Olga Menzelová: Vždycky jsem tak trochu trčela z davu

Každý z nás žije svůj vlastní příběh, ve kterém momenty radosti a štěstí střídají slzy a beznaděj. Naše životy jsou si do určité míry podobné, tak to na světě už chodí. Dva stejné osudy však nikdy nenajdete. Tohle je příběh Olgy Menzelové (40), jak ho „píše“ ona sama.
 

Kdybyste měla svůj současný život přirovnat ke sportu, jaký by to byl? 

Asi bungee jumping. Zrovna teď prožívám složité období, ale takový je život.
Někdy jednodušší, jindy zase těžší.

Skočila jste někdy?

Bungee ne, bylo to z letadla. Cíleně s padákem...

Nemáte někdy pocit, že jste toho prožila už mnohem víc než vaši vrstevníci?

To, že Jirka onemocněl, nebylo věkem. Dostal pneumokokovou meningitidu se zánětem mozkových blan, která může potkat kohokoliv. Kdyby byl očkován, tak by se to patrně nestalo a nebo by se to nestalo určitě v takovém rozsahu. Ještě den předtím jsme byli na večeři a říkali si, že půjdeme do divadla... Jeden den je člověk zdravý, druhý den je všechno jinak. A je potřeba se z toho nezhroutit a pomoci, jak to jen jde.

Jakou roli vůbec hraje ve vašem životě muž? 

Je důležité mít vedle sebe partnera, o kterém víte, že vám vždycky pomůže a že se o něj můžete opřít. Jirka mi po celou dobu, i když jsme žili odděleně, tímhle partnerem byl. A přestože je mezi námi velký věkový rozdíl a máme i rozdílné povahy a zájmy, vždycky jsme se neuvěřitelně doplňovali a měli společný smysl pro humor. Jsem hrdá na to, že jsem Jirkova žena, a jsem hrdá na to, že mám takového muže nejen pro to, co dokázal, ale také pro to, s jakou pokorou přijímá osud, který mu byl teď nadělen.

Co vás dokáže potěšit v těžkých chvílích?

Toho je hodně. Jsem šťastná, když jdeme s holkama na zmrzlinu, když se s Jirkou smějeme židovským fórům a nebo si třeba koupím něco hezkého na sebe. 

Celý rozhovor si přečtěte v lednovém čísle Světa ženy