Příběh čtenářky: Od milenky k manželce?

Pamatuji si přesně ten den, kdy jsme se potkali na tradičním obědě v italském bistru a Petr byl jiný. Nemám mezi muži moc stálých kamarádů. Ostatně přátelit se s mužem (kromě gayů), aniž by přeskočila erotická jiskra, to se podaří málokdy. Petra ale znám od svých studií a čas, kdy bychom spolu možná mohli mít něco víc, jsme někde v rychlém běhu života minuli. Někdy to tak je. O to jsou pak základy přátelství pevnější. Věděli jsme o sobě spoustu věcí, znali jsme své studentské lásky, studijní úspěchy i propady, první zaměstnání i byt, první stálejší partnery. A také manželky a manžely. Petrovo manželství trvalo – na rozdíl od mého – už léta, jeho ženu Kláru jsem dobře znala. A nikdy by mě nenapadlo, že jejich vztah může něco tak povážlivě rozkolísat...

Nezvyklé chování

Proto mě překvapilo, že ten den si Petr počínal divně. Jindy klidný a usměvavý muž, který chodil na schůzky včas a nikdy nezapomněl dopředu u pultu objednat oblíbenou dvojku italského chianti, dorazil pozdě, neobjednal nic a působil roztěkaně. „Děje se něco?“ zeptala jsem se znepokojeně. „Ne. Proč?“ opáčil. Oči mu zvláštně zářily, ale řeč jeho těla mluvila za vše: ano, něco se děje.
„Víno dnes nebude?“ pokusila jsem se zavést zatím řeč jinam.
„Ježiš, promiň,“ zvedal se.
„Klid, objednáme to u číšníka, už jde.“

Je jiná!

Když přinesli víno a Petr si dal pořádný doušek, konečně se uklidnil a po tváři se mu rozlil úsměv, jaký jsem u něj ještě neviděla. „Někoho jsem potkal,“ řekl a přeskočil mu hlas. „Je milá a krásná...“
Zvedla jsem obočí: „Kde jsi ji potkal?“
„U nás ve firmě. Nová hosteska, ale jiná než ostatní,“ dodal.
No jistě, vždycky jsou jiné... „Než se ukáže, že je stejná jako všechny,“ řekla jsem nahlas.
„Ne, počkej, tahle je vážně třída. Má mnohem větší ambice než jiné holky,“ řekl rychle.
Tím hůř, pomyslela jsem si.
„A co dál?“ otázala jsem se zjevně zamilovaného přítele, ale bylo mi celkem jasné, co bude dál. „Spíte spolu?“
„Evo, sakra!“ ohradil se, ale zrůžovělá tvář byla dostatečně výmluvná.
„Takže spíte. Pěkný. A Klára? Čekáš, že se holky skamarádí, nebo to hodláš tajit?“ přepnula jsem na svůj oblíbený sarkazmus. Normálně ho Petr užíval taky, ale teď to bylo jiné. Byl v tom až po uši a hodlal bránit své pozice, lásku i celý svět.
„Nech si laskavě ty poznámky. S Klárou... jsme se odcizili. Díky Elence mám konečně zase po letech pocit, že žiju,“ zasnil se a neklidnými prsty kroutil ubrousek jako malý kluk.

Manželka to zvládne...

Na další schůzce mi oznámil, že se k Elence bude stěhovat. Nemůžou prý bez sebe vydržet ani minutu. Zalapala jsem po dechu. „Počkej, to už přeháníš, ne? Ty kvůli ní necháš Kláru a svou dceru? Jedna věc je užít si, ale opustit rodinu, to už je něco jinýho.“
„Nenechám je, budu se o ně starat, Kláře budu platit peníze, Klárinku si budu půjčovat,“ prohlásil bez uzardění. Zírala jsem na něj a nemohla pochopit, že je opravdu schopen takové pitomosti. 
„Nechci Kláře ublížit, jen chci být trochu šťastný... A Elen se v téhle situaci cítí strašně špatně, má deprese. Nemůžu ji nechávat dál samotnou a odcházet za rodinou. Klára, ta to zvládne. Je silná, vždyť ji znáš. “

