Příběh čtenářky: Mamánka už nikdy!

Robert mi hned padl do oka. Spořádaný tichý účetní, který mi na první schůzce na Petříně (strašné klišé, já vím!) vyprávěl hezky o mamince. „Pozoruj, jak mluví o matce a jak se k ní chová, protože stejně se jednou bude chovat i k tobě,“ vzpomněla jsem si na slova svojí babičky a zatetelila jsem se. Rozuměli jsme si, rádi jsme spolu trávili čas, v posteli nám to skvěle klapalo a měli jsme stejné koníčky. V jeho bytě mě sice trochu zarazil perfektní pořádek a fakt, že bylo vždycky navařeno,ale řekla jsem si, že jsem zřejmě konečně vyhrála v loterii. Prostě ideál. Dny a týdny běžely, pomalu jsem se začínala zamilovávat a všechno vypadalo tak růžově.

Paní Věra na scéně

Ten večer jsem běžela na schůzku do italské restaurace a těšila se, jak si s Robertem v klidu popovídáme. No nazdar, nestál před pizzerií sám. A starší žena po jeho boku měla nápadně podobné rysy i gesta. Přece nepřivedl na rande svoji maminku, lekla jsem se a rychle jsem si zkontrolovala oblečení. No, víc než lesk na rty a upravit vlasy už stejně nestihnu, tak se nebudu stresovat.
„Konečně vás poznávám, Helenko, ten můj kluk se s vámi nějak nechtěl pochlubit, ale já to z něj dostala,“ chichotala se mi v ústrety opečovávaná padesátnice. „Ten její kluk“ jí visel na rtech a bylo vidět, jak je pro něj důležité, jak na maminku zapůsobím.
„Ráda vás poznávám, hodně jsem o vás slyšela,“ usmívala jsem se, ale očima jsem vysílala signály k Robertovi, jako že co má tohle znamenat. Neměl mi to aspoň říct předem? Vážně už si představujeme rodiče? Klidný večer je očividně v prachu. No, kdyby jen večer. Večeře probíhala už zcela v režii paní Věry. Kde spolu ti dva byli, co spolu zažili, co plánují, jak Robík tohle a támhleto. Po dvou hodinách vyprávění mi šla hlava kolem, ale nevypadalo to, že by nám paní Věra hodlala dopřát aspoň trochu soukromí.
„Maminka bydlí v bytě hned vedle mě, tak se nezlob, ale dneska ke mně nepůjdeme. Vysadíme tě cestou domů, je to ok?“ usmál se „Robík“, když si maminka šla odskočit.
Málem jsem upadla pod stůl. Žije v bytě vedle? A mě vysadí cestou? Ok to sice není, ale nechtěla jsem dělat scény, navíc o jeden večer přece nejde, ne, i když bych si na začátku vztahu představovala trochu větší romantiku. Zamávala jsem jim z chodníku a odkráčela jsem do prázdného bytu.

Přepadovka v rudém 

Jenže ono nešlo jen o jeden večer. O víkendu Robík neměl čas, protože to přece jezdí
s maminkou na nákup. A v neděli navíc musejí zvládnout Ikeu. Maminka potřebuje novou lampičku. Nechtěla jsem být za nepřející „snachu“, takže jsem vyklidila pole a šla s kamarádkami na výstavu.
„V týdnu se neuvidíme, maminku chytla záda, tak se o ni musím postarat, chápeš, ne? Já ti to vynahradím,“ vysvětloval Robík vemlouvavě následující týden.
Další víkend jsem proto nenechala nic náhodě a rozhodla se ho pořádně překvapit. Nové červené spodní prádlo pod trenčkotem, vysoké podpatky, v tašce šampaňské a jahody, prostě děvče jako vystřižené z románku od Rosamundy Pilcher.
„Panebože, co tu blázníš? Ještě tě někdo uvidí?!“ Vtáhl mě do bytu Robert. A vzrušeně ani radostně to teda nebylo. Tak jsem si jeho reakci nepředstavovala.
„Co ti je? Ty nemáš radost?“ nechápala jsem. „Ale jo, jen za chvíli přijde maminka, budeme se dívat na televizi...“
„A to to nemůžeš zrušit?“ nechápala jsem čím dál víc. Tak já se mu tady nabízím na stříbrném podnosu jak nějaká pitomá jednohubka a on se radši bude dívat na televizi s mámou?
„Ale vždyť tu můžeš zůstat, jen na sebe něco hoď, prosím tě,“ vyštrachal ve skříni svoje staré tepláky a reklamní tričko. Poníženě jsem se do jeho domácího oblečení nasoukala a nasupeně zasedla k televizi. „Helenko, to jsem nevěděla, že tu budete taky!“ výskal diblík ode dveří. No nápodobně, chtělo se mi odvětit, ale jen jsem se strojeně usmála a zeptala se, jak jsou na tom její záda.
„To víte, to už lepší nebude, ještě že mám Robíka hned u sebe,“ podívala se na mě, taky s úsměvem. Jenže ten její nebyl strojený, ale jednoznačně zlověstný.
„Robí, zlatíčko, buď té lásky, udělej nám čaj. Ale ne ten zelený jako minule, ten jasmínový, co jsem ti koupila. Sypaný. Bůhví, co do těch sáčků dávají, viďte, Helenko.“ No tak určitě, pomyslela jsem si a tupě zírala směr televize. Jak jen se toho diblíka zbavit?

