Paní Elena vždy chtěla být jako její máma. Měla pohádkové dětství a vždy, když si na něj vzpomene, vybaví si celou rodinu. Jak jsou spolu na výletě, společně jedí, jsou na rodinné dovolené, hrají večer Člověče nezlob se, karty nebo jak sedí u večeře a povídají si.
Maminka pro ně dělala spoustu neviditelné práce, kterou Elena ocenila až v době, kdy byla větší a všímala si, že to není tak jednoduché. Že nic se neudělá samo. Přesto chtěla, aby se její děti měly stejně hezky jako ona. A s manželem byli v tomhle ohledu na stejné vlně.
Dělala pro ně absolutně všechno a užívala si, že má rodinu, kterou si přála. Jenže postupem času zjistila, že je asi jen využívaná. Poslední tři roky je vyhořená, nevidí totiž, že by o její starostlivost někdo stál. Berou vše jako absolutní samozřejmost.
Má pocit, že už dál nemůže. Elena neví, co dělat. Berou ji doma jen jako služku? Jsou zvyklí na to, že je bude neustále obskakovat a vše za ně dělat? Chtěla pečovat o rodinu, ale ne tak, že musí zvládnout všechno na světě.
A co ona? Děti vyrostou, odejdou z domu, ale co paní Elena? A její muž, který, zdá se, si také zvykl na perfektní servis... Jak ona sama bude dál žít? Bude podstrojovat manželovi a stále bude ve své roli, když zvládne všechno pro všechny?
