Příběh čtenářky: Brácha pod stromeček

Vpomínky na Vánoce patří k tomu lepšímu, co si z dětství pamatuju. Vlastně to jsou asi jediné opravdu krásné vzpomínky, které na tohle období mám. Jinak to totiž žádná hitparáda nebyla. Naši se rozvedli a my se ségrou vyrůstaly v péči mámy. Táta sice žil na druhém konci města, ale to našim nijak nebránilo v tom, aby si přes nás nevyřizovali nedořešené účty. Nejběžnější hádky byly o to, s kým budeme a jak dlouho tam budeme. Tu nás matka nepustila s otcem na cyklistický výlet s výmluvou, že jsme nachlazené (byly jsme samozřejmě zdravé jako řípy), tu nás otec přivezl ze společného víkendu o několik hodin později. Desítky drobností, které měly za cíl jediné: naštvat toho druhého. Minimálně každý týden nám naši rodiče zkrášlili nějakou důmyslnou porozchodovou hádkou či schválností. Kdyby si je dělali navzájem a aspoň nás do toho netahali, ještě by to šlo. Ale my se ségrou se stávaly rukojmími v těchto podivných hrách. Z dětství jsem si proto odnesla jedno zásadní rozhodnutí. Já tedy NIKDY děti mít nebudu. Ani se nevdám. Svatba se totiž rovná rozvod a rozvod rovná se utrpení dětí, zafixovala jsem si do hlavy.

Oáza vánočního klidu

Ale zpátky k těm svátkům. Ty měly jako máloco v našem životě pevný řád. Naši si nás nestřídali ob rok, jak to bývá zvykem u rodičů, kteří se rozvedli. Štědrý večer jsme oslavily s mámou a hned na Boží hod vánoční nás táta vezl na svou chalupu v Jeseníkách. To pro nás byl svátek. Chalupa byla trochu z ruky, a tak nepřipadalo v úvahu, že by nás tam máma pustila třeba na víkend. Ale na Vánoce, to ano. Ten drsný kraj mě dostal. Hluboké lesy, bílé kopce, na nich roztroušené chalupy a v jedné, té nejkrásnější, té naší, obrovský krb, kde praskal oheň. Jinak ticho. Posvátné sváteční ticho. Někdo by namítl, že tohle není nic pro dvě malé holky, ale já to v Jeseníkách milovala. Má zmatená a rozháraná dušička asi potřebovala ten klid, který tu všude vládl. Na dárky si táta moc nepotrpěl, ale to mi vůbec nevadilo. Stačil smrček uříznutý v lese za chalupou, na něm bonbony z kolekce, co táta dostal ve fabrice, a měkké bílé sněhové vločky, které se snášely za okny. Strávili jsme tam pokaždé celý týden až do silvestra. To k tátovi přišli kamarádi i s rodinami a my děti byly vzhůru ještě dlouho po půlnoci. Dospělí povídali, hráli na kytaru, zpívali a vyprávěli vtipy, já s ostatníma holkama tancovala a těšila se, až začneme do tmavé noci prskavkami psát na oblohu číslice nového letopočtu. Pravidelně tam býval i tátův kamarád se synem Pepou. Ten kluk na mě byl vždycky moc hodný. Až mě to zaráželo, děti se spíš škádlí a dělají si naschvály. Ne ovšem Pepa. Tichý kluk, který už tehdy uměl moc krásně vyřezávat ze dřeva. Naučil ho to už jeho děda.

Vím, co chci

Hned jak to bylo možné, odstěhovala jsem se od mámy pryč. Nejdřív do jiného bytu a pak i do jiného města. Do Prahy. Chtěla jsem být samostatná a hodně vydělávat, abych nikdy nebyla na žádném chlapovi závislá. A šlo mi to docela dobře. Našla jsem si fajn práci, moje kariéra se slušně rozvíjela a já se naučila mít vysoké nároky. Na oblečení, na bydlení, na chlapy. To zase souviselo s rodinným nastavením. Otec, ač cholerik, byl vždy velmi pohledný, inteligentní a dobře vydělával. Premisa, ze které jsem nehodlala uhnout. Vše ostatní by byl bonus navíc. Měla jsem to štěstí, že když už mi rodiče nedopřáli klidné dětství, alespoň jsem po otci zdědila vysokou a štíhlou postavu a po matce husté tmavé vlasy a bezchybnou pleť. Takže jsem si ty nároky mohla dovolit. Věděla jsem ale, že si nikoho nesmím pustit moc k tělu. Já se přece nechci vdávat, nechci děti. Nechci tříštění skla, nadávky a bitky. Lhaní, podrazy a zapírání. Chci svobodu a klid.

