Příběh čtenářky: Milujeme stejného muže

Lukáše jsme na gymplu milovaly všechny včetně našich matek. Sexy učitel biologie a tělocviku. Antická postava, bystré hnědé oči, výraz mužný i laskavý. Ano, tahle kombinace fakt existuje. Snila jsem o tom, že jednou poznám muže jako on. Nejspíš v Praze, kam jsem po maturitě odešla studovat. Jak jsem během svých návštěv u rodičů stihla zaregistrovat, Lukáš se šťastně oženil a dál učil na našem gymplu.

Osudové dědictví

Můj život běžel, jak nejlíp mohl. Uběhlo deset let, ani nevím jak. A pak se všechno změnilo. Zemřel můj milovaný táta. Na tohle jsem fakt nebyla připravená. Ten šok každé ráno, když mi po probuzení ze sna došlo, že je to pravda, že táta už tu s námi není. Nikdy mě už nepohladí, nezamrká na mě jen jedním okem, jak to uměl jen on. Bylo nám s mámou hrozně. U nás v rodině se ale velké citové výlevy nenosí. Místo abychom se utápěly ve smutku, snažily jsme se zachránit tátovu lásku. Rodinnou restauraci, jeho životní dílo. Ani na chvíli jsem neuvažovala o tom, že bych v tom mamku nechala. Sekla jsem s prací v Praze a odjela jsem zpět do našeho městečka bojovat s dodavateli a zaměstnanci, kteří mě střídavě ignorovali a snažili se doběhnout.

Starý známý host

„Podívejte se, já chápu, že potřebujete být pořád ve spojení s přáteli na Facebooku, ale naše hosty to nezajímá. Chtějí, abyste je obsloužila,“ domlouvala jsem zrovna jedné ze servírek, když jsem cítila, jak na mě někdo upírá pohled přes celou restauraci. Byla zima, hosté, co se přišli zahřát svařákem, čajem a štrúdlem, zaplnili celou místnost. Není divu, že na mě někdo zírá, asi zase nestíháme, prolítlo mi hlavou. Jenže když jsem zvedla oči, zastavilo se mi srdce. O deset let starší a snad ještě hezčí, než jsem si ho pamatovala. Lukáš.
„Dobrý den, Lindo, slyšel jsem, že jste se nám vrátila z velkého světa,“ usmíval se.
„Vidím, že máte spoustu práce, ale dáte nám jídlo s sebou? To víte, kdybych měl vařit já, Karolínka bude o hladu,“ kývnul na holčičku, která se za ním schovávala.  „Jistě, pane učiteli,“ vykoktala jsem a nemohla z něj spustit oči. Měl prošedivělé vlasy, pár vrásek, ale pořád v něm bylo něco chlapeckého.
Zaplula jsem pro jídelní lístek a cítila se, jako kdyby mi znovu bylo čtrnáct. Jsi dospělá, vzpamatuj se. Ale proč jim neuvaří maminka? Budu muset zapojit své staré známosti a zjistit, jak to s ním vůbec je.
Vybrali si z minutek.
„Ještě bydlíte tady na náměstí? Pošlu s tím k vám servírku, až to bude hotové. Vždyť je to kousek. Ať tu nemusíte s malou čekat, není si ani kam sednout,“ nabídla jsem. Vděčně se na mě usmál, souhlasil, předal mi peníze a nechal mě tam s myšlenkami zpětv hodinách tělocviku.

Kafe na oplátku

Stavil se hned druhý den. „Bylo to výborné, lindo. Jsem vám vděčný, že jste mi to nechala donést. Kája byla promrzlá a unavená. Jste tak empatická, díky.“ Než jsem stačila jakkoli zareagovat, dodal: „Musím vám to nějak oplatit. Co kdybych vás pozval někam na kávu? Kdy tu končíte?“
„Já končím pozdě, ale můžete na to kafe zajít, než otevřeme. Zítra?“ A tak jsme se druhý den usadili u stolus nejhezčím výhledem, zatímco si Kája hrála v dětském koutku a myslela, že nevidím, jak si mě každou chvíli měří zkoumavým pohledem. „Krásná,“ pochválila jsem ji.
„Jo jo, je moje všechno,“ přisvědčil Lukáš.
„Ještě že se mi nakonec podařilo získat ji do střídavé péče. Nevím, co bych si počal, kdybych ji měl vidět jen jednou za čtrnáct dní. Manželka nakonec svolila, ale byl to boj.“
„To jste dobrý, že to takhle zvládáte, sám se starat o dítě...“ byla jsem plná obdivu.
„No, nevím, jestli to zvládám. Spíš se všechno teprve učím.“
„To víte, i učitel se musí učit,“ snažila jsem se odlehčit atmosféru. „To jste nám vždycky říkal, že učit se budeme celý život, že škola je jen začátek.“
„Vy si to pamatujete? Já žasnu!“ vyslal ke mně úsměv, který mě dostal do kolen. Zkrátka i pod přísným Karolínčiným dohledem to bylo nádherné dopoledne. Vzpomínali jsme na staré časy, ale při pohledu do jeho očí jsem spíš myslela na časy nové a na to, co by mohla přinést budoucnost. Myslím, že mi viděl až na dno duše. A srdce.

