Paralelní vztahy 1: Je to normální?

Může se to stát i těm, které by to ve snu nenapadlo: Jednoho dne se třeba úplnou náhodou dozvědí, že jejich partner kdesi v neznámé čtvrti či obci dával do auta dětskou sedačku, ačkoli jeho „legální“ děti už jsou dospělé (podobnost tohoto příkladu se známými osobnostmi veřejného života je čistě náhodná). Anebo vás to napadá nejen ve snu: Tušíte, popřípadě už víte jistě, že váš partner má vedle vás dlouhodobý a vážný vztah a třeba i děti ještě s jinou ženou… Nevěra je pro tenhle případ „slabé slovo“, proto jsme si navykli používat výraz „paralelní vztah“. Tím, že něco nemilého přesně pojmenujeme, se míra bolesti, trpkosti a těžkostí sice moc nesníží, ale aspoň si v hlavě ujasníme, jak se věci mají. Nicméně, zatímco „obyčejnou“ nevěru lze odpustit/neodpustit, pochopit/nepochopit, odsoudit/neodsoudit, takzvané paralelní vztahy odporují hlavnímu požadavku, jaký – alespoň v koutku duše – všichni na dobré partnerství klademe: je tady zásadně porušena vzájemná důvěra a férová pravidla. V české verzi populární písničky Mrs. Robinson zpívá Václav Neckář: „S nebem, s tím je vždy líp hrát fair play!“ A neplatí to jen pro nebe, ale i pro partnerské vztahy. V těch fungujících bychom se přece měli cítit jako v nebi, ne?

Je to normální?

Po pravdě řečeno, moc ne, ale vzhledem k tomu, že se to stává častěji než výjimečně, asi přece jen trochu ano (koneckonců, existence harémů je založena na podobném principu). Tak jak je to tedy? Člověk jako biologický druh se řadí mezi takzvaně sériově monogamní druhy. To znamená, že jeho biologickým potřebám nejvíce vyhovuje mít jednoho partnera a jednu rodinu, avšak s tím, že se to může v životě i víckrát zopakovat. Ovšem po sobě – nikoli paralelně. Pomineme-li morálku uznávanou v našich zeměpisných šířkách, „dvojí život“ je totiž především velice náročný, a to pro všechny zúčastněné: energeticky, psychicky, finančně, časově… A dobrovolně se rozhodnout, že si „jen tak“ ztížíte životní podmínky, lze těžko považovat za přirozené, natož za moudré. Život totiž většině z nás sem tam notně zavaří, aniž bychom se o to sami museli přičiňovat, a pak je výhodou, když jinak žijeme v podmínkách spíš lepších – pak náhlou těžkou situaci snáz zvládneme. Ten, kdo se rozhodne vyrazit s handicapem ztížených podmínek, toho potom může nečekaná nepřízeň osudu udolat, neboť jeho kapacita už je vyčerpaná jeho „normálním“ stavem věcí. Avšak i když mají účastníci to štěstí, že jejich život plyne bezproblémově jak pop-music, paralelní vztahy nikdy nemohou fungovat na 100 %. V lepším případě fungují částečně, v horším skoro vůbec, ale nikdy nejsou plnohodnotné.

Foto: Depositphotos (1)