Štěstí na dosah 1: Pět základních pravd

1.    Často považujeme štěstí za nějakou „tetičku“, která jedny navštěvuje s oblibou, zatímco k druhým nezavítá, jak je rok dlouhý. V takovém případě si však pocit štěstí pleteme s příznivou náhodou. A ta je jednak něco platná pouze připraveným a jednak můžeme být šťastní i bez ní (a jde-li ji přivolat, tak právě nejspíš pocitem štěstí).

2.    Ve svém okolí často pozorujeme, že ti, kteří jsou šťastní, se častěji dostávají do situací, díky nimž mohou být ještě šťastnější. A máme sklon jim to závidět, místo abychom z toho vyvodili logický závěr: Nejdříve se snažte být šťastní „jen tak“ – na tento váš vnitřní pocit se budou další důvody ke štěstí nabalovat jako sníh na kouli při stavbě sněhuláka.

3.    A naopak – říkává se, že čert rád „kaká“ na jednu hromadu. Na věčné nešťastníky se zkrátka lepí smůla víc a víc. Jako by jim tím osud naznačoval, že by měli konečně přestat fňukat a pak se doopravdy dočkají toho, že bude líp.

4.    Kdo se za „štěstím“ žene jako za duhou na obzoru, tak ho těžko dostihne. Čím víc ho bude pronásledovat, tím víc mu bude unikat. Právě proto, že je uvnitř každého z nás, nikoli kdesi v dálce.

5.    Ale ani ten, kdo nečinně čeká, až mu „štěstí“ samo zaklepe na dveře, se nedočká. Ze stejného důvodu – opravdové štěstí, které nosí v sobě, totiž naopak čeká na něj, až ho on objeví a užije si ho.

Upozornění: Občas nás v životě potká něco tak těžkého a zlého, že prostě nemáme šanci pocit štěstí prožívat a vlastně o něm ani nechceme nic slyšet. Jsme prostě smutní, zoufalí, nešťastní… To je nejen normální a přirozené, ale také důležité. Oprávněný žal si musíme prožít (pokud se ho pokusíme uměle „zapudit“, obvykle se nám časem vrátí s ještě větší silou). Měli bychom si však uvědomovat, že jde o přechodný stav, který trvá jen omezenou dobu. Protahovat ho donekonečna je patologické. Pokud se dotyčný po přiměřené době nedokáže „otřepat“ sám, měl by vyhledat pomoc psychoterapeuta.

Foto: Depositphotos (1)