Zakletý zámek

Ne, přestože od té doby uplynula řada let, raději ten zámek nebudu jmenovat, nechci nikomu ublížit. Jela jsem se tam představit jednoho květnového dne. Mirka mi vše ukázala, vzala mě i tam, kam turisté nemohli, a mluvila jako kniha – nebo spíš jako profesionální průvodkyně. Vždyť to tam znala od dětství a prováděla prý už od třinácti let, když se sešlo víc návštěvníků, než mohli oficiální zaměstnanci stihnout. Nakonec mě odvedla do služebního bytu v části bývalé hospodářské budovy.

ŠÉFÍK A JANINKA

„Tak tohle je Dana, šéfíku,“ představila mě svému otci. Prohlédl si mě, pak se usmál a podal mi ruku. „Počítám s vámi od začátku července,“ řekl. „Smlouvu připravím a zbytek vám vysvětlí Mirka.“ Jen jsem rozpačitě kývala hlavou, když z kuchyně vykoukla obtloustlá paní s nevlídnou tváří. „Spát budete v maštali, slečno, to je pro brigádníky gratis. Na jídlo si musíte chodit do města, nebo kdybyste chtěla, můžete jíst s námi, ale za to se platí padesát korun na den, snídaně, oběd, večeře.“ Podívala se na mě tak výhrůžně, až ve mně hrklo. „No… já… budu u vás jíst ráda, paní…“ – „Mně každý říká Janinka,“ opáčila popuzeně. „No jo, to je Janinka,“ zasmála se Mirka. „A té maštale se nelekej, to je náhodou moc hezká ubytovna, ukážu ti to.“ Zaraženě jsem polkla a vykoktala: „Já… já jsem Dana.“ Paní mi ruku nepodala, zato Mirčin otec mě poplácal po zádech. „Tak fajn, Danuš, mně se zas říká šéfíku, tak se toho drž. A teď si běž s Mirkou ještě jednou projít zámek, výklad se pak líp naučíš, když budeš mít všechno jasně před očima.

„Ty jsi z toho nějak vyvalená,“ uklidňovala mě Mirka. „Neboj, tady se ti bude líbit. A Janinka není tak zlá…“ – „Ona není tvoje matka?“ podivila jsem se. „Ne!“ odpověděla Mirka úsečně. „Asi se chceš zeptat, jestli žije s mým tátou. No, tak tedy jo, takové vztahy snad máte v Praze taky, ne?“ dodala trochu navztekaně. „Promiň,“ špitla jsem. „A to mám tvému otci vážně říkat šéfíku?“ Mirka se už zase přátelsky zasmála. „Jasně! Fakt mu tak říká každý, i já, vždyť jsi to slyšela.“

MŮJ SEN SE SPLNIL

Tak jsem tedy měla seznámení za sebou a poslední červnový den jsem tam už přijela jako ke starým známým. „Hele, Danuš, první čas budeš chodit s každou výpravou a poslouchat, jak já a Mirka provádíme. Sem tam možná půjde Leošek, taky študent. Je tady z města… Až to zvládneš, začneš sama.“ Než jsem stačila odpovědět, přidala se Janinka: „Doufám, že jíš kapustové karbanátky.“ Ani nečekala, jak se k tomu vyjádřím, jen si pro sebe zamumlala: „No, jsou lidi, že kapustové karbanátky nejedí…“

V bývalé maštali byl krásný pokojík s příslušenstvím. V půlce července prý čekali ještě jednu brigádnici, ale do té doby jsem to tam měla mít sama pro sebe. Nádhera! Ačkoli venku ještě svítilo slunce, uvnitř už vládlo šero. Vonělo to tam zvláštní směsí jablek, sušeného heřmánku a ještě čehosi – asi to bylo kouzlo starých časů. Když jsem vykoukla ven na nádvoří a část zámecké budovy, zatočila se mi hlava štěstím. Můj sen se splnil!

LIDI JSOU STRAKY!

Turistická sezona byla v plném proudu, „liďoušů“, jak jsme návštěvníkům říkali, přicházely spousty. Mirka se „šéfíkem“ se pravidelně střídali každou celou hodinu a já je první den jen doprovázela. „Hele, Danuš, zítra ráno si přivstaneš, a než v devět začnem, tak mi to zkusíš odvyprávět,“ prohlásil Mirčin otec při večeři. „Mně se zdá, že už bys mohla provádět sama. Dost by nám to píchlo, víš? Viděla jsi ty davy! Když budeme chodit tři, zvládneme prohlídky po půlhodinách a s míň lidmi.“ Srdce mi radostí poskočilo. „Ale pozor!“ houkla Janinka a pleskla mi na talíř kus prejtu. „Lidi jsou straky! Hrozně kradou! A rozbíjejí věci! Tak bacha! Kdyby se něco ztratilo nebo zničilo, bylo by to na tobě!“ Skoro jsem tou ostrou výstrahou ztratila náladu, ale Mirka se na mě povzbudivě usmála: „Neboj! Tak zlé to není!“

