Příběh čtenářky: Láska díky babičce

Byl to mimořádně chladný podzim. Listí se hnalo ulicemi a první obchodníci už tahali své trumfy pro vzdálené Vánoce. Jen jsem si vybavila ozdoby a koledy, dělalo se mi mdlo. Měla jsem být veselá a plná očekávání, ale nebyla. Na svátky klidu a setkání s blízkými já se netěšila. Znamenaly jediné: Další rok bez dítěte. Marné hlídání ovulační teploty, plodných dnů a desítky vyhozených testů... které neukazovaly, co jsem chtěla. A nejvíc ze všeho mě rozčiloval můj přítel Pavel. Jako by mu to bylo jedno. Jeho maximální emoce se týkala toho, že jeho fotbalový klub prohrál se Spartou anebo v ledničce došlo pivo. Že se už tři roky marně snažíme o dítě, mu přestalo vadit. Nehezky nás to vzdálilo. Já se trápila, on sázel na své manšafty. V posteli jsem měla pocit, že ležím vedle ledového kaštanu.

Říkejte mi Anežko

Byla jsem proto docela ráda, když za mnou kamarádka Sylva přišla se zvláštní prosbou. Aspoň přijdu na jiné myšlenky. Sylva totiž měla babičku v domově důchodců. Často ji chodila navštěvovat, a protože musela služebně na delší dobu pryč, poprosila mě, jestli bych se za babičkou občas nezastavila. „Vždyť víš, máma je za oceánem, a tak tam chodíme jen já a brácha. Se svou přítelkyní Klárou, ta se ovšem prý nepočítá. Je nemožná. Brácha se tam dostane nanejvýš jednou týdně a já nechci, aby se babi cítila sama.“
Slíbila jsem, že za babičkou zajdu. Čekala jsem do prázdna hledící stařenu, ale Sylvina babička mě překvapila. Věděla, že přijdu, a už mě vyhlížela. V kavárničce nedaleko hlavní budovy, u okna, aby viděla na návštěvy. Sympatická drobná stařenka, co hůř chodí, ale vitalita ji ještě neopustila.
„Hana? Věděla jsem to, jak jste vstoupila! Sylva říkala, že máte styl. Máte krásný šaty, sluší vám, děvče! A neříkejte mi paní Horáková, ale Anežko,“ přivítala mě. Po kávě jsme se šly projít a ona rozprávěla, co ji v posledním týdnu potkalo. Mimo jiné mladý údržbář, co jí začal tajně nosit cigárka.
„Vy tady kouříte? Není tu zákaz?“ zírala jsem.
„Je,“ pravila zvesela. „Ale já nemám co ztratit. Je mi skoro devadesát... Co mi můžou? Vynadat, dát pokutu?“ Načež si zapálila. Okamžitě mi padla do oka. Povídaly jsme si jako staré známé. Ráda jsem slíbila, že se stavím ještě v týdnu po práci. Donesla jsem jí hořkou čokoládu a dámské doutníčky. Měla nevýslovnou radost, oči jí zářily jako holčičce. Ten den na chvíli vykouklo sluce, šly jsme znovu ven. Najednou se zastavila, záhadně se na mě podívala a spiklenecky mrkla. „Nebudeme tak upjaté, ne? Dáme si trochu vína,“ řekla nevinně.
„A to můžete, Anežko? Nemáte nějaké prášky, na které byste neměla pít?“ znejistěla jsem. Máchla rukou. „Vy jste teda parťačka. To by byl život na prd, kdybych si nemohla dát ani deci,“ oznámila mi.
A tak jsme si v blízké kavárně s výhledem do zbytků barevných korun javorů daly deci. Po druhé skleničce jsme si potykaly.
„Zdáš se mi posmutnělá, na to jsi ještě mladá. Vybal to, Hani. Nešťastná láska? Nevěra? Nezadaná? Ve dvou se starosti líp snášejí,“ zaskočila mě postřehem. Nevím, jestli kvůli dvěma sklenkám červeného, nebo že jsem  k ní měla důvěru, ale vybalila jsem všechno. O dítěti, co nepřichází, o Pavlovi, který to neřeší, o proplakaných nocích a pocitu, že mi ujíždí vlak a už nikdy nebudu šťastná.
„Holka zlatá,“ konejšila mě. „Mám z toho jediný pocit. Nemáš správného chlapa. Když si dáme ještě sklenku, budu ti něco vyprávět.“ Než jsem stihla cokoli namítnout, objednala další víno. Vidět nás tak Sylva, pomyslela jsem si. Místo abych babi hlídala, liju do ní víno.