Začali jsme se scházet častěji. Kafe, oběd, večeře, většinou v týdnech, kdy neměl malou. Ta totiž na rozdíl ode mě pořád naplno žila časem minulým a já jsem se v její budoucnosti nevyskytovala. V jejím světě žil tatínek pořád s maminkou a nějaká Linda neexistovala. „Nechápu to, věř mi. Jinak je Kája milá,“ přesvědčoval mě Lukáš po nepříjemné scéně, kdy jsme měli jít společně bobovat, ale Kája vyváděla tak, že museli odejít sami. „Promiň, přijdeme za tebou zítra do restaurace,“ šeptl mi Lukáš, políbil mě do vlasů a odešli. Další den to nebylo lepší. „Nechci, nebudu to jíst,“ Karolína zamračeně rýpala do těstovin, zpupně se dívala na talíř, na mě i Lukáše.
„V tetině restauraci vaří dobře, to přece víš, ochutnej to, uvidíš,“ přesvědčoval ji. Kdepak. Kája třískla vidličkou o talíř a řekla, že chce domů a že má radši cukrárnu vedle. Měla jsem slzy na krajíčku. Stejně jako když se do „mojí“ restaurace přišla podívat Kájina maminka Soňa s kamarádkami. Očividně si mě přišla omrknout. Pohrdavě si mě měřila pohledem a pak všemu nasadila korunu.
„Jestli si myslíte, že se můžete jen tak vrátit a sebrat mi rodinu, tak to se pletete. Přestaňte nás obtěžovat, Lukáš se ke mně vrátí, to si pište!“ soptěla výhrůžně. Copak jsem se vrátila domů, abych někomu brala rodinu? Jsou snad rozvedení, ne?

Do tebe se zamiluje každý

Soňa se ovšem nejspíš rozhodla, že mě zničí. Na malém městě to ani není tak těžké, když znáte ty správné lidi. Měla jsem pocit, že si o mně každý šušká, že se lidi za mnou ohlížejí. „Já tohle nezvládnu,“ svěřila jsem se jednou Lukášovi. „Kája mě nesnáší, všichni si na mě ukazují prstem. Jako kdybych byla nějaká čarodějnice, která ti ukradla duši.“
„To teda fakt nejsi! Jsi nejlepší ženská, kterou znám. Soňa si jen nedokáže přiznat, že všechno zkazila. Moc dobře ví, že se k ní už nevrátím. Nikdy. Podvedla mě, lhala mi. A jestli z toho hodlá teď dělat soutěž, tak já nehraju. A Karolínka si tě nakonec oblíbí, uvidíš. Do tebe se totiž zamiluje každý,“ objal mě Lukáš. Když mě k sobě přitiskl a políbil, došlo mi, že za tuhle lásku budu bojovat proti jeho ex, proti celému světu. Protože on za to stojí.
A tak boj pokračoval. Ať jsem dělala, co jsem chtěla, Kája mě odmítala. Přizpůsobovala jsem se, uplácela malou hračkami i sladkostmi, vymýšlela různé společné aktivity... nic.
„Teta Linda jde s námi? Tak to nikam nechci,“ mračila se Karolína pokaždé, když jsme si s Lukášem něco společně naplánovali. Lukáš ji přesvědčoval, snažil se jí vylíčit, jak ve třech to bude mnohem lepší, marně. Pokaždé když dosáhla svého a odcházeli beze mě, Karolínka se rozzářila, vzala ho za ruku a s vítězoslavným úsměvem si mě měřila. Zase má tatínka jen pro sebe. Já pak místo času tráveného s Lukášem seděla za stolem v naší restauraci, zadumaně míchala kávu a nevěděla, jak dál. Nikdy jsem v komunikaci s dětmi nebyla hvězda, ale tak strašná přece nejsem. Jak mám tu malou přesvědčit, že nejdu proti ní? Že spolu můžeme všichni vycházet?

