Vrátím se, až budu velká!

„Ahoj, zlato,“ políbil mě. „Kde je Anna Bea?“ Vyrazil k dětskému pokojíku. Vzápětí se odtud ozval křik. „Anno Beo!“ ječel Filip. „To nemyslíš vážně! Vybarvovat hloupé obrázky! Máš se učit! Hlavně matematiku a jazyky, bez toho se v životě neobejdeš!“ Pak jsem zaslechla ránu a dcerčin pláč. Rozrazila jsem dveře, a když jsem uviděla Aničku v slzách na zemi, rozkřikla jsem se: „Co to děláš? Neopovažuj se ji bít!“ – „Já… já ji přece nebiju,“ vykoktal manžel rozpačitě. „Sama sebou praštila na zem, až to zadunělo.“

Později večer měl Filip chuť dát si skleničku a jít taky spát. „Skleničku si dej,“ řekla jsem, „a mně výjimečně nalij taky, protože jsem z té scény pořádně rozhozená. Ale trvám na tom, abychom si o Aničce promluvili.“ Byl ještě celý bledý a viděla jsem, jak se mu při nalévání vína třesou ruce. Přesto si neodpustil: „Říkej jí Anna Bea, prosím!“ – „Filipe, ty po ní chceš víc, než ve svém věku dokáže. Nech ji přece, ať si něco vybarvuje, co ti to vadí?“ řekla jsem, když se mi zdálo, že už je docela smířlivý. „Podívej, jak ji to bere – rozkřikneš se a ona sebou praští na zem a brečí.“ Snažil se mluvit klidně: „Já se dřu jako blázen. Nikdo mi nic neodpustí. A přeju si, aby se Anna Bea chovala jako já! Chci po ní výkon, výsledky! Je to pro její dobro!“ Po mé námitce, že teď už to s učením moc nevytrhne, když jsou za pár dní prázdniny, zase vybuchl: „Cože? Tak to jsem zvědavý, jaké bude mít vysvědčení! Běda jí, jestli se tam objeví trojky! A z matematiky a angličtiny musí mít jedničku, rozumíš? Ty dobře víš, že bych ji neuhodil! To se mě fakt dotklo, když jsi mě podezírala, že ji biju! Ale jestli bude mít špatné vysvědčení, tak ji nechci vidět!“ Já věděla, že Filip takový není a že to zase nemyslí až tak vážně. Věřila jsem, že dcerka spí a jeho slova neslyšela, ale jak jsem se měla už zanedlouho přesvědčit, mýlila jsem se.

POSLEDNÍ PUSA

Když se druhý den vrátila ze školy, připadala mi pobledlá. Beze slova se mi stulila do náruče a tiskla se ke mně tak silně, až se mi z toho svíralo srdce. „Jdu nakoupit, Aničko,“ zašeptala jsem jí. „Nechceš jít se mnou? Vybrala by sis něco pro radost a pak bychom třeba zašly na zmrzlinu.“ Pokusila se o úsměv, ale moc jí to nevyšlo. „Ne, mami. Já… já už jsem se domluvila s Katkou, že se k nim zajdu podívat na koťátka. Můžu?“ – „To víš, že ano, běž!“ Dala jsem jí pusu… A pak jsem odešla na nákup a netušila, že malá si v tu chvilku říkala, že tahle pusa od maminky byla možná poslední v životě. A že byla plná zoufalství a já to nedokázala poznat.

Venku nádherně svítilo slunce, takže mi vůbec nedošlo, že už je šest a že ještě není doma. Když přišel Filip, bála jsem se, aby se zas nezlobil, ale on byl naopak milý. „Anna Bea je asi venku, co? No, proč ne, vždyť je tak hezky,“ usmál se. „Šla ke kamarádce podívat se na koťata,“ vysvětlila jsem mu. „Má zvířata ráda, viď?“ ujistil se. „Včera si chudinka taky vybarvovala obrázky zvířátek, když jsem se na ni tak rozkřikl. Mrzí mě to, já vím, že jsem to přehnal… I vůči tobě. Omlouvám se,“ políbil mě. Pak mu zajiskřilo v očích. „Taky jsme mívali doma kočku. Co kdybych Anně Bee za vysvědčení koupil kotě? Třeba peršanku nebo siamku…“ Musela jsem se zasmát. „No, myslím, že kdybys jí dovolil vzít si jedno z těch koťat, co se na ně šla podívat, tak to bude stačit. Navíc by nám za to byli rodiče té kamarádky nejspíš vděční.“ Filip kývl hlavou. Pak mrkl na hodinky. „Ale už je sedm pryč. Kde je? To se mi nelíbí, aby se toulala až do večera,“ zamračil se. Ve mně hrklo. Snad to bylo nějaké tušení, které mě hnalo do jejího pokojíčku. Na psacím stole ležel dopis.