Klid před bouří

Když maminka odjela na tři týdny do lázní, zavládl svatý klid. Když teda pominu každodenní telefonáty a dožadování se toho, aby za ní Robík jezdil častěji, proložené stesky na všechno a všechny kolem, od nesnesitelné spolubydlící přes nepříjemné procedury až po vlas v knedlíčkové polévce při obědě. Ale mimo tahle extempore jsem měla svýho kluka jenom pro sebe. Najednou byl úplně normální. Nehlídal hodinky, neutíkal mi z rande a choval se neuvěřitelně mile. Dočasnou láskou jsem se nechala tak oblbnout, že jsem na konci našich třítýdenních líbánek souhlasila s tím, že se k sobě nastěhujeme. Tedy, že se já nastěhuju k němu. A to se ukázalo jako osudová chyba.

Radši mu snad ani nevař

„To je poslední krabice, Helenko?“ volala paní Věra z ložnice. Ne, že by pomáhala nosit, to chraň bůh, spíš se mi zdálo, že ji zajímá obsah krabic a moje jmění. No, přece si do bytu ke svému chlapečkovi nenastěhuje nějakou nemajetnou děvenku, že. Pomáhat nemohl ovšem ani Robík, má taky ty problémy se zády, víte, my jsme v rodině všichni trochu chabrus. Takže jsem se stěhováky všechno odtahala, zatímco ti dva hodnotili, co mám, co nemám, co je ošklivé a co je ještě ucházející a co potřebuju a co ne.
„A vařit, Helenko, umíte? On je Robí zvyklý na kvalitní domácí stravu, poctivou... Víte co? Vy si jezte, co chcete, ale já budu Robímu vařit dál, ano?“ usmála se Věra, když viděla, jak vybaluju vařečky a naběračky. „Vždyť vedle v bytě všechno mám. A koukám, že i lepší,“ podívala se shovívavě na mou poškrábanou pánev, kterou s sebou vozím už od vysokoškolských let.
„Hlavně té babizně stanov hranice. Hned na začátku!“ vzpomněla jsem si v tu chvíli na slova své kamarádky Karly.

Žít bez maminky? Vyloučeno! 

A tak maminka Robímu vařila. Pak taky prala, protože já bych ty košile beztak zašmudlala a nevyžehlila pořádně. Na nákupy jezdili společně a nehodlali na svých léta zaběhnutých zvycích nic měnit. Proč taky? Maminka měla samozřejmě klíče i od „našeho“ bytu. Mohla přicházet a odcházet, kdykoliv chtěla, což také s oblibou dělala. Co mě však mrzelo nejvíc, byl Robertův přístup. Jako by mu vůbec nedocházelo, že něco není v pořádku. Se vším se mamince svěřoval, když potřeboval s něčím poradit, ona byla první, za kým šel. Nikdy jsem to nebyla já. A když jsem si zkoušela postěžovat nebo chtěla celou situaci nějak řešit, jen mě pohladil po hlavě a řekl, že s tím nadělám, že to prostě s maminkou tak mají. To když měl dobrou náladu. Když měl špatnou náladu, vyčetl mi, že jsem nevděčná. Vždyť mi maminka moc pomáhá tím, jak se o něj stará. Já už nemusím. To, že mi k tomu ani nedal sebemenší příležitost, nepovažoval za důležité.