Z jiného světa

„To přece nemyslíš vážně?“ domlouvala mi kamarádka z vysoké Anička. „Nemůžeš to takhle odmítat – rodinu a děti a vůbec. Je to fajn,“ snažila se mě přesvědčit.
Chápala jsem ji, ale ona nemohla pochopit mě. Dívka z dobré rodiny, s pěti sourozenci, s rodiči, kteří se po třiceti letech vztahu stále vodí za ruku. Měly jsme zkrátka jiné základy a já věděla, že zkušenost je nepřenositelná. Nevysvětlovala jsem nic. Anička se vdala už ve třeťáku a já si z její svatby pamatuju jen to, že jsem noc strávila se svědkovým bratrem. Měl nádherné černé oči, jinak nevím nic. Když se z nás po pěti letech staly inženýrky, odjížděla Anna od státnic s kočárkem a já s novým přítelem v jeho bavoráku. Chtěla jsem jezdit na exotické dovolené, chodit do luxusních restaurací. Když se mě některý chlap opatrně ptal na děti, smála jsem se, že nemusí mít strach: „Já? Nikdy!“ Většině z nich se ulevilo a snesli by mi modré z nebe. Nic jim ode mě nehrozilo, to muži vycítí. Antikoncepci jsem brala důsledně už od svých osmnácti let. A to i v době, kdy jsem s nikým nechodila. Nikdy nevíte, jak večírek dopadne, a nebudu přece řešit komplikace s potratem.

První varování?

Pak ale najednou přišlo nějaké horší období. V práci nastoupila nová šéfová a nepokrytě mi šla po krku. Stálo mě dost sil udržet si svůj vliv a postavení. Když pak zaslechnete v kuchyňce „ta kyselá stará panna“ a dojde vám, že se mluví o vás, trochu to ve vás hrkne. Nevyšel mi projekt, najednou jsem měla strach, že mě vyrazí úplně. A jak jsem byla v nepohodě, nějak mi to nevycházelo ani s těmi mužskými. Koho jsem chtěla, ten nechtěl mě, překvapeně jsem zjišťovala, že já, ta silná a nezávislá ženská, mám stále dost nevyplakaných slz. „Tohle přece nejsem já, já nebrečím,“ brečela jsem Aničce na rameni. I když jsme byly každá jiná, zůstala mou nejbližší kamarádkou. Bez váhání mi kdykoli poskytla pomocnou ruku. Nebo spíš tedy to rameno. Na druhém jí usínal Lukášek. V pořadí čtvrtý potomek.
Sotva jsem se ale vybrečela, pustila jsem se do nových výzev. Přiznat prohru? Nikdy! Předsevzala jsem si, v práci jim prostě dokážu, že jsem nejlepší. Šéfové se zbavím, možná si přiberu nové projekty, jeden zahraniční se zrovna rýsoval, možná se začnu učit další cizí jazyk, zkrátka dám svému životu nový smysl...
Asi jsem to musela přehnat, nevím, ale jednoho dne jsem z letiště místo do práce jela rovnou do nemocnice. Přesněji řečeno – vezla mě sanitka. Kombinace stresu a dlouhého letu dohromady dostaly jeden název: trombóza. Týden bez práce, bez sportu, bez aktivit... myslela jsem nejdřív, že zešílím, ale nakonec jsem zjistila, že mi to docela vyhovuje. Po dlouhé době jsem se také pořádně vyspala. Trombózu se nakonec podařilo úspěšně rozpustit a já mohla domů. Ovšem s jedinou komplikací. Antikoncepci jsem musela okamžitě vysadit. No co, v tu chvíli mě to zas až tak netrápilo.

