Příběh čtenářky: Terapie láskou a tancem

„Nepřemýšlejte a nepočítejte si. Tohle není něco, co můžete vyřešit nebo vypočítat. Tanec není stanovení diagnózy. Neupínejte se tolik na rytmus, zkuste to cítit. Nechte hudbu, aby vás vedla,“ dívala jsem se do Markových hnědých očí a přemýšlela, jak přimět jeho vědecký mozek, aby přenechal vládu citu. Aby hudbu nejen slyšel, ale i cítil. Ale učte druhého něco, co sama vnímáte jako přirozené.
„Nesnáším, když mi něco nejde,“ bručí Marek a vypadá, že z tanečního studia každou chvíli uteče. Jinak je v jeho životě asi všechno perfektní. Včetně snoubenky. Jsou jako Barbie a Ken, bez poskvrnky, dokonalí, uhlazení. Skvěle ladící doplňky. On perfektní chirug, ona atraktivní modelka. Povzdechnu, rozpačitě si zastrčím uvolněný pramen do drdolu a v zrcadle vidím, jak mě Marek po očku pozoruje.
„Naštěstí máme do vašeho svatebního tance dost času, ne? To zvládneme,“ usměju se povzbudivě. Zamyšleně se na mě podívá a nevypadá, že by ho zase tolik trápilo, jestli jeho svatební tanec bude à la Baryšnikov, nebo zda se bude na svatební hostině komíhat jako teletubbie.
„Víte, co mi přijde zajímavé? Že jsem vás nejdřív učil chodit a teď vy mě na oplátku učíte tančit. Skoro každý polku a valčík umí, jen já jsem takové kopyto. Ještě že jsem vás tu potkal, to byl zásah shůry,“ odzbrojí mě zářivým úsměvem. Trochu se mi z jeho blízkosti podlamují kolena.
„Pojďme na to,“ řeknu radši, i když bych si stokrát radši povídala o zásazích shůry. Uklidni se, je to jen tvůj doktor, nacvičuje svatební tanec kvůli své nastávající a ty zapomeň na všechna pokušení, peskuju se.
„Neměla byste tancovat tolik, zátěž se může projevit později, i když vám to teď připadá v pořádku,“ dívá se na mé koleno, ve vší počestnosti, jako lékař. A já si přeju, aby se na mě díval úplně jinak, ne jako na bývalou pacientku, ale jako na ženu.
„Musela jste být skvělá,“ řekne tiše, protože si smutek v mých očích vyloží jinak.
„Byla jsem průměrná. Jdem tančit,“ vyzvu ho radši, protože můj příběh zná. Vždyť u toho byl. Deštivá noc, můj přítel za volantem, přehlédnutá stopka, která zastavila naše auto. A pak i mou taneční kariéru. Jediný okamžik může člověku přestřihnout život.

Poddat se okamžiku

Marek si jako můj doktor pamatuje, jak mě přivezli, moje první nesmělé kroky po operacích, můj pláč na rehabilitaci. To on mě uklidňoval, vzal mě do lékařského pokoje, i když se to nesmí, povídal si se mnou. Podával mi kapesníky, když jsem brečela, poslouchal mé nářky na smůlu, necitlivost přítele, na celý svět. Nikdy křehkou hranici mezi námi nepřekročil, i když jsem si často přála, aby se tak stalo. Ale byla tu Ingrid. Ingrid, její míry 90-60-90 a pečlivě nalajnový svět, ve kterém její snoubenec tančí jako Travolta. Byla to ona, kdo pro něj vybral můj kurz, který jsem po dvou letech od osudné nehody zvládla vydupat ze země. Pro svou radost a pocit, že ještě můžu trochu tančit. I když jen jako lektorka. Náhoda. Nebo osud? Marka jsem na první hodině zaregistrovala s nebývalou radostí. Tanec mu nešel, více uvolněný byl, když mě jednoho dne požádal, abych mu pomohla po hodině v blízkém obchodu vybrat boty na svatbu. Vybrali jsme elegantní černé, se zajímavým vzorkem kolem otvorů na tkaničky. Moc mu sekly.
„Ingrid mi je hodila na hlavu. Ještě ten den mi koupila jiné – modré, aby pasovaly k její svatební šerpě. Necítím se v nich dobře, jsou moc výstřední,“ informoval mě příští hodinu s povzdechem. Jasně, slečna Dokonalá. Všechno barevně sladěné. No nic, jediné, co pro něj mohu udělat, je naučit ho kroky, aby obstál před vyvolenou a její náročnou rodinou. Takže zůstáváme i po běžné hodině ve studiu a pilujeme.
„Mám nejkrásnější a nejšikovnější učitelku na světě a nejde mi to,“ usměje se na mě Marek. „Ani si vás nezasloužím.“
„Musíte přestat o krocích přemýšlet. Nechte se nést pohybem, chvílí volnosti, naslouchejte hudbě,“ vysvětluji a snažím se nevnímat, co mi právě řekl. Moc si nenalhávej, děvče, o nic nejde, je jen milý. Stejně jako byl milý i na důchodkyni na sousední posteli se zlomeným krčkem a pána s roztříštěnou stehenní kostí. Potkala jsi ho, když už byl zadaný. Tečka.
„Někdy pomůže poslouchat své emoce, vnitřní hlas, pak to jde samo,“ melu jako encyklopedie. Co to plácáš o emocích, blbko? Už zase na hraně. Dívá se na mě, pronikavě, víc, než situace žádá. Zjevně jsem to přehnala.
„Budu muset jít, ale zkusím se polepšit,“ usměje se a zničehonic se dotkne mé tváře. „Jste úžasná, že mi věnujete svůj čas.“

