Žiju vlastně ve zlaté kleci a nevím, jak se z toho dostat. Mám celkem pět sourozenců, rodiče pracovali a peněz doma moc nebylo. Jako jedna z nejmladších, jsem dědila po starších sourozencích všechno - oblečení knížky, boty. Ve škole se mi kvůli tomu smáli a šikanovali mě. Slibovala jsem si, že až vyrostu, budu mít peníze a nebudu chudá. Ve škole jsem byla spíš průměr, ale dostala jsem se na vysokou a pak do reklamní agentury. Vydělávala jsem si hezké peníze, investovala je do svého vzhledu, a tak nebylo divu, že se o mě zajímali muži. Já si vybírala takové, kteří měli tučné konto, byli zajištění a mohli mi nabídnout život o kterém jsem snila.
Žiju ve zlaté kleci
Karel je o 15 let starší než já. Nikdy mi to nevadilo, naopak. Seznámili jsme se před deseti lety, bylo skoro třicet, byla jsem zvyklá si užívat a chtěla jsem tak žít i dál. Nevím, jestli jsem byla zamilovaná, měla jsem Karla ho ráda, líbilo se mi, že je gentleman, umí se postarat a zahrnuje mě pozorností a dárky. Vzali jsme se a mně začalo krásné období. Hodně jsme cestovali, pořídili si dům, hospodyni. Já jsem nemusela pracovat, pečovala jsem jen o sebe, o svůj vzhled, chodila na nákupy. Pocit, že nemusím myslet, kolik co stojí, byl opojný.
Jenže jsem se pomalu, ale jistě dostávala do pasti. Karel mě brzy nechtěl nikam pouštět. Za kamarádkami na kafe, večeři. Ven jsem mohla jedině s ním. Když jsem přišla s tím, že holky jedou na víkend do Říma a chci jet taky, byl oheň na střeše. Nakonec jsem nejela. Namlouvala jsem si, že mě miluje, ale teď vidím, že mě chtěl jen zasadit do svého domu jako do zlaté klece. Musím čekat na to, až přijede domů. Teprve pak můžeme vyrazit na nákupy, do kina nebo na večeři. Když přijede odpoledne. Jenže často z práce jezdí večer a to jen proto, aby mě vyzvedl a jedeme tam, kam chce on. Chci žít, jít ven, bavit se. Jsem ve zlaté kleci a nevím, jak se z ní dostat ven. Jde to vůbec? Děkuji za radu.