Velitel koncentračního tábora Treblinka Franz Stangl: Likvidoval 15 tisíc lidí denně, aniž by sám někoho zabil. Říkali mu Bílá smrt

Franzovi Stanglovi nepřál osud odmalička. Narodil se v hornorakouském Altmünsteru v chudé rodině a prvních osm let jeho života bylo utrpení. Jeho otec, bývalý dragoun císařské armády, ho totiž často brutálně bil a Franz ho za to nenáviděl, ale také se ho bál. Když otec v roce 1916 zemřel údajně na podvýživu, chlapci se částečně ulevilo. Znamenalo to však, že se musel co nejdřív začít starat o rodinu. Naučil se tedy hrát na citeru a o víkendech vyučoval hudbu, zatímco se učil řemeslu v místní textilce. Brzy se stal nejmladším textilním mistrem v Rakousku.

Od policie k hromadnému vraždění

Záhy si ale uvědomil, že tato profese mu nedává příliš možností na postup, proto se rozhodl změnit povolání. Jeho kroky vedly k rakouské federální policii, kde se za čas stal detektivem, s příchodem roku 1938 ale raději rychle vstoupil do SS, aby si kryl záda. Také se zřekl své katolické víry a pak už nic nebránilo jeho rychlému postupu po nacistickém žebříčku.

Začínal v Berlíně, kde se stal zvláštním policejním komisařem takzvané Všeobecné nadace pro ústavní péči. Už tehdy bylo v popisu jeho práce dohlížet na vraždění, a to pomocí eutanazie u lidí s mentálním či fyzickým postižením, kterých se nacisté chtěli zbavit. Měl na starosti také vydávání falešných úmrtních listů a komunikaci s rodinami pozůstalých. Protože se na pozici osvědčil a předvedl skvělé organizační schopnosti, mohl být převelen jinam.

Dalším jeho působištěm se stal koncentrační tábor Sobibor, kde měl urychlit stavební práce, které nepostupovaly podle plánu. Právě tam se dozvěděl, k čemu vyhlazovací tábory skutečně sloužily, to ho ale nezastavilo. Nepovažoval se za strůjce vraždění, pouze prý plnil úkoly tak, jak mu bylo přikázáno. Dostavbu Stangl značně urychlil a během několika měsíců bylo za Stanglova působení v táboře zavražděno víc než sto tisíc Židů. Stangl splnil úkol a mohl se posunout dál.

Továrna na smrt Treblinka

Tentokrát dostal na starost koncentrační tábor Treblinka, který byl v katastrofálním stavu a Stangl ho měl uvést do pořádku. On sám později při výslechu popisoval, že příjezd do Treblinky pro něj byl jak výjev z Dantova pekla. „Nevěděl jsem, na koho se obrátit, kam jít. Brodil jsem se bankovkami, drobnými, drahými kameny, šatstvem. Celé náměstí tím bylo poseté. Zápach byl nepopsatelný. Všude se válely stovky, ne, tisíce mrtvol, rozkládaly se, hnily. Za náměstím, v lese, jen pár set metrů odtud na druhé straně tábora, byly stany a plály otevřené ohně obklopené ukrajinskými dozorci a holkami-děvkami, které pocházely, jak jsem později zjistil, z celého okolí. Všechno pilo, tancovalo, zpívalo a hrálo...Odevšad se ozývala střelba,“ uvádí se ve spisu Simon Wiesenthal a jeho případy.

I tady se projevila Stanglova disciplína a smysl pro pořádek. Treblinku se snažil dát do pořádku i po vizuální stránce, přikázal zde vydláždit cesty, upravit nádraží a dokonce vysadit květiny. Prvotní účel Treblinky však rozhodně nebyl zapomenut a z tábora se po Osvětimi stala druhá nejvýkonnější továrna na smrt, za což Stangl získal ocenění nejlepšího táborového velitele v Polsku.

Černé svědomí

Podle jeho výpovědi však svědomí přece jen zpytoval a když se dozvěděl o tom, co jeho funkce ve vyhlazovacích táborech skutečně obnáší, poohlížel se, jak se z celé situace vykroutit. Bylo mu ale řečeno, že živý se ven nedostane, a tak se rychle přizpůsobil a sám sebe přesvědčil, že se ho vraždění netýká, pouze plní příkazy shora, za které není zodpovědný. Brzy tak pod jeho vedením umíralo v Treblince až patnáct tisíc vězňů denně.

Sám Stangl ale s vražděním jako takovým nechtěl mít nic společného. Vyhýbal se kontaktu se židovskými obyvateli tábora, neúčastnil se mučení ani vraždění mimo zplynování. Tvrdil, že necítil vůči židům žádnou ideologickou nenávist, viděl je jen jako objekt své práce. Po táboře chodil většinou v bílé uniformě, pročež se mu říkalo Bílá smrt. Narozdíl od ostatních dozorců vybavených zbraněmi u sebe nosil jen bičík. A když se přece jen ozvalo svědomí, utápěl své černé myšlenky v alkoholu.

Na útěku s vlastní identitou

S koncem války se Stangl chvíli skrýval na venkově, byl ale Američany odhalen a uvězněn. Z vězení se mu však podařilo utéct a přes Řím se s doklady od Červeného kříže dostal až do Sýrie, kam ho následovala i manželka s dětmi. Stále pod svým jménem pracoval Stangl v Damašku v textilce a v roce 1951 odešel s rodinou do Brazílie. Ani tady neskrýval svůj původ a po čase získal dobře placené místo v továrně Volkswagen.

Přesto trvalo šest let, než se ho podařilo zajistit poté, co na něj byl v roce 1960 vydán zatykač. Na jeho zatčení se podílel i lovec nacistů Simon Wiesenthal. Ačkoliv to v té době nebylo zvykem, na četné žádosti, včetně té od kongresmana Roberta Kennedyho, nakonec Brazílie Stangla vydala do Západního Německa. Soud shledal Stangla vinným za spoluúčast na vraždě nejméně 400 000 lidí a odsoudil ho na doživotí. Stangl ve vězení po několika měsících zemřel na srdeční selhání.

Zajímají vás osudy lidí přeživších Osvětim? Přečtěte si, jak se bývalá vězenkyně koncentračního tábora dostala na titulní stranu Vogue.