Jenže bylo. Během mých prvních tří dnů se ztratila perleťová dózička z osmnáctého století a někdo poškrábal desku karetního stolku potaženou kůží. „Musíš na ty liďouše dávat větší pozor, Dano,“ řekl mi se zachmuřenou tváří Mirčin otec. „Šéfíku, vůbec nevíš, jestli se to stalo při Danině turnuse, mohli to klidně udělat tobě nebo mně,“ zastala se mě Mirka. Ale Janinka si přihodila polínko: „Kdepak vám! Vám se to nestane, vy jste tu zvyklí! Jako Leošek a jeho snoubenka. Dana to tu nezná! To je holt tím…“ Mirčin otec po ní blýskl očima, ale ona dál cosi brumlala…

MAJÍ NA TEBE VZTEK

Slibovaný Leošek se objevil v sobotu. Přišlo mi, že jeho hlavním úkolem bylo mě hlídat. Sám neprováděl, ale chodil s mými výpravami a špehoval. Znervózňovalo mě to, tím spíš, že se občas začal uprostřed mého výkladu s návštěvníky bavit nebo jim ukazoval něco jiného, než o čem jsem právě hovořila. Když jsem si na to večer postěžovala Mirce, povzdechla si: „No, asi bys měla vědět, že Leoš je Janinčin synovec. Žádný student není, začal nejmíň čtyři školy, ale odevšad ho vyhodili. Šéfík ho sem jako průvodce nechce, ale co má s Janinkou dělat? Bere sem tedy aspoň Leošovu milenku, ale letos jí tu brigádu odložil kvůli tobě. Tak mají vztek. To víš, to je těžké…“

Nicméně o tom otci asi stejně řekla, protože druhý den dopoledne jsem se náhodou stala svědkem toho, jak „šéfík“ Leošovi ostře vytkl, že ruší můj výklad. Bohužel jsem však nechtěně vyslechla ještě něco. „Nemysli si, že Danušku tak naštveš, aby odjela. Je to kamarádka mé dcery, milé a inteligentní děvče! Slíbil jsem, že sem tu tvoji nandu vezmu, ale až od patnáctého, dřív ne! Jasné?“

Bylo mi z toho těžko u srdce. Ani se mi o tom nechtělo s nikým mluvit. Na svou následující prohlídku jsem šla jako svázaná. „Hlavu vzhůru, krásná dámo,“ mrkl na mě „šéfík“ a usmál se, jako by věděl, že jsem jeho rozhovor s Leošem vyslechla. Janinka se však nijak netajila tím, že o té debatě ví. Při obědě bouchala nádobím a jakoby nedopatřením mi do polévky obrátila půl slánky… Mirčin otec vzdychl, přesunul svůj talíř přede mě a ten můj zanesl do kuchyně. Pak prohlásil, že ho přešel hlad, a s prásknutím dveří odešel.

RADĚJI JSEM UTEKLA

Další výpravu jsem měla ve tři, to je v neděli čas nejvyšší návštěvnosti. Měla jsem ve skupině snad čtyřicet „liďoušů“ a soustředit se na výklad a ještě po nich koukat, bylo vyčerpávající. Ale oči jsem měla jako ostříž, a když do dámské komnaty nenápadně vklouzla Janinka a vmísila se mezi ně, zpozorněla jsem ještě víc. A tak mi neušlo, jak náhle vztáhla ruku a jediným rychlým pohybem přejela po toaletním stolku. Ihned jsem zmlkla a rozběhla se k ní. Lidi udiveně koukali, co se děje, ale než jsem se davem protlačila, byla pryč. Zůstala po ní ošklivá rýha v intarzované desce a utržený hedvábný střapec od flakónku na voňavku. Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela, ale výklad jsem dokončit dokázala. Pak jsem se sebrala a šla si do „maštale“ sbalit svoje věci. Vyčkala jsem, až bude mít volno Mirka, všechno jsem jí řekla a požádala ji, aby to ona sama vysvětlila svému otci. Pochopila mě a slíbila, že to udělá.

Vím, že ode mě tenkrát bylo zbabělé prostě z toho „zakletého zámku“ ujet, ale myslela jsem si, že snad bude lepší, když nechám na nich, aby si to vyříkali mezi sebou. S Mirkou jsem se sešla až po prázdninách ve škole. Na nic jsem se jí neptala a ona za to byla ráda. A tak vlastně nevím, jak to tenkrát dopadlo. Své prováděcí touhy jsem později uspokojila doma, v rodném městě – jako průvodce Pražské informační služby. Onen zámek jsem, ale už jako turista, navštívila až po mnoha letech, kdy tam správcoval někdo jiný.

Příběh zaslala Dana D. (36 let)

Foto: Depositphotos (1)