Mohl by být malebným místem, kde můžete rozmlouvat s předky a kochat se přitom pohledem na impozantní stavbu velhartického hradu i vzdálené vrcholky Šumavy. Velhartický hřbitov je ale spíše místem, kde vám naskočí husí kůže, stáhnou se vám útroby a obklopí vás nevysvětlitelný chlad. Vládne zde negativní energie?
Velhartický hřbitov na Klatovsku patří mezi místa, která svým tajemným a zlověstným nádechem lákají nejen milovníky historie, ale také příznivce záhad. Toto místo je již po staletí opředeno strašidelnými legendami a nevysvětlitelnými jevy.
Jihozápadně od obce Velhartice, uprostřed polí a luk, leží malý hřbitůvek s kostelem sv. Máří Magdaleny z roku 1373. Na první pohled se nijak neliší od jiných venkovských hřbitovů, jakmile ale projdete jeho branou, dýchne na vás podivně znepokojující atmosféra a nepříjemné mrazení. Možná za ni může tajemná energie, která zde měla zůstat po dávném rituálu, během kterého se snažili oživit mrtvého. Jako inspirace posloužila i básníku Jaromíru Erbenovi, který údajně právě podle tohoto místa a jeho děsuplných legend napsal svou mrazivou baladu Svatební košile.
Balada vypráví příběh dívky, jejíž milý odešel do války a ona na něj doma věrně čekala. A dočkala se, jednou uprostřed noci, jenže si pro ni její milý přišel živý neživý. Vydala se s ním na dlouhou cestu k jeho novému domovu. Chuděrka do posledních chvil netuší, že jím je hrob na hřbitově.
Slovy klasika: „Hoj, má panenko, tu jsme již! Nic, má panenko, nevidíš?“ - „Ach proboha! Ten kostel snad?“ - „To není kostel, to můj hrad!“ - „Ten hřbitov - a těch křížů řad?“ - „To nejsou kříže, to můj sad!“ - „Hoj, má panenko, na mě hleď a skoč vesele přes tu zeď!“
Dívka se nakonec modlitbami před světem mrtvých zachránila. Možná jako varování pro ostatní vdavekchtivé dívky před podobným osudem se její tvář dodnes zjevuje na kostelní věži. Ve štítu je patrno několik tmavých skvrn, které připomínají právě tvář ženy. Mnohokrát už byl štít kostela nově natřený, ale skvrny se vždy objevily znovu.
Dle jiných legend jde o tvář nevinné dívky, kterou zavraždil hradní pán z místního panství. V 17. století měl hrad ve správě španělský dobrodruh Martin de Hoeff-Huerta, který zde dost drastickými způsoby obracel prostý lid na katolickou víru. Kdo se mu znelíbil, skončil v hradním vězení na mučidlech. Jeho oběťmi se stávaly prý často mladé pohledné dívky. Ať už obličej upomíná na kohokoli, je v něm rozhodně cosi naléhavého a mrazivého.
K místu se váže také pověst o Bílé paní, přízraku, který po nocích straší na velhartickém hradě i hřbitově. Mělo by jít o manželku Martina de Hoeff-Huerta, která zemřela při porodu dcery. Nemůže najít klid, a tak její bledý přízrak obchází po nocích okolí.
Negativní energie zřejmě místem prostupovala již dávno před tím, než zde vyrostl současný hřbitov. Za časů Velké Moravy zde bývalo pohřebiště, již to mělo vyvolávat mrazivé pocity. Než se zde objevil kostelík sv. Máří, stával tu údajně malý dřevěný kostelík. V něm se dle legendy jednou před hordou vrahů a loupežníků ukryli osadníci se svými ženami a dětmi. Lapkové je ale dostihli, vchod zabarikádovali a kostel zapálili. Nikomu se nepovedlo z hořícího pekla uniknout.
Milosrdnější zřejmě nebyly ani modernější dějiny. V časech odsunu sudetských Němců, ve vyhrocené náladě poválečných let, zde měl vzniknout neoznačený hrob pro ty, kteří odmítli pokojně odejít a vzdát se svého domova a majetku. Duše těch, jejichž těla zde skončila, nedošla klidu a bloudí tu dodnes.
Tajuplný hřbitov láká nejen milovníky záhad, ale i okultismu. V minulosti se zde údajně konal obřad černé magie, který měl za cíl oživit mrtvého, jiné legendy hovoří o satanistech, kteří zde obětovali mladou pannu. Rozhodně je na tomto místě výrazně negativní energie. Lidé popisují, jak se jim tu udělalo zle, zaslechli podivný šramot, nářek a pláč, šly na ně mdloby, stávkovala tu elektronika, nebo je ještě dlouho po návštěvě velhartického hřbitova pronásledovaly noční můry.
Místo velhartického hřbitova je opředeno neklidnou atmosférou, kterou lze jen těžko popsat, ale kterou pocítí každý, kdo hřbitov navštíví. Ať už věříte v nadpřirozeno, nebo ne, návštěva velhartického hřbitova rozhodně není zážitkem, na který byste zapomněli. A pokud vás neděsí samotné místo, pak určitě příběhy, které si lidé o něm vyprávějí již po generace.