Třeba ho to přejde

Jak výborně to Petrova žena zvládá, jsem se mohla osobně přesvědčit hned za pár dní. To, co jsem zahlédla v obchodním centru, byl jen stín kdysi atraktivní dámy, která by nenalíčená nešla ani s košem. Teď jsem proti sobě viděla ženskou, která jako by za těch pár týdnů zestárla o deset let. Ale nestěžovala si. Rozhodně ne hned. Dobře věděla, že jsem spíš Petrova kamarádka než její, ale v tomhle se mýlila. Tady musejí ženské držet spolu. A taky jsme si to na kafi vyříkaly. Mluvila o tom, jak si dlouho člověk nechce nic přiznat, jak vidí jasné indicie, ale do hlavy si je nepustí.
„Bylo mi jasný, že někoho potkal, ale nikdy bych se byla nezeptala. Petr s tím přišel sám. Vlastně mě překvapilo, co všechno jsem ochotná vydržet, abych tu naši rodinu udržela pohromadě. Všechno bych mu odpustila, všechno. Jenom abych nemusela naší Klárince koukat do očí, až jí budeme říkat, že tatínek a maminka...“ Klára neudržela slzy. „Jedinej vztah, do kterýho je ženská ochotná investovat naprosto všechno, spolknout všechnu hořkost a hrdost, je ten, ve kterým máš děti. Vím, že toho už bych nikdy s žádným dalším chlapem nebyla schopna. Ale někdy ani ta ochota nestačí. Prostě chce od nás pryč, to už je teď evidentní.“
„Třeba ho to přejde,“ konejšila jsem ji. „Uvidíš, že taková ambiciózní blbka mu za chvíli začne lézt na nervy. Anebo přestane fotřík bavit ji a vykopne ho. Dej tomu čas...“

S Žofinkou k holiči

Petrovo štěstí trvalo několik měsíců. Pak se znovu ozval. Dorazil do italského bistra, vlasy rozcuchané, kabát rozevlátý. Oči mu nervózně těkaly po stole, ruce se mu chvěly. „Nějaký problém?“ zeptala jsem se. „Elenčiny deprese neustoupily?“
„Ne, ne, všechno je O. K.,“ přesvědčoval zjevně víc sebe než mě. V kapse mu zavrněl mobil. Chvatně po něm sáhl a podíval se na displej.
„To je Elen, promiň,“ řekl a poodešel stranou. Když se vrátil, měl neklidný výraz, telefon položil na stůl vedle vázičky se slaměnkou, jedním vrzem dopil první sklenici vína a objednal si druhou.
„Něco v nepořádku?“
„Ne, ne. Jen jí musím vyzvednout spravené lodičky a Žofinku odvézt ke kadeřníkovi...“ řekl s křečovitým úsměvem.
„Koho že musíš odvézt ke kadeřníkovi?“
„Žofinku. To je perská kočička,“ vysvětlil mi. Na stole znovu zavibroval mobil. Překotně se ho chopil a přitom převrhl své víno. Červené. Na světlý ubrus a své bílé plátěné kalhoty.
„Ježiš,“ vyskočil. „Včera jsme je s Elen koupili, ta se bude zlobit.“ Telefon mu stále vyzváněl v ruce. Opět se odporoučel, patrně aby podal report o plnění denního plánu a nehodě s vínem. Když se vrátil, měl výraz štvance a tahal kreditku.
„Promiň, musím běžet, kadeřník má do pěti.“ „Ještě jsme se ani nenajedli,“ řekla jsem se stoupajícím úžasem. „Objednal sis jídlo... To mám jako sníst dvě porce nebo co?“
„No jo, vidíš, to mi nedošlo. Já to v kuchyni zruším, v nejhorším si to holt nech zabalit. Budeš mít večeři, to je dobrý, ne?“ snažil se působit žoviálně. Dívala jsem se na něj a nepoznávala ho. Kam se proboha vytratil ten veselý a pohodový společník, kterého nikdy nic nerozhodilo a který by si ještě před půl rokem dělal z podobně idiotského chování legraci? „Prosím tě, mazej, já to nějak vyřeším. Ať ti Žofi s Elen nevynadají,“ neodpustila jsem si. Vděčně se na mě podíval... a mazal.