Nikdo na obzoru

Domů jedu takřka v mrákotách.
„Pohladil tě po tváři? Proč? To je přece tak...“ Kamarádka Simona se na mě zmateně dívá.
„Něžné? Romantické? Nečekané?“ snažím se jí napovědět.
„Nevhodné. Špatné. Vždyť má před svatbou. Nechci, aby ses trápila kvůli nějakýmu doktůrkovi. Zasloužíš si být šťastná,“ vzdychne. „Co jsi pustila svýho ex k vodě, jsi přece s nikým ani nechodila, ne? A tenhle Marek se ti pořád objevuje v životě. Upínáš se na něj jen proto, že nikoho nemáš, a on byl poslední, kdo se o tebe hezky staral,“ zhodnotí Simona situaci.
Možná má pravdu. Možná sním o Markovi proto, že nikdo jiný není na obzoru. „Sešla ses s tím mým známým, kterého jsem ti minule představila? Až se začneš vídat s někým normálním a dostupným, tak tě posedlost doktorem přejde,“ soudí.
S normálním a dostupným mužem se proto sejdu o týden později. Nejdřív mi pochválí prsa, pak mě nechá zaplatit útratu a nakonec se zeptá, jestli půjdeme ke mně, protože má doma binec. S díky odmítnu, v duši si s několika vykřičníky zaznamenám, že nápadníky od Simony nebrat, a zbytek večera prosedím ve své garsonce a sleduju první vločky za oknem. Asi jsem ztracený případ.

Rozum nebo emoce?

