Těžká chvíle: Jak dětem vysvětlit, že někdo zemřel?

Dnešní doba jako by o konci života nechtěla slyšet a našlapuje kolem něj po špičkách. Přestože je to téma bezesporu citlivé, nemělo by být zahalené do roušky neznáma. Dříve přece také staříčci odcházeli na onen svět uprostřed rodiny a děti jejich skon vnímaly jako přirozený životaběh. Neubíralo to nic na jejich emocionálním prožitku a žalu, jen byly možná lépe smířeny s faktem, že smrt k životu patří. Rodiče by měli být připraveni, že jednou ten smutný okamžik nastane, a musejí dokázat sebe i své zlatíčko provést těžkou zkouškou.   

Je zbytečné před nejmenšími hrát divadlo a tvářit se, že jich se to netýká. V jejich hlavičce by mohl vzniknout ještě větší zmatek. Nenechávejte šmudlíky stranou dění a odpovídejte na jejich všetečné otázky. Vyvarujte se však metafor. Menší děti nepochopí přirovnání o odchodu, věčném spánku a odpočinku. Mohly by si je vysvětlit po svém – třeba odmítat jít do postýlky (co kdyby se neprobudily jako babička), bojí se i banálních nemocí (aby neskončily smrtí). Na všechny dotazy, byť by ve vašich očích byly necitlivé a bolestivé, musíte zodpovědět úměrně věku dítěte.

Je pohřeb pro děti?

Tuto otázku musejí dospělí vyřešit ještě s rozjitřenými city. Mnozí jsou odpůrci účasti dítěte na obřadu. Chtějí je uchránit vypjatých scén. Jiní se domnívají, že by přítomnost malého človíčka nabourávala důstojnost ceremoniálu. Proč by se ale dítě nemohlo rozloučit s tím, koho mělo rádo a kdo mu bude chybět? Nakonec možná jeho bezprostřednost dokáže odlehčit tíživou atmosféru. Starším dětem klidně nechte vybrat. Obzvláště dospívající by měli mít právo rozhodnout se, jakým způsobem se rozloučí. A mnozí z nich zpětně tvrdí, že právě obřad jim pomohl překonat bolest, když pochopili, že v zármutku nejsou sami. Kdo si na pohřeb s dětmi netroufá, může zvolit jiný způsob, jak se s milovanou duší rozloučit. Vytáhněte staré fotografie, zapalte svíčku, vyrazte na procházku do míst, která měl dotyčný rád… Právě Dušičky jsou možná vhodnou příležitostí vydat se proti proudu času.

Důrazné doporučení: Pokud se kluk či holčička vlivem nešťastné události výrazně zhorší ve škole, přidají se nespavost, ztráta chuti k jídlu, permanentní apatie nebo výraznější problémy s chováním, měli byste se poradit s dětským psychologem.

Jak prožívají ztrátu?

* Miminko až batole (0–3 roky)

Nejmenší jsou napojeni na rodiče a reagují na jejich rozpoložení. Smutek je rozhodí, ale příčině nerozumějí.
Rada rodičům: Malé děti potřebují hlavně pomazlení.

* Předškoláci (3–6 let)

Smrt vnímají, ale nedokážou si představit její definitivnost,
vyptávají se na detaily.
Rada rodičům: Odpovídejte na otázky – jasně, ale citlivě. Potřebují ujistit o vaší lásce.

* Školáci (7–10 let)

Rozumějí nevratnosti smrti, jejich otázky bývají hloubavější, může se objevit strach ze smrti, touží po bezpečí.
Rada rodičům: Vysvětlujte všechno, co je zajímá. Není třeba dítě vyčleňovat z dění, chce se cítit užitečné.

* Dospívající (11+)

Rozumějí abstraktním pojmům, jako je smrt, jejich žal a stesk umocňují rozbouřené hormony.
Rada rodičům: Akceptujte jejich chování, jemně je podněcujte k diskusi, která poodhalí jejich vnitřní rozpoložení.