Nezvládám to

Za dva dny mi přišel mail. Další pozvání na oběd. To je najednou zájmu, myslela jsem si, když jsem objednávala stůl v bistru.
„Co Žofi? Hezká frizúra? Byl jsi pochválen?“ vtipkovala jsem. Pohlédl na mě a to, co se mu objevilo v koutku rtů, se nedalo nazvat jinak než jako hořký tik. Radši jsem zmlkla.
„Nějak to nezvládám...“ připustil poprvé. „Elenka má docela nároky, potřebuje vozit na své společenské akce, do toho vybavuju náš byteček, už pomalu nestíhám vlastní práci. Jen čekám, kdy si toho všimne šéf.“
„Jsi si jistý, žes tohle vážně chtěl?“ odvážila jsem se zeptat.
„No, někdy je toho na mě moc. Ale jsem s ní šťastný, fakt...“ Moc mě nepřesvědčil. Ostatně, během minuty mu vibroval mobil. Odkráčel. Když se vrátil, tvářil se nešťastně.
„Copak? Deprese u paničky, nebo kočky? Kterou povezeš dnes?“ snažila jsem se přimět ho k nadhledu.
„Ne, Elenka se zlobí, že jsem s tebou,“ řekl. „Nemáš jí to říkat, jestli na tebe žárlí.“
„Ona to ví z mého notebooku...“ uklouzlo mu. „Cože? Ona ti čte maily? To si děláš srandu...“ vytřeštila jsem na něj oči.
„Bohužel jo. Je na mně dost citově závislá, víš. Chce vědět, kde jsem a s kým a tak,“ koktal a z jeho výrazu bylo znát, že si je osobního průšvihu vědom.
„Proboha, Petře, přece nemůžeš dopustit, aby ti partnerka lezla takhle do soukromí... “ pustila jsem se do něj.
„Ale to je jen takový její styl lásky. Prostě mě má moc ráda, no,“ snažil se. Ale mě nedostal. „Ráda? To je majetnické chování, ne láska... Otočila si tě kolem prstu, děláš jí nedůstojného otroka a ke všemu ti kontroluje poštu, to ti připadá normální?“ Neposlouchal. Zíral upřeně do svého mobilu a cosi řešil.
„Co to děláš? Něco se ti snažím říct,“ už jsem zvýšila hlas.
„Jen... Mažu tvé zprávy. A ještě dvou svých kolegyň,“ řekl nešťastně.
„Kristepane!“ zařvala jsem. „To kvůli ní?“
Jen se na mě trpitelsky podíval.
„Jsi vůl. Takhle štěstí nevypadá, fakt ne. Ji bys měl vymazat ze života, ne svoje zprávy... Jdu. Mám toho dost.“
Naštvaně jsem opustila bistro a zanechala Petra jeho vibrujícímu mobilu, smazaným textovkám a svědomí. Pár dnů jsem na něj byla naštvaná a neměla chuť se mu ozývat. Zvlášť když nebylo jisté, zda si mou zprávu nepřečte dřív Elenka. Ze samé lásky k Petrovi.

Ďábelský plán

Zato jsem vytočila číslo jeho ženy: „Nechceš se sejít?“ Byla trochu zaskočená, ale souhlasila. Zdálo se mi, že tentokrát Klára vypadá líp. To je dobře, blesklo mi hlavou. To se do mého plánu přesně hodí.
„Myslím, že teď je ten správný čas,“ zahájila jsem naši konverzaci u vína.
„Na co?“ nechápala hned Klára.
„Myslím, že už to přišlo. Že už má Petr té své nádhery tak akorát dost.“
„To pochybuju,“ oponovala mi Klára. „Bydlí u ní. U nás byl párkrát. Ani Klárinku si k sobě nebere.“
„Protože mu to ta jeho křehotinka nedovolí,“ vysvětlovala jsem. „Myslím, že si začíná připadat trošku jako otrok. A myslím, že se mu to dost přestává líbit.“
A tak jsme spředly plán.

Drž mi palce!

První krok byl zavolat Petrovi. Snad to nezvedne ta jeho krasavice ambiciózní. Naštěstí se ozval jeho hlas.
„Nezajdeme dneska večer do bistra?“ šla jsem rovnou k věci.
„A víš, že jo?“ Petr už toho měl asi vážně dost. „Slyšela jsem, jak v dálce jeho drahá protestuje, ale on se nedal. „Večer v bistru,“ domluvili jsme se. Hned, jak jsme dosedli, rozehrála jsem scénář domluvený s Klárou.
„Víš, co je novýho? Klára asi někoho má. Viděla jsem je spolu. Možná to byl jenom kamarád, ale chovali se k sobě, no, tak jako ne úplně lhostejně...“
Petr zbledl a najednou nebyl schopen slova. „Cože? Já... takhle jsem to... nechtěl.“ Bylo vidět, jak ho takhle „informace“ zasáhla. „Ale možná kdybys jí zavolal a snažil se jí všechno vysvětlit...“
Vytočila jsem Klářino číslo. „Myslím, že bys měl. Jestli ji nechceš nadobro ztratit. Vždycky byla formát, jsem si jistá, že za pokus to stojí,“ řekla jsem rezolutně.
„Ne, to ne,“ zazmatkoval.
Nečekala jsem. Na druhé straně se po chvíli ozvala Klára.
„Někoho tu vedle sebe mám. Někoho, koho dobře znáš,“ řekla jsem jí domluvený signál. „A myslím, že by s tebou chtěl mluvit. Je to zmetek, ale zkus ho aspoň vyslechnout.“ Chvějící se rukou si vzal mobil a vyšel z restaurace ven do blízkého parku. Byl tam dlouho. Ale když se vrátil, mírně se usmíval. V ruce držel růži, kterou očividně nekoupil v krámu, a provinile řekl: „Vždycky měla ráda kradené kytky... Řekla, že si to zatím rozmyslí. Ale já se odbýt nenechám. Jdu za ní hned. Třeba to úplně nepodělám. Drž mi palce...“