Při setkání s lidmi, kteří si sáhli na dno a zažili opravdovou bolest, máte pocit, že právě díky tomu dokážou brát život s nadhledem a humorem. Poznají totiž, na čem opravdu záleží, a neřeší nepodstatné. Má to tak i Adéla Elbel (39), naše nejlepší stand-up komička, přecitlivělá ranařka, která říká, co se neříká, a to vás baví.
Co dalšího byste o sobě řekla?
Hmm... že miluju svou práci, aktuálně jsem se životem celkem spokojená a mám ráda klid a pohodu. Zní to jako klišé, že jo?
Pro někoho možná ano... Proto se nabízí otázka, jestli může být rozvedená ženská se dvěma dětmi, která je nyní singl, spokojená?
Vážně je to dobrý! Dlouho jsem se bála rozvést, bála jsem se, že nezvládnu být sama, že si to nebudu moct dovolit nebo že si nezasloužím být šťastnější. S bývalým manželem jsme byli čtrnáct let, a přitom si myslím, že jsme spolu nemuseli být ani třetinu z toho. Dost dlouho mi trvalo, než jsem našla odvahu přiznat si, že tohle manželství se nepovedlo. Protože já jdu do všeho opravdově a vdávala jsem se s tím, že spolu zůstaneme navždy. Že spolu hezky zestárneme, budeme se navzájem inspirovat a bude legrace. A pak mi došlo, že vedle manžela důchod trávit nechci, protože by to nebyla legrace. Nebylo mi v tom vztahu hezky.
Lidé se mění a kdesi jsem četla, že už druhý den není člověk tím samým, kterým byl včera…
Vdávala jsem se brzo a vlastně jsem moc nepřemýšlela nad tím, jestli se k sobě hodíme a co od života očekávám. Ale prý jsem se změnila hodně. Prý si můj muž bral někoho jiného… Pokud se ale člověk nemění, to znamená nevyvíjí se, tak je něco špatně, ne?! Život i partnerské soužití je podle mě o tom, že se lidé vzájemně obohacují a zrcadlí a dělají se lepší verzí sebe sama. Já se cítila v tomhle vztahu jako horší verze sebe.
Co pro vás znamená láska?
Láska a partnerské soužití jsou pro mě pořád základními kameny života. Přes to všechno, co jsem prožila, věřím na lásku. Líbí se mi společně něco tvořit, vzájemný respekt, malé radosti a taky se mi líbí, když se partneři překvapují.
Věříte, že se ještě zamilujete?
Určitě, až budu srovnaná sama se sebou. Pracuju na tom.
V předchozím vztahu to takhle nebylo?
Když nemáte sebevědomí, jak můžete být pro někoho plnohodnotným partnerem? Aby si vás někdo vážil, musíte si nejdřív vážit sebe. Musíte se mít ráda, abyste měla ráda někoho jiného. Jejda, já tady sypu jedno klišé za druhým…
Vidíte, přitom ale na lidi působíte jako sebevědomá ranařka…
Ale já jsem obojí. Jsem ranařka i citlivý člověk. Jistá drsnost je samozřejmě maska, která pomáhá citlivému jedinci obstát mezi ostatními, pro konkurenční život lépe vybavenými jedinci. Kdyby druzí věděli, jak jsme my ranařky přecitlivělé, tak s námi zametou.
Co vás rozbrečí?
Jediní, kdo mi dokážou ublížit tak, abych plakala, jsou blízcí lidé nebo ti, do kterých vkládám nějaké svoje naděje. Už si ale nenechávám tolik ubližovat. Hlídám si, abych měla kolem sebe lidi, co mi nechtějí ublížit.
Jak vůbec dokážete z každodenních situací vyzobnout to vtipné?
Je to obrana proti všem traumatům, co by mohl člověk mít, aby v něm nezůstávala. Něčemu nepříjemnému se vysměje, a tím to poníží, jakoby problém „zmlátí do kuličky“. A navíc já jsem optimistka, takže na všem hledám něco pozitivního a z toho střetu a rozporu situace asi vzniká to vtipné.
Jaké trauma potkalo vás?
Měla jsem náročné dětství, protože nám umřel táta, když mi bylo devět. Rozbilo to celou rodinu. Už tím jsem byla divná. Děti to věděly, ale nevěděly, jak se se mnou mají bavit. A tak pro ně bylo jednodušší se se mnou nebavit. Kromě toho děcka jsou krutý k těm, kteří nějak vybočují. Proto jsem samu sebe zesměšňovala, abych se netrápila. Humor jsem používala jako obranu. Okolí jsem přišla divná a já uvěřila, že opravdu jsem. Nevěřila jsem, že mám na víc. Dneska už svou jinakost, kterou v sobě mám, vnímám a hned tak něco se mě nedotkne. A jsem šťastná za to, že i když jsem si nevěřila, dokázala jsem prorazit.
Co jste o sobě zjistila, když jste šla svatojakubskou cestu do Santiaga de Compostela?
Že sama sobě stačím a že je mi samotné se sebou hodně dobře. Tohle zjištění mě udělalo šťastnou a uklidnilo mě.
Na improvizaci sázíte jen ve stand-upu, nebo i v životě?
I v životě. Jsem sice chaotická, ale zase ne raketa, která letí a neví, kam. Mám ve svém chaosu řád a režim. A samozřejmě i já plánuju minimálně na půl roku dopředu, ale jsem taková holka do nepohody, protože když se něco změní, já se nesložím a okamžitě vymyslím jinou variantu... Vlastně umím zvládat spíš krizové momenty než jednoduchý život.
To znamená?
Sama pro sebe jsem dost nepraktická. Teda samozřejmě, že umím být praktická vzhledem k tomu, že jsem se o sebe celý život musela starat sama. Ale stojí mě to velké úsilí. Pro někoho je změna telefonního operátora otázka jednoho telefonátu, pro mě je to týden přemáhání. Trpím tím.
Váš největší životní omyl?
No, ono má všechno člověka něco naučit. Myslím, že vzájemně špatný výběr partnerů mě vyškolil hodně. Mohla jsem si najít někoho perfektního, s kým bych proplula životem, a ani bych si toho nevšimla. Takhle jsem si teda hodně všimla, haha.
Jak se vám s tímhle nastavením funguje s muži?
Rozhodně se většina z nich vyděsí. Ale jsou to ti, kteří by mou povahu stejně pak nezvládli, protože by chtěli mít tu květinu, co si doma opečovávají. Samozřejmě chci vzájemnou péči, ale zároveň očekávám od muže opravdové partnerství a to většina z nich nechce.
"Rozhoduju se vědomě a sebevědomě."
Mluvíte o tom, že vám bude čtyřicet a že ráda stárnete. Myslíte si, že se tím věkem něco změní?
Moje bazální nastavení je radostné a pohodové. Opravdu doufám, že už jsem předchozí zkušeností poučena a teď, když si život řídím sama, se to nemůže tak snadno pokazit. Že ta radost nepřejde a že bude sranda.
A bude se stupňovat?
Jo, a pak se vystřelím do vesmíru, haha. Tak to zase ne...
Nebojíte se, že se něco pokazí?
Ne, protože už se rozhoduju vědomě a sebevědomě.
