Rozdílné názory dětí a rodičů na život a vše, co se kolem něj točí, jsou přirozené. Každý vidí svět jinak, má jiné možnosti a také chce jiné věci. Má právo jeden druhému do života mluvit? A chtít po něm něco, co on sám nechce? A co když jde o vztah máma a dítě? Každý má svůj názor na situaci, ale jak dojít kompromisu? Zejména pokud jde o pokračování rodu a milovaná vnoučátka.
Paní Matylda (64 let) má jedinou dceru. Víc se jim s manželem nepoštěstilo. Když dcera dospívala, studovala. A měla před sebou celý život. Paní Matylda se těšila, že až si vše splní, usadí se a bude mít děti a ona bude konečně babička! Bude vařit, péct, plést, zavařovat a hlavně pořádně své vnoučata rozmazlovat. Její dcera přišla však s rozhodnutím, že děti nechce. A paní Matylda je velmi zklamaná a nešťastná.
Moje dcera je světlo mého života. Chtěla jsem vždycky velkou rodinu, ale bohužel mi nebylo dopřáno. Dceru jsem donosila s jistými problémy a další děti mít nemohla. Litovala jsem toho, ale zároveň se těšila, že mám krásnou a zdravou dceru. A ta mi dělala jen samou radost. Rostla, chtěla být právničkou, dobře se učila, nedělala žádné vylomeniny. Prostě ukázkové dítě. Těšila jsem se, co všechno spolu zažijeme. Opravdu se jí povedlo vystudovat právničinu a dokonce má svou advokátní kancelář, kde pracuje. Nemůžu být pyšnější máma. Když dcera dostudovala a dělala praxi, poznala svého současného manžela. Byla velká svatba a já si byla jistá, že teď přijde můj čas. Budu babička!
Toužila jsem být babičkou už dlouhé roky. Mám v sobě tolik lásky, kterou jsem nedala dalším dětem, že je čas ji konečně věnovat vnoučatům. Jenže se pořád nic nedělo. Moje kamarádky měly kolem sebe vnoučat spoustu, ale já nic. Jednoho dne jsem se odvážila dcery zeptat, kdy budou mít miminko. Snažila jsem se netlačit, protože jsem nevěděla, jestli třeba nemá stejný problém jako mám já. Jenže ne. Důvod je jiný. Moje dcera děti nechce.
Šokovalo mě to, nevěděla jsem, co říct. Prý je nechce ani její manžel, domluvili se společně na tom, že jejich manželství bude bezdětné. Budou se soustředit na kariéru, na sebe a splní si všechny cestovatelské sny. Jenže co já? Já a moje role babičky? Chci být babička! A dcera mi tuhle jedinou radost nedopřeje! Vůbec nevím, co mám dělat?
"Společnost stále odsuzuje nerodiče, tedy ty, kteří se rozhodli nemít děti. Přitom ti, kdo se rozhodnou nemít děti, by nikdy neměli zdůvodňovat své rozhodnutí před ostatními – zejména před svými vlastními rodiči. Většina lidí bez dětí nemá žádný konkrétní důvod kromě toho, že prostě nechtějí mít vlastní děti, stejně jako většina rodičů žádný důvod nepotřebuje, prostě děti chtějí. Jsou to dva odlišné světy a každý má právo být v jakémkoli z nich.
Když budete tlačit na lidi, aby měli děti, protože vy to znáte a pro vás je to skvělé a vlastně i správné, nic to nezmění. Naopak to může způsobit i to, že se druhá strana vzepře a uzavře ještě více. Většina lidí, asi ne vaší dcery, však uvádí jako důvody rozhodnutí o bezdětnosti třeba finanční důsledky založení rodiny. Věřím, že to jsou obvykle důvody, které každý pochopí a bude je respektovat. Ale to neznamená, že jsou to důvody pravdivé. U většiny lidí, které znám a pracuji s nimi, je daleko spíše pravdou fakt, že prostě nechtějí být rodiči! A je to jejich právo. Rodiče jejich z rozhodnutí bezdětných dětí jistě mohou mít potíže, pokud jde o přijetí skutečnosti, že se nestanou prarodiči. Obzvláště těžké je to pro jedináčky, kteří jsou jedinou nadějí rodičů na vnoučata. A tlak je ještě větší pro lidi z míst, kde je větší kulturní očekávání, že se stanou rodičem, a pak prarodičem. Dejte tomu čas, možná vaše dcera změní názor. Anebo nezměním pak ale musíte její rozhodnutí respektovat.
telegraph.co.uk, příběh poslala paní Matylda F.