A co maminka? 

Maminka nám mluvila do všeho, počínaje tím, co máme jíst, kdy máme chodit spát a kdy z práce domů, až k tomu, co bude nejlepší dělat o víkendu, jak se mám oblékat, jak nepřelévat fialky a co koupit Robímu k Vánocům nebo narozeninám. Brzy jsem toho měla plné zuby.
„Co kdybychom se odstěhovali? Třeba na venkov?“ zeptala jsem se jednou při snídani bezelstně.
„A kdo by se staral o maminku? Byla by doma sama celý den?“ tázavě se na mě podíval Robert a bylo jasné, že tenhle sen teda nesdílíme.
„Maminka by mohla zůstat ve městě, jezdili bychom ji navštěvovat jako ostatní normální lidi,“ ujelo mi.
„Ty ses úplně zbláznila! Jak můžeš být tak sobecká? Co ti proboha udělala, že nejsi schopna s ní vydržet? Víš, že by nám snesla modré z nebe!“ vyjel Robert. Zarachotil klíč v zámku a modré z nebe bylo mezi dveřmi. Zprudka jsem položila hrnek na stůl, až kafe vyšplíchlo, a práskla jsem dveřmi. Naštěstí jsem se rozbrečela až ve výtahu, spíš vzteky a zlostí než lítostí. Vrátila jsem se do prázdného bytu. Robert vyklidil pole a nebylo těžké uhodnout, kde asi je.
„Dívá se s maminkou na televizi,“ povídám Karle do telefonu a ještě šeptám, asi aby mě přes zeď neslyšeli. Mně z té baby hrábne!
„Proč se na to nevykašleš?” ptá se logicky, ale já pořád naivně věřím, že se něco změní. Ne něco, ale někdo. Ale poprvé mě napadá, že si to jen nalhávám.

Sbohem, Robíku!

Pořád jsem bláhově doufala, že se Robert vrátí s provinilým výrazem a bude se omlouvat. Místo něj stojí ve dveřích jeho matka.
„Vy jste, Helenko, taková prudká povaha, viďte?“ poznamená a dloubá do bábovky. Bodejť by nedloubala, její není, tak ji jen trochu rozpitvá a nechá na talířku, ostatně jako všechno, co uvařím.
„Vidím vás často, jak jste nazlobená a rozčilená. Víte, ono to Robíkovi moc nesvědčí,“ pozorně si mě prohlíží. Někde v mém nitru se schyluje k výbuchu.
„Rádi bychom s Robertem měli trochu soukromí. Hodně pracujeme, a pak když všichni trávíme čas spolu, nemáme žádné chvilky pro sebe, víte?“ říkám pevně a snažím se neuhnout očima.
„Robík se zmínil, že jste trochu sebestředná,“ utrousí pečovatelka a výmluvně přejede prstem v prachové stopě na okně. Stojím tam jako sirotek z Andersenovy pohádky. Než diblík přišel, už jsem se chystala do postele. Přes noční košili jsem přehodila jen župan, není to zrovna důstojná chvilka...
„A kupte si nějaké nové noční prádlo. Nedivím se, že nemáte sexík tak často, jak by si jeden myslel.“ Sexík! Pokud jsem si dosud nedovedla představit, co by mohlo být onou poslední kapkou, teď jsem si naprosto jistá. On s maminkou rozebírá i náš sexuální život! Tak tohle už ne! Ani pořádně nevím, jak jsem diblíka vypakovala z bytu. Balím si kartáček a noční košili, ve večerce u domu koupím láhev vína a jedu ke Karle. Ještě přestěhovat svou poškrábanou pánev, asexuální noční košilku a přelitý africký fialky a bude to za mnou. A nejlepší na tom je, že ten hezkej novej soused, co mi pomáhá odnášet do bytu všechny ty krabice, má rodiče až na Slovensku. A ostře řezaný rysy. Myslím, že nastal čas přehodit výhybku.