Zpátky v bezpečné náruči

Blížily se Vánoce a mě napadlo, že by nebylo špatné strávit je v rámci rekonvalescence zase jednou u táty. Na chalupu, kam jsme v dětství jezdili, se v důchodu odstěhoval a byl zrovna taky sám, a tak se to docela hodilo. Jen my dva, jesenická příroda a klid. Takový byl plán. Že se do něj přimotá Pepa, s tím jsem vůbec nepočítala. Poznala jsem ho hned, i když jsem ho naposledy viděla skoro před dvaceti lety. Přišel tátovi popřát hezké svátky a nebyl sám. Za ruku vedl dvouletého syna. „To je Matěj, to je teta Veronika,“ představil nás a já si okamžitě vzpomněla na dětství, na to, jak mě vždycky před ostatními dětmi bránil, na jeho vyřezávané figurky. Zdrželi se jen chvilku, ale Pepa slíbil, že se ještě staví. Užili jsme si s tátou krásný Štědrý večer jen ve dvou u stromečku, ale hned jak rozbalil balíčky, co jsem přivezla, začal táta klimbat, a tak jsem ho poslala spát. Sklízela jsem nádobí od večeře a slyším ťukání. Pepa?
„Matěj usnul už u pohádky, tak jsem si řekl, že ještě zajdu. Neruším?“ Vůbec ne, vyhrkla jsem, mile překvapená, že ještě nebudu muset myslet na svoje věci. Na to, že jsem sama a možná bez práce.
„Žena se na tebe zlobit nebude?“ divila jsem se. „Že mizíš na Štědrý večer pryč?“
Pepův obličej zkameněl.
„Odešla od nás, když byl Matějovi rok. Vychovávám ho sám.“ Polkla jsem a lehce se zastyděla. Sám chlap, v místě, kde dávají lišky dobrou noc, v zapadákově všech zapadáků, a stará se o dítě?! Pocítila jsem ke svému kamarádovi hluboký respekt. Pak se svěřoval dál. Školu nedodělal, ani střední, musel pomáhat rodině a co nejdříve začít pracovat. Zamiloval se, ale zůstal s klukem sám. Žijí s dědou, Pepovým tátou, v tom starém domku pod lesem. Pepova maminka už umřela, a tak jsou v chalupě tři chlapi. Ale zvládají to, chlubil se mi. Povídali jsme si dlouho do noci. Cítila jsem se s ním dobře. Tenhle chlap byl jiný než ti, které jsem dosud znala. Prostě kamarád. Než jsem si začala na Nový rok balit věci k odjezdu, viděli jsme se ještě několikrát. Dala jsem si ty chvíle s ním jako takový opožděný vánoční dárek. A co na tom, že jeden z těch večerů, co jsme spolu trávili, skončil milováním. Jsme dospělí, ne?
„Bylo to... moc krásné,“ pohladil mě nad ránem Pepa po vlasech, ale oběma nám bylo jasné, že to je tak všechno. Dala jsem mu pusu a slíbila, že pokud se nic nezmění, za rok si to zopakujeme. Jenže se změnilo úplně všechno.

Člověk míní...

„Jste těhotná,“ prohlásil o dva měsíce později můj gynekolog.
„Cože???“ Chtělo se mi brečet, ječet a já nevím co ještě.
„Samozřejmě můžete podstoupit interrupci, ale já bych vám to nedoporučoval. Je to vaše první těhotenství a vzhledem k věku možná i poslední,“ vzhlédl doktor od papírů. „Ale je to na vás. Předpokládám, že fotku z ultrazvuku nechcete,“ držel černobílý papírek s nějakou šmouhou. O týden později jsem tu šmouhu měla zarámovanou a postavenou u nočního stolku.
„Nedokázala jsem ho zabít, prostě nedokázala,“ svěřovala jsem se Aničce. „I když vím, že mi to zničí život. Všechno bude pryč. Práce, známosti, peníze... všechno v háji.“ „Neboj se,“ uklidňovala mě, „život ti to nezničí, naopak vylepší, uvidíš.“ Jako čtyřnásobné matce jsem se jí snažila věřit. Nic jiného mi nezbývalo.
„A co jeho otec, třeba se dáte dohromady.“ „Blázníš? Tomu to ani neřeknu. Má toho sám dost, navíc – nehodíme se k sobě. Copak já bych šla do toho zapadákova? Do hor? On by zase nechtěl do města. To nepřipadá v úvahu, žít bychom spolu nemohli. Navíc ho vůbec nemiluju, je to dobrák, ale láska vypadá jinak.“

Tatínek? Není...

