Životní rozhodnutí nás utvářejí, ale ne vždycky zvolíme správně. Neznamená to, že po našem rozhodnutí se vše jednoduše změní jako mávnutím kouzelného proutku. Během života se mění názory, sny, životní cíle a vůbec celý koncept toho, jakou cestou svůj život ubírat. Během naší cesty se stává spousta věcí - rozchody, rozvody, změny práce, vyhoření. Poslední zmiňované může mít na duševní i fyzické zdraví velký vliv.
Své o tom ví i paní Eva (41 let), která nám do redakce napsala svůj příběh. Jméno si přála kvůli anonymitě změnit. Cítí velké vyčerpání, stres a vyhoření. Nejen z práce, ale také ze života doma, z rodiny. Snaží se se svým pocitem už rok bojovat, ale zatím marně. Ptá se na radu, jak si pomoci, co dělat a jak se rozhodnout, co dál?
Co teď píšu, mi už dva roky zní v hlavě a nesnáším se za to. Nevím, jak s tím bojovat, co dál dělat. Jsem sama sobě odporná. Chci pryč. Utéct ze svého aktuálního života, i když mám pocit, že by mi nemělo nic chybět. Vlastně mám všechno, co jsem dříve chtěla. Mám hodného manžela, dva krásné kluky, psa, domov, peníze, dovolené, prakticky všechno. Jenže jsem na spoustu věcí sama, na celou domácnost, výchovu dětí. Pracuju tam, kde mě to nebaví, ale aspoň má práce vydělává hodně peněz. Jenže už nějak nevím jak dál. Má nespokojenost se stále stupňuje. Vše začalo rok před čtyřicítkou. Cítila jsem se špatně, psychicky i fyzicky. Absolvovala několik vyšetření, vše v pořádku, žádný zdravotní problém naštěstí nemám.
Obvodní lékařka nadhodila, jestli je všechno v pořádku doma. Pak zmínila, že to může být syndrom vyhoření nebo nějaký jiný psychický problém. To jsem samozřejmě v té době odmítla. Nedalo mi to a o syndromu vyhoření jsem toho hodně četla a sedělo to na mě přesně. Všude radili na chvíli vypnout a odjet na dovolenou. Tak jsme se s manželem domluvili, že pojedeme v lednu na Bali. Dostanu to k narozeninám, odpočineme si. Odletěli jsme a já se zamilovala. Do Bali. Jejich klidu, míru a toho, že nespěchají a jsou konstantně šťastní. Odjížděla jsem nešťastná, že tam nemůžu zůstat, že musím zase domů, do vší té rutiny.
O co víc jsem byla na Bali šťastnější, o to víc jsem byla zoufalá po návratu. Stále víc a víc jsem cítila a cítím, že se chci odstěhovat natrvalo. Na Bali. Už nechci být mámou, která musí všechno zvládnout, o vše se starat, o všechny pečovat. Nechci věčně poslouchat, že můj muž potřebuje košile do práce, přijde k nám jeho šéf na skleničku. Musím rozvézt děti na kroužky, uvařit jim, uklidit, a do toho ještě stíhat svou práci. Mám chuť všeho nechat a utéct. Odejít na Bali, pracovat tam a žít spokojený život. Jsem ve spoustě sociálních skupin o Bali, píšou tam lidé, jak udělali velký životní krok a odstěhovali se tam. Nikdy by neměnili. A já mám chuť udělat to samé. Odejít a konečně zažít žít sama za sebe.
Čtenářka popisuje situaci, která je bohužel v dnešní době stále běžnější. Zdá se, že se nachází ve stavu chronického přetížení, který může vést až k syndromu vyhoření. Její pocity jsou zcela pochopitelné a je důležité, aby je brala vážně. Na první pohled se může zdát, že Eva má vše, co by mělo vést ke spokojenému životu – fungující rodinu, finanční zabezpečení, možnost cestovat. Přesto se cítí nešťastná a touží po úniku. To ukazuje, jak může být někdy těžké pro ni samotnou i její okolí pochopit, že i když navenek vše vypadá v pořádku, vnitřní nerovnováha a chronický stres mohou vést k hluboké nespokojenosti. Příběh Evy je připomínkou důležitosti rovnováhy mezi povinnostmi a osobními potřebami v životě každého člověka. Primárně jde o nadměrné množství povinností, které na sebe Eva kumuluje. Je zodpovědná za chod celé domácnosti, výchovu dětí, svou práci a zároveň se snaží plnit roli manželky.
Toto množství úkolů vede ke chronickému stresu a vyčerpání. Eva popisuje, že se stará o všechny kolem, ale ztrácí při tom sama sebe. To je typický vzorec chování u lidí, kteří jsou chronicky přetíženi – soustředí se na plnění vnějších očekávání na úkor vlastního well-beingu. Touha po útěku na Bali je v tomto kontextu pochopitelná. Představuje únik do prostředí, kde čtenářka zažila klid a absenci stresu. Je to snaha najít radikální řešení, které by odstranilo všechny stresory najednou. Pro řešení této situace existuje několik možností. Je důležité začít přehodnocením priorit a zamyslet se nad tím, co je v životě opravdu důležité. Otevřená komunikace s partnerem o pocitech a potřebách je prvním a nutným krokem. Společně lze hledat způsoby, jak lépe rozdělit domácí povinnosti a péči o děti. Delegování úkolů na ostatní členy rodiny nebo zvážení externí pomoci může významně ulehčit zátěž.
Pravidelný odpočinek a péče o fyzické zdraví jsou další nutnosti. Vyhrazení si času na relaxaci, pravidelný pohyb a dostatek spánku mohou výrazně zlepšit celkovou pohodu. Rozvíjení koníčků a věnování se činnostem, které přinášejí radost, je důležité pro duševní rovnováhu. Pokud současné zaměstnání nepřináší uspokojení, stojí za to zvážit změnu. Může jít o hledání nové práce nebo rekvalifikaci. V některých případech může být užitečné vyhledat profesionální pomoc. Konzultace s psychologem nebo terapeutem může poskytnout cenné nástroje pro zvládání stresu a řešení životních výzev. Důležité je také naučit se stanovovat hranice a říkat "ne" některým požadavkům a očekáváním. Místo radikálních kroků je často efektivnější zavádět menší, ale trvalé změny, které mohou postupně vést k významné proměně životního stylu a celkové spokojenosti.
Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.
Pomoc hledejte na www.terapie.cz
Příběh do redakce zaslala čtenářka Eva S.
