Úskalí emancipace 8: Jak šel čas

* Potom, co po pádu Bastily vyšla slavná Deklarace lidských práv (vlastně Deklarace práv muže a občana, neboť ve francouzštině člověk = muž), sepsala roku 1791 „první  feministka“ Olympe de Gouges Deklaraci práv ženy a občanky. Dva roky poté skončila pod gilotinou – oficiálně za to, že postrádá ženské ctnosti, ale fakticky za to, že s Francouzskou revolucí sice sympatizovala, ale také ji kritizovala.

* Trvalo ovšem ještě skoro padesát let, než univerzita v Curychu začala přijímat ke studiu ženy (a na pražské univerzitě mohly dámy studovat až od roku 1900, a to ještě pouze medicínu a farmacii).  

* Jako první uzákonil volební právo pro ženy Nový Zéland (už koncem 19. století). Naopak poslední bylo Švýcarsko – až roku 1971! Tehdejší Československá republika uznala volební právo žen hned po svém vzniku a včlenila ho do Ústavy z roku 1920 spolu s paragrafem, že jsou si u nás všichni občané rovni a žádné výsady pohlaví se neuznávají.

* Ve Spolkové republice Německo byl teprve v roce 1977 zrušen předpis, který manželovi zaručoval právo rozhodovat o tom, zda jeho žena bude, či nebude zaměstnaná. 

Modré punčochy

Dámy, které se v polovině 18. století chtěly emancipovat, se scházely v londýnském salonu paní Montagu, aby se vzdělaly. Hlavní slovo tam míval jakýsi vědec, který si liboval v modrých punčochách. Právě kvůli tomu nazval admirál a politik Edward Boscawen spolek jeho ctitelek „modré punčochy“ a tvrdil, že se nescházejí ani tak kvůli seznámení s vědou, jako spíš kvůli klevetění. A proč vlastně ne? Vždyť to se dalo docela dobře zkombinovat – nejdřív si vyslechly přednášku a pak si trošku „zadrbaly“. Podobně to ostatně probíhalo asi i v Americkém klubu dam, který v Praze roku 1865 založila Eliška Krásnohorská s Vojtou Náprstkem, či v Ženském klubu českém, který fungoval od roku 1903. Zatímco u nás má označení „modrá punčocha“ dosud hanlivý nádech, v angličtině už dávno ne – tam se tím míní staromódní vzdělaná dáma.

Foto: Depositphotos (1)