„Maminko a tatínku, paní učitelka mi dnes řekla, že budu mít z angličtiny dvojku a z matematiky trojku. A ještě trojku z vlastivědy. Já vím, že by se taťka strašně zlobil a nechtěl mě vidět. Proto odcházím z domova. Ale nebojte se, až zestárnete, tak já se k vám vrátím a postarám se o vás. To už budu velká! Vaše Anna Bea."

Měla jsem pocit, že se mi zastavilo srdce. Mlčky jsem list papíru podala Filipovi. Přečetl si ho, zbledl, zakryl si oči a rozvzlykal se. Trvalo to jen pár vteřin. Pak se otřepal, vytáhl mobil a začal obvolávat kdekoho. Když zjistil, že malá nikde není, vyťukával znovu – tentokrát kamarády, aby mu pomohli Aničku hledat.

KAŽDÁ MINUTA TRVALA VĚČNOST

„Sjezdíme auty okolí. Teď je 19.21. Když do osmi nezavolám, že jsme ji našli, zajdeš to ohlásit na policii. Dopis vezmi s sebou. A pár fotek. Zjisti podle toho, co chybí, co má na sobě!“ Mluvil zdánlivě klidně, nikdo by nepoznal zoufalství, které jím zmítá. Právě tak, jako jsme ho nepoznali na Aničce… Pak mě pevně objal – taky přesně tak jako odpoledne malá. Od okamžiku, kdy řekl, že je 19.21 jsem i já začala vnímat čas tímhle způsobem.

19.47: Jsem připravená vyrazit na policii. Vím, že Anička má na sobě modré džíny, bílé tričko, žlutou mikinu a kytičkované kecky. S sebou si vzala batůžek, flísovou bundu a svetr – sláva, v tom by jí neměla být zima, ani kdyby ji do rána nenašli… Ale oni ji musejí najít!

19.58: Zatínám pěsti v zoufalém přání, ať Filip zavolá, že ji mají… Nic.

20.19: Na policii se mnou všechno sepsali. Slibují, že udělají maximum. Mám jít domů, možná se Anička vrátí sama.

21.30: Žádné zprávy. Pokouším se uvařit čaj a opařím si hřbet ruky. Bolest ale necítím. Vnímám jen jediné – strašlivý strach.

22.16: Přijíždí Filip. Známí to pro dnešek vzdali. On si jen kratičce odpočine a bude dál hledat sám. Jdeme do Aniččina pokoje. Prohlížíme obrázky, které si včera vybarvovala. Zjišťujeme, že to byl úkol z angličtiny – pod každým nakresleným zvířátkem je jeho anglický název. Filip se znovu rozbrečí.

22.56: Manžel opět vyjíždí hledat. Přemlouvá mě, abych si šla lehnout.

23.50: Vstávám z postele, nevydržím tam.

1.36: Volám na policii. Říkají, že pátrání zatím ukončí. Hned po rozednění budou pokračovat. Nasadí vrtulník s termovizí.

2.57: Volám Filipa, aby už jel domů. Bude líp, když se prospí. Odmítá.

6.04: Asi jsem přece jen usnula. Probouzím se a chvilku mi trvá, než si uvědomím, co se stalo. Konečně se dávám do pláče i já.

7.16: Volá Filip – někdo snad viděl Aničku na nádraží, jak nasedá do nočního vlaku. Průvodčí si ale nevzpomíná.

8.11: Zvoní telefon. Celá se roztřesu. Ozve se starší paní: „Máte dcerku Annu Beu Lánskou, asi desetiletou?“ – „Ano,“ špitnu. „Co…?“ Nenechá mě domluvit. „To jsem ráda,“ pokračuje vesele. „Našla jsem ji na verandě, asi tu spala už od noci. Mrkla jsem jí do batůžku, měla tam notýsek se jménem a telefonním číslem. Tak jsem ji dala do postele a volám vám. Ach, ty děti, že jo?!“

8.12: Volám Filipa a snažím se mu to říct – ale zároveň vzlykám a směju se, takže mi skoro nerozumí. Konečně to pochopil a taky se začal smát i brečet.

10.30: Anička je doma. Filip mi ji vůbec nechce půjčit. Drží ji v náručí od té chvíle, kdy ji vyzvedl. I v autě měl prý její hlavičku v klíně. Když malou hladím, chytne mě za paži. „Mami, co se ti to stalo?“ Pofoukává mi opařenou ruku. „To nic není,“ usmívám se. Taky se usměje. Pak se podívá na Filipa. „Jé, táta usnul! Mami, víš, že mi slíbil za vysvědčení koťátko? Vůbec se nezlobil, že mám špatné známky. Říkal, že to třeba bude napřesrok lepší, když mi pomůže. A že to je hezké, jak se učím angličtinu s obrázky zvířátek.“ Jde k němu, pohladí ho a on ze spánku zašeptá: „Aničko! Holčičko moje!“

Příběh nám poslala Alena L.

Foto: Depositphotos (1)