Jak dochází k přenosu traumatu
Trauma může způsobit změny v expresi genů, aniž by měnilo samotnou DNA. Například stres a trauma mohou ovlivnit geny zodpovědné za reakce na stres, což může být předáno dalším generacím. Jednoduše řečeno, nezpracovaný stres a trauma mohou "přepsat" způsob, jakým se geny chovají, a tyto změny mohou být předány dalším generacím. To pak způsobí, že i potomci mohou být náchylnější k úzkosti a depresím.
Kromě biologického přenosu existuje i psychologický přenos. Vzorce chování a emocionální reakce, které se naučíme od našich rodičů, mohou být nevědomě předávány našim dětem. Pokud rodiče nezpracovali vlastní traumata, mohou nevědomě předávat neefektivní vzorce chování, jako je nedůvěra, neschopnost zvládat stres nebo vyhýbání se konfliktům. Děti se učí reagovat na stres stejným způsobem jako jejich rodiče, což může vést k podobným problémům v dospělosti.
Kultura a sociální prostředí také hrají důležitou roli v přenosu traumatu. Rodinné příběhy, tradice a kolektivní historie mohou ovlivňovat, jak jednotlivci vnímají a reagují na stresové situace. Příklady zahrnují traumata z války, migrace nebo politického útlaku, která mohou mít dlouhodobé důsledky pro rodinu.