"Být dneska originální už vlastně moc nejde," říká Jana Králiková

Jak dlouho se věnujete vaření a kdy jste si začala jídlo fotit?
Vařím asi od patnácti. Chtěla jsem se, hádám, vytáhnout před klukem, že umím i něco jiného než míchaná vajíčka a palačinky. U nás doma se vždycky vařilo, takže myslím, že jsem měla od maminky a babiček dobrou průpravu. Jinak mě čas trávený u plotny živí asi od roku 2013. Kuchařina jako taková, kterou jsem vystudovala až po výšce v uměleckém oboru, pak asi šest let. Focení jídla s tím souviselo vlastně už od začátku, protože jsme si v roce 2011 s kamarádkou založily blog o zdravém životním stylu Jako rybička, kde jsme mimo jiné sdílely svoje recepty, které jsme fotily mobilem.
 
Jak se vaše fotografické vybavení měnilo v průběhu času a čím fotíte dnes?
Dneska fotím na Nikon Z6. Fullframovou bezzrcadlovku, na foťák s velkým snímačem. Ale učila jsem se na Fujifilmu: X100, XT-1, XT-2... A přesto, že Fujifilm má skvělý foťáky, tak nedělá právě vůbec fullframe. A já se chtěla zase někam posunout, vyzkoušet si i něco jiného a nového. Navíc Nikon byla pro mě vždycky jedna z nejlepších značek foťáků s velkým F! A co mě strašně překvapilo, bylo to, jak rychle jsem si na nový systém a stroj zvykla. Připadá mi intuitivní, má srozumitelné ovládání a ty obrázky, co z něj lezou, miluji od první chvíle. Baví mě, jak moc jsem si s tímhle foťákem sedla. Jsem z něj upřímně nadšená.

Když se zpětně podíváte na své začátky, jaké chyby jste při focení nejvíce dělala – a poradila byste, jakým omylům se vyhnout?
Já jsem strašně dlouho neuměla vůbec fotit! A doteď jsem v téhle oblasti, která je ale dneska už součástí mojí profese, velmi střízlivá. Zaprvé jsem neměla techniku. Žádnou. Fotila jsem na telefon. Později na kompakt od Nikonu, který mi tatínek dovezl z Japonska – ten jsem milovala, ale vůbec jsem s ním neuměla... Takže jsem dělala de facto jenom samé chyby a všechny, které vás napadnou. Od nesmyslného držení techniky, focení ze špatného úhlu, v nemožném světle... Neuměla jsem nad focením vlastně vůbec přemýšlet. A už vůbec jsem netušila nic o nějakém post procesu a úpravě fotek. To všechno mě naučil až manžel. Z dnešního pohledu už je to asi trochu nepředstavitelné. Dneska umí, i díky sociálním sítím, fotit vlastně skoro každý. Anebo mají lidi možná hlavně ten pocit. (smích)
 
Dáte nám tipy, co je při focení jídla důležité?
Mně osobně připadá nejdůležitější mít zvládnutý ten nástroj, kterým jídlo (nebo ostatně cokoliv) člověk fotí. Pak ví, co si s ním může dovolit a co ne. To jsem dlouhou dobu vlastně moc nechápala a nepovažovala to za úplně podstatné... Velkou roli u jídla hraje světlo. Když je špatné světlo, víte, že fotka dobrá také nebude. U jídla musí člověk vědět, co na talíři je, u toho to na „artovej obrázek“ zas tak úplně často neuhrajete. Jídlo samo o sobě také musí vypadat dobře, chutně, a pokud jsou rozhozené barvy třeba v důsledku světla, scény nebo prostředí, měli byste je zvládnout „srovnat”. A pak třeba také úhly, ze kterých jídlo fotíte. Některým sluší určitá kompozice víc a jiným méně. Obecně si myslím, že než začne člověk jídlo fotit, měl by mít chvilku čas si ho pořádně prohlédnout a uvědomit si, na co vlastně kouká a na čem tu fotku „postaví“. Já třeba když si fotím sama pro sebe, jsem někdy tak „hrrrr“ a natěšená, že na to zapomenu. U klientských zakázek se ze řetězu utrhnu málokdy, protože tam si to člověk prostě nemůže dovolit. U mě ale ta čistá radost a spontánnost často prostě převládne, takže kolikrát sdílím se svojí komunitou na sociálních sítích i fotky, které nejsou tak dobré, jak by mohly být. Mám s nimi ale spojené emoce, zážitky. Anebo zrovna oplývám nedostatkem času. (smích)

Jak u vás probíhají přípravy na focení a jak dlouho trvají?
To strašně záleží. Někdy mám nápad hned, anebo nad tím vůbec nepřemýšlím, cvaknu to a je to skvělé hned napoprvé. Jindy se s tím trápím půl dne a pořád je to otřesné. Také to závisí na zadání. Pokud jenom fotím a dělám post proces, je to vždycky rychlejší, než když mám vymyslet recept, uvařit ho, „nastajlovat“, případně nadekorovat scénu, vyfotit a upravit.

