Příběh čtenářky: Chtěla jsem dítě za každou cenu...

Můj život probíhal jako podle čítanky. Po gymplu peďárna, pak chvíli cestování, po návratu ze světa solidní práce a solidní vztahy, které ale nakonec vždycky po pár letech na něčem ztroskotaly. Nechtěla jsem se vázat za každou cenu, nelíbilo se mi, jak do toho kamarádky kolem mě skákaly po hlavě, a zatímco já si po práci realitní makléřky užívala volné večery, ony řešily nejdříve plínky, pak manželovu nevěru a nakonec rozvod. To mě nelákalo. Měla jsem své koníčky, kolem sebe dost přátel, nejlepšího kamaráda Mirka, a pokud jsem o nějaké výzvě uvažovala, tak to bylo vlastní podnikání.   

NOVÁ VÝZVA

„Kačí, já už se z toho zblázním,“ ozvala se jednou večer v telefonu Denisa, rozvedená kamarádka z vysoké. „V jedné školce mají na svačinky paštiky, v další je nutí spát po o, další nemá zahradu, já si prostě nevyberu.“

„Jsi moc náročná,“ odtušila jsem. Výběr mateřinky pro jejího pětiletého Matěje jsme řešily už skoro půl roku. Tyhle věci šly jaksi mimo mě. Svačinky? Zahrada? Asi jsem nebyla ten správný posluchač.

„Ale vždyť tam Matěj bude trávit skoro celé dny! Záleží na tom.“

„Jo, beru, ale už to na můj vkus rozebíráme moc dlouho a nikam to nevede. Když si žádnou nevybereš, tak si nějakou založ. Máme teď v realitce volný prostor po zrušených jeslích. Celkem za babku.“ Chtěla jsem tohle téma už uzavřít a bavit se třeba o chlapech. Stal se přesný opak.

„A víš, že to je docela dobrý nápad?“ zaskočila mě Denisa. „Mě už to v knihovně stejně nebaví, potřebuju trochu akci. A co ty, nechceš do toho jít se mnou?“

Já a školka? Denisa se musela úplně pomátnout, pomyslela jsem si.

Možná ano, ale přesvědčování jí šlo rozhodně líp než mně odmítání.

Pronájem byl jedna věc, realizace školky druhá. Musely jsme napsat projekt pro hygienu a získat od nich povolení, zřídit si živnost… Tisíc a jedna věc. Ale povedlo se, stejně jako pak sehnat první klienty neboli děti. Uplynul necelý rok a já si pomalu na ten náš cirkus, jak jsem mu v duchu říkala, začínala zvykat. Ba co víc, začínalo mě to bavit. Několikrát jsem se přistihla, jak je s radostí pozoruju, když si hrají na hřišti, když do sebe v jídelně ládují naše pomazánky nebo když po obědě unaveně usínají. Štěbetání a dětský smích mi přestávaly vadit, dětský pláč mě rozechvíval. Začala jsem toužit po tom, mít ve své třídě své vlastní dítě.

S LÁSKOU I BEZ NÍ

Investice se nám pomalu začínaly vracet a po dvou letech jsme konečně i vydělávaly.

Rozjely jsme druhou školku, najaly další lidi… Byznys, jak má být. Jen soukromý život šel trochu stranou. Pro samé podnikání jsme s Denisou byly obě samy. I když, jak se to vezme, ona měla aspoň Matěje. Hodně volného času jsme tak trávívali ve třech. Já, Denisa a Maty. Až to toho kluka pletlo a občas mi řekl „mami“. Při těch slovech ve mně pokaždé zatrnulo. Uvědomovala jsem si čím dál víc, jak se mé priority proměňují. Měla jsem v životě vlastně všechno, co jsem chtěla, ale přesto mi něco chybělo… Smysl celého mého snažení. Začínala jsem ho vidět ve vlastním dítěti. K tomu jsou ale zapotřebí dva. Sem tam se sice v mém životě nějaký chlap mihnul, ale ne na víc než pár nocí.

„Co ti tvoji boys?“ zeptal se čas od času Míra. „Nic, kamaráde,“ odpovídala jsem. „Nic, co by stálo za řeč.“ Mirek mě znal jako málokdo. Kdysi jsme spolu chodili, když nám bylo kolem dvaceti. Pak láska přerostla v přátelství. Věděla jsem, že se na něj můžu spolehnout, že tady vždycky bude, když já budu potřebovat, a totéž věděl on o mně. Někdy mi připadalo, že mě zná dokonce lépe, než se znám sama. Věděl, jak vypadám, když brečím, když jsem nenamalovaná, když se směju štěstím i když zadumaně mlčím. Snad proto se jednou tak trochu opřel do dveří mé třinácté komnaty.

PRO TEBE TO UDĚLÁM

Stalo se to na mých osmatřicátých narozeninách, které jsme slavili s partou přátel, Denisou a Mírou na chalupě. Dospělí, děti, táborák, pohoda. Hrála jsem si s dětmi na schovku, malovali jsme si na obličeje roztodivnosti a lezli po starém ořechu. Pozdě večer jsme u ohně zůstali s Mirkem sami.

„Pozoroval jsem tě dneska s těma prckama. Baví tě to, co?“

„Baví, Míro…“

„A dál?“

„Co dál?“

„Ty víš…“

„Vím, máš pravdu. Chci mít dítě, “ šťourala jsem klackem do ohořelého dřeva. „Jenže nemám s kým. Vidím těhotné maminy, naše děti ve školce… já je všechny miluju, jenže…“

„Jenže ani jedno není tvoje,“ přihodil do ohně další polínko.

„Jo.“ Zvedla jsem k němu mokré oči.

