Mikolas Josef: Před fanoušky neutíkám

Měl jste odmala chuť „se předvádět“?
Nepovažuji se za exhibicionistu, jsem spíš opak. Na střední mě nikdo nikdy neviděl hrát, nikdy jsem o svých zájmech nemluvil. Pro spoustu lidí ze školy byl šok vidět mě v televizi jako muzikanta.

K hudbě vás vedli rodiče. Vaši sourozenci taky hrají?
Moji rodiče jsou hudební nadšenci a všichni z rodiny hrají na nějaký nástroj. Nicméně povoláním hudebník nikdo nebyl. Sestra teď pracuje na svojí knize a bratr je finančník.

Rodiče jsou součástí vašeho týmu, takže jste v podstatě neustále spolu. Nehrozí vám někdy ponorka?
Ponorky se u nás nekonají. S rodiči máme úžasný vztah plný pokory a pochopení. Jsou pro mě mentory a mám k oběma respekt a obdiv. Naučili jsme se společně komunikovat otevřeně v míře, která je pro mnoho lidí záhadou.

Podporovali vás ve všem, co jste si kdy vymyslel?
No, takhle... nejdřív věříte pouze vy. Pak pracujete, a pokud máte výsledky, může se stát, že vám začnou věřit i ostatní. Nejdřív rodina, pak kamarádi, potom jejich kamarádi a dnes je Acapella nejposlouchanějším songem jak v Česku, tak v Polsku. Důležité je nepřesvědčovat, ale vysvětlovat a ukázat.

Řídíte se v životě nějakou radou?
Můj děda z Moravy mi říkal, ať se nezaobírám malichernostmi. Není na ně čas. Měl pravdu. Byl z osmi dětí a měl obrovské srdce. Miloval zábavy a pamatuju si, jak vždy tančil s každou ženou v místnosti. Tohle nadšení pro zábavu, a doufám, že i jeho srdečnost, mám po něm.

Než jste se začal hrát, věnoval jste se modelingu. Jak jste se k němu vůbec dostal?
Někdy v 17 letech mě oslovili na ulici, a tak jsem to zkusil. Byla to příležitost přivydělat si na hudební produkci, mikrofony, studia... Stejně jako ostatní práce, které jsem dělal na stavbách, myl jsem kanceláře a uklízel nahrávací studia.

Co byl ten rozhodující moment, kdy jste si řekl, že vyměníte přehlídková mola za koncertní pódia?
Zjistil jsem, že modeling není pro mě. Je v pořádku spojit se se značkou jako hudebník, ale spojit se s něčím jen jako tvář pro mě není zajímavé. Začal jsem hrát na ulici, nebyla to hned koncertní pódia. Trvalo skoro dva roky, než jsem si vydělal tolik, abych vydal svou první píseň.

S hraním na ulici jste začal v Norsku. Proč zrovna tam?
Kamarád mi řekl, že je to tam úžasné a že si tam člověk vydělá fajn peníze. Byl jsem tam 14 dní. Pršelo a nevydělal jsem vůbec nic... Pak už to ale bylo lepší.

Po Norsku jste pokračoval v dalších evropských zemích. Kdy jste poznal, že je načase vrátit se domů?
Zatkli mě ve Vídni, a tam jsem si řekl, že končím. Neměl jsem na to, vystavovat se tomu stresu, protože jsem to vlastně dělal ilegálně. Z ulice jsem šel do studia a vydal se jiným směrem.

Celý rozhovor si přečtěte v listopadovém Světě ženy! Dozvíte se, jak si Mikolas plní sny v Americe, jaké bude jeho prosincové turné a jestli rozdává pozvání na rande.