Jakou roli u vás hraje pozadí a doplňky? Máte nějakou sbírku rekvizit, ubrusů a podobně?
Sbírku věcí mám asi docela velikou, ale roli to u mě asi zas tak velkou nehraje. Nebo takhle: Mě baví foodstyling, ale nebaví mě moc dekor (foodstyling je styling jídla, decorstyling je finální úprava celé foto scény pomocí dekoračních předmětů, pozn. red.), což je dost možná způsobené tím, že ho neumím. (smích) Nebo mám aspoň ten pocit. A v Česku mi přijde, že se hodně zažil takový ten styl focení jídla s dekorem. Spousta věcí na stole, mezi talíři nebo pod nimi nějak zamotaný textil, příbory po babičce, květiny ve váze... Vůbec nic proti tomu nemám, lidem se to obecně moc líbí! Ale jak už jsem psala, já to jednak neumím a druhak mi pak připadají všechny ty fotky vlastně stejné. Já je někdy také dělám, když to klient vyžaduje. Ale obecně mám radši jednoduchost. Aby vyniklo jídlo, textury, barvy, třeba i prostředí, ale nelezla z toho vždycky a za každou cenu ta uměle vytvořená scéna. 
 
Podle čeho určujete úhel pohledu? Máte už vyzkoušené, že některé typy jídel je lepší fotit shora a jiné zase ze strany?
Určitě. To asi není neobvyklé. Když fotíte burger, patrový dort, sušenky, sandwich a podobné pokrmy svrchu nebo jakkoliv, kdy vynikne plocha housky nebo jen poleva a nějaká ozdoba, je to škoda, ne-li nesmysl. Takže třeba u těchto druhů jídel je vždycky dobrý nápad fotit je z úhlů anebo zepředu tak, aby vynikly vrstvy. Naopak polévka, salát, jídlo vyskládané na talíři (maso s knedlíky, risotto...) je fajn fotit svrchu anebo zase z úhlu. Mě baví hodně ty drobné úhly, fotka má pak často větší a zajímavější hloubku. Proto ráda fotím z ruky, bez stativu. Takže potřebuju i hodně světla.

Používáte světlo jen přirozené, anebo si vypomáháte bleskem, odrazy...?
Využívám denní světlo a odrazky. Focení se světly nebo bleskem vnímám jako úplně samostatnou disciplínu, která s tou mojí spontánností a vůbec trochu divokým přístupem nejde moc dohromady. (smích)
 

Používáte dodatečné úpravy fotografií?
Vždycky. A je to ta část práce, která mě strašně baví! Asi jako samotné focení. (smích) Používám Lightroom. Jednak proto, že s Photoshopem neumím a druhak mám pocit, že mě to nutí dělat lepší fotku. V Lightroomu si toho člověk tolik nedokreslí. Ale je dost možné, že si tím omlouvám tu neschopnost používat Photoshop. (smích)
 
Kde vy sama hledáte inspiraci? Máte například nějaké oblíbené instagramové účty?
Já mám už nějakou dobu pocit, že je ta dnešní doba vlastně hrozně „přeinspirovaná“. Těch možností a informačních kanálů je už tolik, že se z nich člověk dostává spíš do „schízy“. Všude všechno je. Být dneska originální už vlastně moc nejde a mám dojem, že tím obzvlášť kreativní lidi docela trpí. Navíc tolik okolních vjemů všeho druhu, které jsou de facto nekontrolovatelné a bez jakékoliv míry nějaké kvality lidi rozmazluje a nijak nevychovává. A to mně osobně asi docela chybí. Možná, že jsem ale do jisté míry postižená školou (studiem kunsthistorie poz. red.). Nejvíc čerpám inspiraci z reálných věcí, na které si můžu sáhnout, cítit je, pozorovat v kontextu třeba výstavy nebo v galerii, spíš než z „onlajnu“. Zjistila jsem totiž, že tahle instantní forma inspirace moji vlastní invenci a nápady naopak zabíjí. A já radši tvořím, než „sleduju”. To mě baví a naplňuje.