho rázně odstrčila a jako se svezla k zemi. Byl tak konsternovaný, že si nechal namluvit i pohádku o mé nevolnosti. Než se vzpamatoval, už jsem mávala na taxík a uháněla k domovu.

Druhý den jsem rázně nakráčela do jeho kanceláře a položila mu na stůl písemnou žádost o přeložení. „Když mě nepustíš, předám nahrávku tvojí ženě i představenstvu firmy,“ řekla jsem sebevědomě, i když se o mě pokoušel infarkt.„Zmije,“ sykl ten primitiv. Na víc se nezmohl. A za dva dny jsem putovala do třetího poschodí, kde sídlilo mé vysněné obchodněprávní oddělení.  

Příběh nám poslala Anna Č. (29 let)