Chce to toho pravého

To víno ale vyvolalo staré vzpomínky. „Víš, že jsem rozvedená?“ začala Anežka.
„No neuculuj se. V době, kdy já se rozváděla, to nebylo nic tak běžného. Bylo po válce, všichni se radovali, jen já byla příšerně nešťastná. Moc jsem toužila po dítěti, všechny kamarádky byly těhotné nebo už miminko měly, jen nám s Václavem se pořád nedařilo. Znali jsme se od obecné školy, jezdili jsme spolu na brigády, to víš, byla jiná doba, tak nějak se počítalo, že se vezmeme, ale dneska už vím, že láska to nebyla. Už jsme spolu byli dva roky, ale dítě pořád nepřicházelo. Václav lítal pořád někde po schůzích, a tak jsme s kamarádkou jely v létě pomáhat do hor na sena. Tam jsem ji potkala. Takovou stařenku, prý uměla i léčit. Ta se na mě podívala a hned věděla, co mě trápí. „Děvenko, s tím tvým frajerem se roběte nedočkáte. Ono si vybírá, kam chce přijít.“ Po návratu domů jsem se na to snažila nemyslet, ale naše manželství šlo tak jako tak z kopce. Z Václava se stal funkcionář a já na něj jen čekala a čekala... až mě to přestalo bavit a... no co ti budu povídat. Našla jsem si jiného. Václav by si toho snad ani nevšiml. Zamilovala jsem se a dítě na sebe nenechalo dlouho čekat. Kdybych tehdy zůstala tam, kde jsem nebyla šťastná, Sylvina maminka možná vůbec nebyla na světě. No vidíš, a teď mi stejně zmizí na druhý konec světa. Ještě že mám ta vnoučata. Sylvinka je moje zlato. A Jan taky. Jen kdyby si vybral lepší děvče. Ta jeho Klárka. Jak se takovým říká? Taštička?" 
„Kabelka,“ usmála jsem se. „Nafintěná holka, co hoši nosí jako kabelku.“
„Ano, to ona je. Falešně nablýskaná kabelka.“

Točí se mi hlava...

Když jsme se vracely, u schodů do domu stál pár a díval se naším směrem. Byli trochu zaražení. Vypadali, jako by se právě pohádali. On pohledný blonďák, ona... kabelka. 
„A jéje,“ vzdychla Anežka a viditelně se jí zkazila nálada. „Asi jsme je tím klábosením přivolali. To jsou oni. Proč Honzík raději nepřijel sám?“
„Babi, kde jsi?“ přivítal ji trochu nervózní Honzík. „Už tu čekáme půl hodiny. Klárka už je celá promrzlá a...“ Právě si mě všiml a Anežka mě představila.
„Těší mě,“ stiskl mi Jan ruku a doplnil to omluvným úsměvem. „Omlouvám se, to nebylo hezké přivítání.“
„V pořádku,“ pípla jsem. „Jen jsme se s Anežkou, tedy s vaší babičkou, byly trochu projít.“ O víně jsem samozřejmě pomlčela. Nebyla jsem si jistá, jestli se mi hlava točí z něj nebo z toho mladého muže. Ale bylo to příjemné. A pořád jsem z hlavy nemohla dostat to Anežčino vyprávění. Vím přesně, proč mi to říkala.

... a tají se mi dech

Na příští návštěvě jsme se s Janem potkali zase, tentokrát přišel sám. Anežku odvolali na jakési vyšetření a my zůstali jen spolu. „Jste hodná, že sem místo Sylvy chodíte,“ řekl tiše. „To by Klára beze mě neudělala.“
„Vaše babička je úžasná žena. Moudrá, vtipná, nic ji nerozhází a těší ji život. Moc si s ní rozumím. Nemám nikoho takového v rodině, s kým bych si vyprávěla o dětství, přírodě a...“ zarazila jsem se. Málem jsem řekla „o lásce“. Pak jsme už jen rozprávěli a bylo to jako s Anežkou. Jen s bonusem navíc. V jeho společnosti se mi, když se usmál zvláštním chlapeckým úsměvem, zatajil dech... „Teda vás nechat na chvilku bez dozoru, a málem se ztratíte,“ kárala nás Anežka, když jsme se hluboko ponořeni do hovoru vraceli zpět. A lišácky na mě mrkla, zjevně jí neuniklo, jak uvolněně a rozechvěle se po boku jejího vnuka tvářím. Rozloučili jsme se vřele. Všichni tři. S tím, že příště vezmu Anežku na výstavu.