Posadil se blíž ke mně a vzal mě za ruku.

„Jsem tu přece já, ne.“

Zpozorněla jsem.

„Bude to znít asi divně, ale já tě mám rád, známe se dlouho, tak… já… ti to dítě udělám. Navíc jsem zrovna volnej, takže žádný stres.“

Nebyla jsem překvapená. Byla jsem v šoku! Nezapírám, že mě to nikdy nenapadlo, ale nikdy bych si netroufla to vyslovit. Tohle přece není pomoc se stěhováním nebo malováním. Úplně pateticky jsem se rozbrečela.Tu noc už jsme spát nešli a až do rána jsme probírali detaily naší „akce“. Oslava a víno udělaly své, a tak jsme první pokus uskutečnili hned. Druhý den jsem se svěřila Denise.

„Cože? Ty ses asi zbláznila!“ vyhrkla.

„Deni, já vím, že to není úplně standardní dohoda, ale ty si neumíš představit, jak moc to dítě chci. Navíc Mirka znám, tak o co jde?“

„O co jde? Uvědomuješ si, co všechno budeš muset řešit? Já jsem s Matym sama, vím, jak je to těžké. Ale já to neplánovala. Ty tomu malému rovnou linkuješ život bez táty! Mám tě ráda, tak tě prosím, rozmysli si to ještě.“

„Kolik dětí vyrůstá bez táty! Vždyť se u nás rozvádí každý druhý. Jsem si jistá, že tady pro mě, pro nás, Mirek bude pořád. A jak přesně to uspořádáme, nevím. Ale i tak mi svým „dárkem“ udělal obrovskou radost.“

MARNÉ POKUSY

Po oslavě nastal všední život, který jsme si s Mírou občas zpestřili účelovým setkáním. Začala jsem si hlídat ovulaci a naše schůzky vždy nenápadně směřovala právě do těchto dnů. Kéž by to byla holka, přála jsem si.

„Přijď na kafe,“ napsala jsem Mirkovi pokaždé do SMS a on už věděl, co to znamená. Jako starý dobrý přítel přišel, zazvonil, zul si boty, chvíli jsme pokecali a pak šli na… kafe. K mému překvapení všechno probíhalo tak přirozeně, jak jen je to možné. Žádná mrazivá vášeň, ale láskyplné chvíle, to ano.

Dohodli jsme se, že „až se to stane“, po finanční stránce bude všechno jenom na mně, ale jako rodiče budeme fungovat oba dva. My jsme spolu jako klasická rodina prostě žít nemohli. Já puntičkářka, on bohém celou svou duší, to nešlo dohromady. Kamarádi, to ano, ale partneři? Ne. 

Jenže měsíce ubíhaly a stále nic… Mirek se neptal. Nechtěl mě stresovat. Když to trvalo už víc než rok, přišla jsem s tím návrhem nakonec sama. I když mi ta dvě slova drhla v hrdle. Umělé oplodnění.

„To se ti do toho šílenýho martyria chce?“

„Chce nechce, Míro, nemám jinou možnost. Víš přece, kolik mi je, je za pět minut dvanáct. Uvědom si, že vy chlapi to máte jiný. Nejde jen o to, že stárnu, ale já už třeba nebudu schopná otěhotnět, donosit dítě…“

A tak jsme se do toho pustili. Zatímco se Denisa skvěle starala o chod obou školek, já absolvovala klasické kolečko všech možných vyšetření. Pocity strachu se ve mně mísily s nadějí. Nesmím to vzdát! A tak, když se zjistilo, že hladina mých hormonů už není vzhledem k věku příliš optimální, nezbylo mi než si píchat do břicha „povzbuzující“ injekce. Snad desetkrát jsem tu jehlu přiblížila a desetkrát jsem se zastavila milimetr od kůže. Hrozná představa. Ale představa živote bez dítěte byla ještě horší, tak jsem to nakonec zvládla. Když bylo vše připraveno, společně s Mirkem jsme se chystali na kliniku k odevzdání „materiálu“. Načasováno to bylo skoro na hodinu přesně. Pak nekonečných pět dní a přemýšlení, které nešlo zastavit. Povede se to? Budu mít konečně tu svoji Sněhurku, jak jsem si dítě v duchu pojmenovala? Nahlas jsme mu zatím záměrně nijak neříkali a pohybovali jsme se ve světě strohých lékařských termínů. Ovulace. Folikuly. Embryotransfer.

O tom, co bude potom, jsme nemluvili. Uvědomovala jsem si, že bychom asi měli, ale má mysl byla jak zatemnělá a směřovala aktuálně k jedinému cíli. 

„Co když budeme mít dvojčata?“ zděsil se Mirek možnosti, která vůbec nebyla nereálná.

„Neboj, zvládla bych to.“ Byla jsem odhodlaná tak jako nikdy. V podnikání se mi dařilo, nějaké peníze jsem si i ušetřila, a tak jediné, na co jsem byla schopná myslet, bylo dítě. Moje dítě. Naše…

SPLNĚNÁ PŘÁNÍ

To ráno jsem se probudila „jiná“. Nebo to bylo jen zdání? Každopádně mi to nedalo a cestou do školky jsem se zastavila v lékárně. O hodinu později už jsem zírala na dvě fialové čárky v těhotenském testu. Vyšla jsem na naši školkovou zahradu, sedla si na dětský kolotoč a třesoucí se rukou naťukala Mirkovo číslo. Vzduch voněl přicházejícím létem a novou nadějí. Nebála jsem se ničeho. Ani případné samoty, ani více dětí, zkrátka vůbec ničeho. Byla jsem prostě šťastná.