Láska, ne válka

„Lindo, jsi to ty?“ Udiveně jsem hleděla na starší paní, která se zastavila u mého stolu.
„Paní profesorko! Ráda vás vidím. Jak se máte?“ usmála jsem se na profesorku francouzštiny. Vždycky jsme si byly blízké. 
„Dáte si něco?“ s radostí jsem jí uvolnila místo u sebe na lavici a povídaly jsme si dobrou hodinu. Nakonec jsem se jí neplánovaně svěřila i s tím, jaké nečekané překážky mi teď osud hází do cesty. Kamarádky byly daleko a maminku jsem zatěžovat nechtěla.
„Dej jí najevo, že v žádném případě nejsi soupeřka. Co vás spojuje, je láska. Musíš vsadit na city, ne na boj a konkurenci,“ usmála se profesorka. „Chce to čas. Je chyba chtít všechno hned. Jak dlouho trvalo, než sis zvykla v restauraci a pochopila, jak to funguje? Jak dlouho trvalo, než ti spousta věcí došla a cítila jsi, co máš dělat? Nic nevznikne přes noc. Musíme být trpěliví. Jedině tak může člověk sklidit úrodu… Jen to nesmíš vzdávat předčasně a moc nad tím rozumovat. Dělej, co ti říká srdce, jako jsi to udělala, když ses rozhodla zachovat tátův odkaz.“
„Děkuju,“ usmála jsem se na ni a do očí se mi draly slzy.
„Ale pokud ti ještě můžu poradit z vlastní zkušenosti, mně se osvědčil takový trik. No ano, taky jsem měla chlapa s dítětem, ale o tom ti paní profesorka vyprávět nebude. Víš, co nás tenkrát spojilo? Zkus někdy být s Karolínkou sama, bez Lukáše. Otevři jí své srdce ve chvíli, kdy si nebude muset hlídat, jestli ti táta nevěnuje víc pozornosti než jí. Vytvořte si pouto jen vy dvě mezi sebou. To funguje, uvidíš!“ Povzbudivě mi stiskla ruku.

Taková malá lest

A tak jsem po domluvě s Lukášem ušila na Karolínku malou boudu. Namluvili jsme jí, že tatínek musí někam se žáky a nemůže ji vzít s sebou. „Bude tě hlídat teta Linda. Jen odpoledne, to vydržíš,“ oznámil Káje. Netvářila se moc nadšeně. Já to ale naplánovala dokonale. Na den, kdy u nás slavila kamarádčina dcera narozeniny. Lukáš mi Káju předával v restauraci. „To zvládneme,“ usmála jsem se na oba povzbudivě a Lukášovi jsem zamávala.
Chtěla jsem vzít dívenku za ruku. Strčila ji ale do kapsy a schválně se dívala jinam. Naštěstí ji zaujala moje máma. Stála mezi stoly a připravovala oslavu á la Ledové království. Káju opustil podmračený výraz, nastoupila zvědavost. Blýskavé vločky, papírové siluety pohádkových postav, dort simulující na vrchu ledovou plochu s figurkou bruslaře. „Mohla bych taky?“ otočila se ke mně.
„Chceš pomáhat s výzdobou? Jasně, pojď,“ přivedla jsem ji k mámě. Když jsem za nimi za chviku přišla, obě se smály. Takže to dítě opravdu nenávidí jenom mě!
„To je krásný,“ Kája stříhala další figurku a přitom si obdivně prohlížela vločky. „Až budu mít narozeniny, taky bych mohla mít takovou oslavu?“ ptala se ostýchavě.
„Já myslím, že ano, ale domluvit se musíš s Lindou, ona má tyhle věci na starosti,“ mrkla na mě mamka a odešla do kuchyně.
„Chtěla bys být princezna Anna?“ zeptala jsem se. „Mohly bychom ti zaplést stejný cop. Budeš na oslavě nejkrásnější.“
To Káju zaujalo. „To umíš?“ pochybovačně se na mě zadívala a zdálo se, že v jejích očích najednou už nejsem takový vetřelec. Vida, zdá se, že aspoň na něčem se potkáme!
„Jasně,“ přisvědčila jsem a rychle jsem přemýšlela, kde si postup k francouzskému copu vygoogluju.
„Tak, prostřeno. Chceš se jít podívat do kuchyně na další sladkosti? Jsou taky ve stylu Ledového království.“ Kula jsem železo, dokud bylo žhavé. Zatím tedy spíš tály ledy. Kája neřekla tak ani tak, ale každopádně vykročila směrem ke mně…
„Bude to dobrý, ledové království nás spojilo,“ vyťukala jsem bleskově Lukášovi SMS se smajlíkem navrch, zatímco Karolínka s babičkou zdobily dortíčky. Nelhala jsem. Poprvé za celou dobu trápení s Kájou jsem tak nějak vnitřně cítila, že to dobré opravdu bude.