Nevlídná tvář osudu
Život s handicapovaným partnerem je jistě náročnější než s mužem zcela zdravým. Uvědomit si, že skutečné lidské kvality jsou to nejpodstatnější, je prvním předpokladem, jak se s tím vyrovnat.
* Když to přijde jako blesk z čistého nebe: Úraz, dopravní nehoda, mozková příhoda, náhlé selhání ledvin a podobně dokážou téměř z minuty na minutu udělat z dosud zdravého muže invalidu. Tyto náhlé fatální změny jsou jak postiženým, tak jeho blízkými snášeny hůř než postupně se zhoršující chronické nemoci. Je to šok a dřív, než se začne řešit, co a jak dál, je potřeba ho překonat, což je samo o sobě obtížné a může to trvat dlouho. Postižený často reaguje odmítavě – navrhuje rozvod, chce dát partnerce „svobodu“, aby jí nebyl na obtíž, z téhož důvodu mnohdy reálně uvažuje o sebevraždě. Ve skutečnosti naopak touží po ujištění, že se na vzájemném vztahu nic nezměnilo.
Doporučované řešení: Jak postižený, tak jeho partnerka se potřebují se situací vyrovnat každý po „své linii“, spolu toho v první fázi většinou nejsou schopni. Proto je dobře, když se každý z nich zvlášť podrobí cílené psychoterapii. Teprve po odeznění šoku mohou začít stav věcí vnímat jako společný problém a společně se s ním vypořádávat.
* Když to přichází plíživě: Některé choroby začínají nenápadně a zpočátku nebudí velké obavy – zdá se, že nebude tak těžké je zvládnout. Jenže ony se bohužel často zhoršují, postiženého víc a víc limitují a na jeho blízké kladou větší a větší nároky. Typickým příkladem je diabetes, při kterém jsou mnohdy na začátku jen malá dietetická omezení, ale později se zdravotní potíže stupňují – může dojít mimo jiné k amputaci nohy, ke ztrátě zraku, k těžkým kardiovaskulárním potížím. Podobné to může být u některých nádorových onemocnění, Alzheimerovy choroby, ale také třeba u klíšťové encefalitidy a řady jiných nemocí. Šok tady sice nenastává, ale postupné vyčerpání, a zejména vědomí, že lepší už to nejspíš nikdy nebude (spíš ještě horší), je pro všechny zúčastněné také velmi obtížné. Nenápadně vznikají i vztahové problémy. Zprvu působí dojmem, jako by s nemocí vůbec nesouvisely. Jak postižený, tak jeho partnerka jsou nervózní, podráždění, vztahovační, sebelítostiví, unavení, zklamaní, pesimističtí, stresovaní. To je pochopitelné, ale snadno se to rozhoří v konflikt.
Doporučované řešení: Nezbytná je možnost občas si od sebe vzájemně odpočinout. Naučit se některé projevy toho druhého ignorovat, nepřikládat jim žádný význam, natož z nich vyvozovat závěry. Nejde-li to zvládnout „svépomocí“, vyhledejte společně psychologa. Často pomůže i citlivý a osvícený ošetřující lékař.
Sdílejte:
