Lidé stárnou a přirozeně jim ubývá sil. A jednou přijde chvíle, kdy budou odkázáni na nějakou pomoc. Nabízí se, že půjde o pomoc v rodině, nejčastěji pomoc dětí. Ne vždycky je to tak automatické, jak bychom čekali. Někdy prostě děti nechtějí pečovat o své rodiče a někdy nechtějí rodiče, aby svým dětem byly na obtíž.
Paní Lenka (42 let) automaticky počítala s tím, že se o svou maminku bude starat, až to bude potřeba. Jsou takto domluvení i s manželem a z hostinského pokoje, kde přespávaly četné návštěvy, které se u nich střídaly, se udělá pokoj pro jednoho z rodičů. Jenže maminka paní Lenky nechce o tom, že se k dceři přestěhuje, ani slyšet. Chce jít do domova důchodců a už si dokonce vybrala, který to bude. Nejen že nechce být dceří na obtíž, ale chce se i stýkat se svými vrstevníky a trávit dny jinak. Paní Lenka ale rozhodnutí své maminky nerozumí a je z něj zdrcená. I proto se rozhodla jí napsat dopis.
Maminko,
chci se o tebe starat, ale ty chceš jít do domova důchodců. A já to nechápu. Proč to tak je? Myslíš, že bych se o tebe nedokázala postarat? Nebo máš strach, že se ti u nás nebude líbit? Uděláme s Martinem maximum, abys byla šťastná a spokojená. Chceme ti zpříjemnit podzim života, protože jsi nejen pro mě, ale taky pro Martina udělala hodně. Ty i táta, který tady už pár let bohužel není, jste nás jako jediní neodsoudili, když jsme přišli v osmnácti, že čekáme miminko a chceme se vzít. V už tak malém bytě jste nám vyčlenili pokoj, kde jsme mohli bydlet, dodělat maturitu a poté dokonce jít na vysokou. S malým jste nám pomáhali, jak jste mohli. A my chcete totéž udělat pro tebe.
Chodila jsi s Adámkem pravidelně na dlouhé procházky, abych se mohla učit na zkoušky. Martina táta nechal zaměstnat u sebe v práci, abychom měli příjem a mohli si dovolit žádat o bydlení. Hlídala jsi nám později obě děti, kdykoliv to bylo potřeba, když jsme se učili, chodili na přednášky, zkoušky, psali diplomové práce. Jedině díky tobě a tátovi jsme to zvládli. Našli jsme si adekvátní práci, já jsem navíc ještě překládala pro komerční firmy. Povedlo se nám zajistit se, koupit velký dům se zahradou a splatit vám vaši péči. Brali jsme vás na dovolené, posílali do lázní, rekonstruovali váš byt.
Prostě jsme vám chtěli ulehčit a pomoci. Tak, jako jste vy pomohli nám. Vím, že jsi to neměla jednoduché, spousta lidí odsuzovala, že máme tak mladí dítě a vy že nás v tom ještě podporujete. Ale nikdy jste nám to nedali najevo, bránili nás přede všemi. Často jsme vám říkali, že počítáme s tím, že se o vás budeme starat, až to budete potřebovat. Vozíme ti nákupy, bereme tě k lékařům, na pochůzky, na víkendové obědy, občas na výlet. Naše děti si bez prarodičů neuměly představit den. Adam často z vysoké zamíří nejdřív k tobě a až potom domů, protože to má po cestě. Proto jsme počítali s tím, že se o vás, tedy teď už jen o tebe, postaráme.
Nadešla doba, kdy by ses měla přesunout k nám, ale tys nás překvapila. Vybrala sis domov důchodců. Nadšeně jsi nám ukazovala, co vše se tam dá podnikat, jak to bude super místo a že to není daleko od nás. Plánovala jsi, že za tebou můžeme chodit, občas bys přijela za námi, mohli bychom tě vzít na výlet. Prakticky nic by se nezměnilo. Marně tě přemlouváme, že u nás doma to bude lepší, že budeme spolu a chceme tě tady. Stojíš si na svém. Nevím, mami, proč nechceš jít k nám. Snažím se to respektovat, jak říká Martin, musíme to přijmout. Smutno mi z toho, ale je. Plánovala jsem, jak spolu strávíme spoustu času, takhle se omezíme jen na návštěvy v domově, výlety a víkendy.
Kdyby sis to rozmyslela, budeme jen rádi.
S láskou Lenka
Maminka paní Lenky se rozhodla pro domov důchodců. Udělala správně? Dcera se o ni chtěla postarat a věřila, že jí vrátí vše, co pro ní maminka a tatínek udělali. Může být volba domova důchodců správná? Co byste dělali na místě paní Lenky vy?
Na motivy příběhu, který do redakce poslala paní Lenka O.