„Nebudu vám teď přece dupat na nohy, když jsem je předtím pracně dával dohromady,“ odtáhne se Marek při dalším tréninku. „Výstup z komfortní zóny pokaždé bolí, ale nakonec stojí za to, ne?“ usměju se na něj.
„Víte co? Pojďme někam ven, tady pořád sleduju své nedokonalosti v zrcadle. Můžete mi u kafe vysvětlit, jak to s tancem, jeho cítěním a nasloucháním hudbě i emocím je, ano?“ dívá se na mě tak, že bych za ním šla i do pekla. Naštěstí nemusím, stačí vinárna za rohem. Po jedné kávě a láhvi vína si tykáme a on mi vysekne poklonu, jak obdivuje mou odvahu a to, jak jsem všechno zvládla. U druhé láhve jsme uprostřed vášnivé diskuze o tom, kde jsou v profesích hranice rozumu a emocí. Marek jako doktor vášnivě obhajuje rozum, já spíš emoce a schopnost uvolnit svou energii.
„Kristýno, ty jsi ztělesněním svobody a citu. Ani nevíš, jak mi to konvenuje,“ řekne a zase se dívá tím nebezpečně upřeným pohledem. „Jsem rád, že jsi po té nehodě nerezignovala na život. Dívat se na tebe, jak pluješ po parketu, je zážitek! Tvůj přítel musí být z tvé vůle a optimizmu nadšený.“
„Nadšený možná je. Ale s někým jiným. Po nehodě jsme se rozešli,“ řeknu rychleji, než je žádoucí. „Nehodu jsem ustála, náš vztah ne.“ Obličej Ingrid na mobilu na stole bliká do noci, ale Marek jej ignoruje.
„Neměl bys to vzít?“ zeptám se opatrně. Zavrtí pomalu hlavou. „Ingrid je zvyklá, že je všechno podle ní, jednou to přežije. Ta svatba byla její nápad, já bych byl ještě počkal. Ale přesvědčila mě. Trochu pozdě mi došlo, co mi na ní vadí – absence autenticity. Mám pocit, že věčně něco předstírá,“ povzdychne si. „Nechci se vymlouvat, jsem poleno, ale možná se mi do tance nechce proto, že tou svatbou jsem si čím dál méně jistý.“
Zastaví se mi dech. Nevnímáme čas ani prostor, teprve když zavírají, nám dojde, že bychom už měli jít.
„Můžu improvizovat?“ zeptá se Marek najednou před restaurací.
„V tanci, nebo v životě?“
„Měl jsem teď na mysli spíš život,“ řekne, přitáhne mě k sobě a já cítím, jak mu buší srdce. Políbí mě tak něžně, že si nejsem jistá, jestli se mi to nezdá. Líbáme se a Marek napětím celý vibruje. Aha, to nevibruje jeho tělo, ale Ingrid v mobilu, který má v náprsní kapse. Tohle nás vrátí na zem. Marek povzdechne, zavolá mi taxi a na rozloučenou mě zas pohladí po tváři. „Dej mi čas,“ řekne. Do háje. „No do háje,“ opakuje druhý den ráno Simona v práci. „A dál?“
„Dál? Pak mi přišla SMS od jeho snoubenky, že Marek s kurzem u mě končí a že mi děkuje. Stylové, úderné, jasné,“ řeknu suše.
„A on?“
„Nic. Neozval se. Vlastně to chápu, byli jsme opilí. O nic nejde,“ snažím se přesvědčit ji, ale mnohem víc sama sebe.

TANČÍM JAKO O ŽIVOT

Nechce se mi domů, připadám si bez energie, bez radosti. Co jsem čekala? Že zruší svatbu a padne mi k nohám? Vezmu kabát a zamířím do tanečního studia. Je tiché a prázdné, v pátek večer tu nikdo není. Ani nevím jak, vyzuju se z lodiček a dám se do tance. Tančím jako zběsilá, pustím si k tomu hudbu, nemá to konce. Jako kdybych si mohla vytančit zpátky slibnou kariéru, premiéry, které nebudou, Marka, který nebude... Dokud jsem neucítila řezavou bolest v lýtku a noha se pode mnou nezlomila jak stéblo trávy. 
„Zbláznila ses?“ slyším Markův hlas. Poslední, co jsem zvládla, bylo vztyčit se na jedné noze, najít kabelku a mobil a vytočit jeho číslo. Přijel za krátkou chvíli, musel snad letět tryskáčem, nechápu, jak to dokázal.
„Bude to v pořádku,“ řekne o hodinu později v nemocnici jeho kolega na rentgenu. „Není to zlomené, jen jste špatně šlápla a kotník vás nechal ve štychu. Po úrazu, co máte za sebou, byste neměla takhle bláznit, dámo.“ 
„Nemám co dodat,“ kroutí hlavou Marek. „Co tě to napadlo? Cos v tom studiu dělala?“ „Zkoušela tě vytancovat z hlavy!“ chci zakřičet. Ale radši mlčím. Marek chvíli mlčí taky. Pak mě vezme za obě tváře a otočí k sobě. Kolega se diskrétně vzdálí.
„Promiň, že jsem se neozval,“ řekne tiše. Cítím vůni jeho kolínské a z té blízkosti se mi už zase podlamují nohy.
„Nebudeš mít kvůli mně průšvih?“ zeptám se a syknu bolestí, protože mě noha usazená do ortézy pořád dost bolí.
„Neřekl bych. Průšvih by byla ta svatba. Hledal jsem správné kroky a cit pro tanec tak dlouho, až jsem ho našel pro tebe,“ pousměje se. Srdce mi buší jako splašené.
„Tak to jsme dva,“ odtuším. „Myslela jsem, že mi už nic nezvedne tep tak jako tanec. Ale tys to dokázal. Hned napoprvé v nemocnici.“ Obejmu ho. Tohle držení je trestuhodně netaneční. Ale ani jednomu z nás to v tuhle chvíli nevadí.