Pravděpodobně jedním z psychicky nejnáročnějších povolání ve středověku byla práce kata. Muži, kteří pro město vykonávali popravy, museli mít tvrdé jádro, přesto nebyli zcela bez srdce. A jako by nestačilo, že jim dávala zabrat práce, společnost je ještě vyhostila na okraj a pohrdala jimi. Život katů tak byl velmi opuštěný.
Katovské řemeslo většinou nebylo touhou mladých chlapců, kteří by prahli po tom stínat lidem hlavy. Často se jednalo o dědičnou profesi, která přecházela z otce na syna. Pokud kat neměl komu svou práci předat, město hledalo nového vhodného kandidáta mezi kriminálníky nebo sociálně vyloučenými lidmi, kterým byla nabídnuta možnost vyhnout se trestu výměnou za přijetí této role. Bylo to jakési břímě, které přinášelo výhody, ale také izolaci.
Lidé je často vnímali jako nečisté a nositele špatného osudu. Byli nuceni žít v oddělených částech města, někdy i mimo hradby na samotě, které se říkávalo katovna. Přesto měli kati určité výhody, například byli osvobozeni od daní a některých veřejných povinností. Měli také právo na jisté množství kořisti z majetku odsouzenců, což jim přinášelo určitý finanční prospěch.
Kromě hlavní činnosti si kati přivydělávali různými způsoby. Často působili jako ranhojiči, protože jejich znalosti anatomie byly rozsáhlé. Prováděli také léčbu zlomenin, pouštění žilou a další lékařské úkony, které byly ve středověku běžné. Další činností bylo vybírání mrtvých těl z bojišť a hřbitovů, což jim zajišťovalo další příjem. Krom popravy navíc vykonávali výslechy, mučení a fyzické tresty jako bití, vyříznutí jazyka, useknutí končetin či vypalování cejchu.
Popravy byly veřejnou záležitostí a měly silný odstrašující efekt. Kat musel být zkušený a přesný, aby se vyhnul utrpení oběti. Běžnými metodami popravy byly věšení, stětí, oběšení, upálení na hranici nebo lámání kolem. Ačkoliv věšení bylo nejčastějším způsobem popravy, odsouzeným ženám se vyhýbalo. Těla se totiž často po oběšení nechávala viset na popravišti, dokud neshnila, a to se v případě žen v tehdejší společnosti považovalo za neslušné.
Jelikož v té době psychologové, psychiatři ani terapie nefungovali, museli se kati se svým nelehkým údělem vyrovnávat sami. Výčitky a rozporuplné pocity často hasili alkoholem, a tak se stávalo, že se k výkonu práce dostavili opilí. V takových případech docházelo k nepodařeným popravám, kdy kat nebyl schopen vykonat vraždu na první pokus, a ceremoniál se stával pro oběť naprostým utrpením. Jelikož popravy byly vždy sledovány davem lidí, stávalo se, že za špatně provedenou popravu kata napadli a zbili, nebo po něm házeli kamení.
Život katů nebyl jednoduchý. Museli snášet opovržení, izolaci a psychickou zátěž své práce. Přestože vykonávali důležitou a nezbytnou roli, jejich kontakt s ostatními lidmi byl minimální. V hostincích a v kostele měli stranou vyhrazené místo, museli chodit většinou oblečeni v černé barvě, někdy museli být viditelně označeni. Často měli problém se sociální integrací a jejich rodiny byly rovněž stigmatizovány. Děti katů byly někdy vylučovány ze školy a měly problém najít si přátele a partnery mimo vlastní komunitu.
Ačkoliv byli kati společensky izolováni, měli nepostradatelnou roli. Zajišťovali, že zákony byly dodržovány a tresty vykonávány. Jejich přítomnost byla důležitá pro udržení pořádku a jejich práce měla zásadní význam pro fungování soudního systému. Ve společnosti byli vnímáni jako symbol spravedlnosti, přestože se na ně pohlíželo s odporem a strachem.
www.21stoleti.cz, www.dotyk.cz, www.novinky.cz