Z luxusně vybaveného třípokojáku jsem vyházela domácí posilovnu a na jejím místě vytvořila pokojíček. Když se Pepíček narodil, měl všechno připravené. (Přišlo mi fér dát mu alespoň jméno po jeho tátovi, když už s ním nic dalšího společného mít nebude.) Domluvila jsem si v práci pauzu na nejnutnější dobu a mezitím jsem sehnala chůvu. Koupenou babičku, říkávala jsem se smíchem. Nastoupila, když byl malému rok. Anička měla pravdu, můj život se nezničil, ale vylepšil. I když jsme byli sami. S mámou jsem se nestýkala, ségra se zamilovala do jedné Američanky a zmizela za mořem. Zbyl mi jen táta, ale na návštěvu k němu na chalupu se mi ze zřejmých důvodů nechtělo. Občas za námi přijel do Prahy. Tak jsme si s Josífkem žili. Kdo je jeho táta, nevěděl nikdo, vymyslela jsem si historku o zapomenutí se se ženatým kolegou v Německu a všichni to spolkli. Něco jiného ale bylo, když začal rozum brát sám Josífek. Nemohl si nevšimnout, že pro ostatní kluky ve školce občas kromě mámy chodí i tatínek. Vysvětlila jsem mu, možná trochu naivně, že on tatínka nepotřebuje. Že má přece mě a dědu. Tahle otázka se ale samozřejmě s tím, jak Pepča stárnul, vracela. Vyvrcholilo to o předloňských Vánocích.
Připadalo mi, že nálada je dokonalá, když vtom můj čtyřletý Josífek pronesl: „Mami, a s kým budu u stromečku, až ty umřeš?“ Bylo to jako rána do srdce. Začala jsem mlít něco o tom, že to už přece bude velký a bude mít svou ženu a děti a... V hlavě mi ale bušila jedna neodbytná myšlenka. Je to pravda. On nikoho nemá. Zůstane z celé rodiny na světě sám. Ségra sourozence neplánuje, já už další děti taky mít nebudu. Josífek tu bude úplně sám. Ať je to, jak chce, krevní pouto je přece jen nejsilnější. Raději jsme jeli na hory a já se snažila Josífkovi co nejvíc věnovat a sama na to nemyslet. Dalších Vánoc jsem se ale bála. Chtěla jsem pozvat alespoň tátu, ale zlomil si nohu a přijet do Prahy by pro něj byl problém. Nezbývalo než se vypravit do Jeseníků. Bylo jasné, koho tam potkám.

Musíš mu to říct!

„Veroniko, musíš mu to říct,“ přesvědčovala mě před odjezdem Anička. „Nemáš právo tajit to. Ani malému, ani velkému.“
Jazýčky na miskách vah se komíhaly nahoru a dolů. Co s Josífkem bude, kdyby se mi něco stalo? Na druhé straně, přijít po letech za Pepou se slovy „Tohle je tvůj syn“, to jsem si taky nedovedla představit. Celou cestu v autě jsem nemyslela na nic jiného. Hned jak jsme dorazili do vyhřáté roubenky, přihnal se Matěj. Tolik se těšil, že mu přijede kamarád. Táta samozřejmě Pepovi nahlásil, že přijedeme. Já i s klukem.
Vybalování probíhalo za nadšeného blbnutí kluků, pouštění koled, dohánění příprav na večer. Práce mi pomohla zapomenout na to, co mě tíží, než mě napadla ta hloupá otázka, která se klade jen tak mimoděk snad všem dětem: „Tak o co sis napsal Ježíškovi, Matěji? Myslíš, že ti to přinese?“
„Myslím, že nepřinese,“ povzdychl si Matěj. „Napsal jsem si jako každý rok o bráchu, ale zase to nejspíš bude lego.“
Snažila jsem se zůstat v klidu, ale zrychlil se mi dech a pak jsem málem omdlela. Je rozhodnuto. Musím to udělat.
Večer si Matěj rozbalil své lego, a sotva si s Pepou užili svátky doma v přítomnosti dědy, přihnali se pod stromeček ještě k nám. Josífek chtěl hned zkusit stolní hokej, co dostal, ale Pepa podával oběma klukům ještě dva stejné balíčky. A jeden pro mě. Kluci v nich měli ručně vyřezané vojáčky, já malého andělíčka. Musela jsem uznat, že Pepa je opravdu šikovný. Tak krásný dárek jsem dlouho nedostala. Když pak kluci i můj táta usnuli, zůstali jsme s Pepou u krbu sami.
„Dlouho jsme se neviděli,“ pronesl s pohledem upřeným na praskající dřevo. „Vím, že sis dítě nepřála. Ale teď vypadáš šťastná.“
„Jsem moc šťastná,“ odvětila jsem.
„S Pepíčkem sice žijeme sami, ale vystačíme si.“
Tiskla jsem v ruce dřevěného andělíčka, který mi dodával odvahu.
„Aha,“ podíval se na mě. „Dala jsi mu hezké jméno. Kolik že mu je?“
„Pět let a tři měsíce.“
„Takže se narodil... v září?“
Přikývla jsem. Pak se naše oči setkaly a já najednou věděla, že už nemusím říkat nic. Kdo ví, jak to bude s námi dvěma. Možná navždycky zůstaneme kamarádi. Ale z kluků budou bráchové už navždy. Odteď mají jeden druhého. Ticho prolomil Pepa: „Tak se to přání Matýskovi přece jenom splní. Veselé Vánoce.“