Spřízněná duše

„Kam to pořád chodíš?“ začal se najednou zajímat Pavel. „Co proboha máš na staré bábě? O čem si jako povídáte?“
„To kdybys věděl,“ pomyslela jsem si. „Nevím, proč s ní musíš ještě v sobotu chodit na výstavu,“ vyčetl mi rozmrzele.
„Prostě si s ní rozumím, je to taková spřízněná duše, která mi už dlouho chybí,“ řekla jsem významně, ale ani jsem nedoufala, že by to pochopil. Byli jsme si čím dál vzdálenější. Raději jsem vyrazila na tu výstavu. Anežka ale před domovem nečekala. Nepochopily jsme se s termínem? Vkročila jsem do parku a začala mít trochu obavy. A tam, u laviček, kde jsme sedávaly, Anežka ležela na zemi. U ní Klára, ale Jan nikde. Vyděšeně jsem se rozběhla. „Proboha, co se stalo? Anežko, co je ti?“ sklonila jsem se k ní. „Co se stalo?“ otočila jsem se na Kláru.
„Nevím, jen jsme řešily nějaké rodinné věci a ona se najednou rozčílila a začala křičet, asi srdce...“ koktala.
„Volej záchranku, hned!“ zařvala jsem na ni. „Anežko, vydrž, už jede pomoc, neboj, jsem tu s tebou,“ chytla jsem ji za ruku. Venku za pár minut zahoukala sanitka.
„Jste příbuzná? Jedete s námi?“ ptal se lékař. „Ne, já, já... “ přeříkávala jsem se strachy.
„Ať jede se mnou, prosím,“ zašeptala Anežka. Tak mě přibrali.

Slabost pro víno

Spící u jejího lože mě v nemocnici našel Jan. „Děkuji ti. Nebýt tebe, asi by to dopadlo hůř,“ řekl a položil mi do klína růže.
„Hlavně že to Anežka zvládla. Co se vlastně v tom parku stalo?“ podívala jsem se tázavě. „Radši mi nemluv. Klára ji málem zabila,“ řekl hněvivě. „Přijela s ní řešit dědictví. Byt, který nám Anežka půjčila. Klára se rozhodla na ni nastoupit, když si něco umane...“
Když nás doktor ujistil, že je Anežka mimo ohrožení, šli jsme to zapít do vinárny. „Anežka by měla radost,“ řekla jsem. „Má pro víno slabost.“ Překvapeně se na mě podíval.
„A taky tajně kouřila, na záchodě a v kumbále uklízečky. A její celoživotní idol byl Belmondo,“ dodala jsem. Znovu se podíval, jako by nevěřil svým uším, pak se rozesmál. Tu noc jsme skončili u Jana. Ujistil mě, že Klára už do bytu nepřijde. Nikdy. A já věděla, že moje kapitola s Pavlem je taky uzavřená. Když jsme vstávali, za okny padaly něžné bílé vločky. První letošní.
A já se cítila krásně. Začínal advent a já Jana přesvědčila, že až Anežku propustí z nemocnice, vezmeme si ji na čas k sobě.
„To je úžasný, že jste spolu,“ řekla spokojeně, když ji Jan přivezl. „Celou dobu jsem se bála, že tu najdu tu hamižnou hysterku.“ Štědrovečerní ráno jsem strávila u toalety. O dvě hodiny později jsem spolu s posledními vánočními dárky přinesla domů známou podlouhlou krabičku. Udělala mě nejšťastnější ženou na světě. Dva zaslíbené růžové proužky zdobily bílý papírek. Nejhezčí dárek, jaký jsem si mohla přát. Konečně svátky, o kterých jsem snila.
„Tak vidíš, chtělo to správnýho chlapa,“ řekla Anežka radostně. Já si ale Janovou reakcí jistá nebyla. Přece jen, známe se chvíli. S obavami jsem mu to konceptuální proužkované umění ukázala. „Pochopím, když si to budeš chtít rozmyslet. Já budu šťastná i tak, moc jsem si dítě přála.“ „Blázínku!“ přitáhl mě šťastně k sobě a políbil. „To, že mi tě osud postavil do cesty, bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat!“
„Jakej osud?“ ozvalo se od dveří. „Od začátku jsem věděla, že si vy dva budete rozumět. Takže teď to musíme pořádně oslavit. Máte tu nějaké dobré víno?“