Vaše příběhy: Valentýnská růže

Bylo mi smutno. Jako vždycky na Valentýna. Padl na mě splín a já nevěděla, kam s ním a jak ho rozptýlit. Abych byla přesná – vždycky to tak nebylo. Když ještě žil můj Petr, tak jsem si to moc neuvědomovala. Přinesl mi čokoládu, já mu dala pusu, svátek zamilovaných jsme moc neřešili, prostě takové normální manželství, žádná velká vášeň, ale ani velké problémy.
Teď na mě z výloh zase po roce vykukovala červená srdce, která jako by se zvědavě ptala: „Tak co, stále sama?“
A ještě ke všemu se se všemi zamilovanými snad roztrhl pytel. Viděla jsem je všude. Drželi se za ruce, líbali a já jim záviděla, že mají jeden druhého. Pátý Valentýn, kterého strávím sólo, napadlo mě. I v kanceláři to bylo nějak ponuré, klienti mě jako zázrakem nepotřebovali, osaměla jsem. Kolegyně si vzala volno, vyrazila na wellness víkend se svým novým objevem. Bylo mi jasné, že se minuty povlečou jako kdysi má dcera, pokaždé když byla nucena jít na doučování španělštiny.

Pořádek v duši
Seděla jsem u počítače, brouzdala po netu, přečetla si zprávy, zjistila, co je nového ve světě celebrit. Omylem jsem ale klikla někam vedle, otevřelo se nové okno a do očí mě uhodil nadpis článku: „Jaký by byl váš život, pokud byste v minulosti šli jinou cestou?“
„No, to už se asi nikdy nedozvím,“ sama jsem si odpověděla a vypnula internet. Rozhodla jsem se, že založím lednové faktury do šanonu. Když nemá člověk pořádek ve svých věcech, nemá ho ani v duši, prolétlo mi hlavou. Ale článek, respektive jeho provokativní otázka, mi nešel z hlavy.
„Vlastně by mě to docela zajímalo,“ zahlodal ve mně červík zvědavosti. Vrátila jsem se k počítači.
„Leoš Hlavatý“, napsala jsem do vyhledávače. Jméno, které jsem nikdy nezapomněla. Dokonce jsem na osobu, která ho nosila, v poslední době často myslela. Manžel už není, dcera má vlastní starosti a já zůstala na svůj život sama.

Vzpomínky ožívají
Během chvilky jsem už zkoumala jeho facebookový profil. Ale neměl tam žádné veřejné fotky, nic, co by mi přiblížilo jeho současný život. Je to vůbec on?
„Hm, co dál?“ Zvědavost mě unášela jako dravá řeka. Nešlo ji zastavit. Napíšu mu. Třeba si na mě ani nevzpomene, bývalá kolegyně pro něj možná byla jen nezajímavá epizodka, jedna z mnoha. Já na něj ale nezapomněla nikdy.
„Ahoj, Leoši, vzpomeneš si na rudou růži? Jitka.“
Nic se nedělo. Faktury jsem dávno založila a pořád ticho po pěšině.
„No, to byl zase nápad. Co jsem od toho vlastně jako čekala?“ proklínala jsem se.
Přerovnala jsem své šanony, připsala do diáře dalších pár povinností na příští týdny, vyřídila jeden telefonát a pozvala dceru na oběd. Ale z kanceláře pryč se mi nechtělo. Dál jsem seděla, sledovala z okna cvrkot na ulici a rozmýšlela o své současné životní etapě, která tedy rozhodně nebyla k popukání. A do toho najednou cinkla zpráva:
„Ahoj, jasně, že si vzpomínám. Jen to dopadlo jinak, než jsem si přál…“
Má pravdu.
Dopadlo to jinak, než jsme si přáli.

Jako Hugh Grant
Všechno se mi vybavilo, jako by se to stalo včera. Najednou jsem se zase ocitla o dvacet let zpátky a byla tou mladou, nedávno plnoletou holkou těšící se na svůj první den v práci. Zdálo se mi, že skutečný život právě začíná. Před odchodem z domova jsem ještě zkontrolovala svůj odraz v zrcadle. Byla jsem spokojená. Lodičky, které jsem si speciálně pro tuto příležitost pořídila, vypadaly báječně. Když jsem ale vystoupila z tramvaje, měla jsem co dělat, abych se na dlažebních kostkách nepřerazila nebo aby se mi úzké podpatky nezasekly ve škvírách. Opatrně jsem našlapovala a vtom na mě kdosi vybafl:
„Slečno, v těchhle botách by se vám líp sedělo. Nezajdete se mnou na snídani?“ 
Otočila jsem se. Byl štíhlý, černovlasý. Jako by z oka vypadl nějakému herci, napadlo mě. No, jasně, vypadal jako Hugh Grant. Jenže já už měla být deset minut v práci!
„No, to těžko, pospíchám do práce,“ odpověděla jsem a opatrně pokračovala dál.
„Takhle jsem ještě nikoho pospíchat neviděl,“ zasmál se muž a předběhl mě. „Tak příště!“
Ukázalo se, že jdeme stejným směrem. Byl to jeden z mých nových kolegů. Ještě dlouho si mě kvůli našemu prvnímu setkání dobíral. Vždycky když jsem přišla pozdě, říkával mi: „Jasně, neomlouvej se, spěchala jsi, my víme.“
Moc se mi líbil, jiskřilo to mezi námi, ale kancelářské tamtamy mi hned sdělily, že je ženatý a má syna. Respektovala jsem to a ani Leoš žádný krok k našemu sblížení neudělal. Začala jsem tedy chodit s Petrem. Naším šéfem.
To ale Leoš nesl špatně:
„Vždyť je o hodně starší než ty. Co na něm vidíš? Že má prachy?“
„Tak to není, on je moc fajn. A má mě rád.“
„A hlavně se s ním podíváš do světa, co? Prý bude vyslaný do Barcelony. Říkala mi to sekretářka generálního,“ dodal opovržlivě.
To zabolelo. Ale ať – on má závazky, ne já. Tak holt smůla... Přednost mají svobodní a nezadaní. A to Petr je, i když je starší.
Nakonec to Španělsko opravdu klaplo. Před odjezdem Petr ještě uspořádal rozlučku pro kolegy. Byla to vlastně i má rozlučka, odjížděli jsme jako oficiální pár.
Loučili jsme se v malé vinárně poblíž Václavského náměstí. Víno bylo výborné, nálada se brzy rozjela, všichni se skvěle bavili. Leoš seděl vedle mě, oba jsme měli už pár sklenek upito, ani nevím, jak se to přihodilo. Ale najednou jsme se pod stolem drželi za ruce. Byl to zvláštní pocit. Jako by vedle sebe současně existovaly dva paralelní světy. Jeden zaběhlý a poklidný s Petrem, který měl španělskou budoucnost, druhý s Leošem, jen pro tuto chvíli a velmi intenzivní.
Restaurace hučela, já i Leoš jsme se bavili s ostatními, smáli se jejich vtipům, vyprávěli veselé historky, ale vnitřně jsme byli jen my dva v našem soukromém světě. Nikdo nic nepoznal.
Petr to s vínem nakonec přehnal ještě víc než my, tak jsme mu zavolali taxi.
„Moc neponocuj, zlato, ať se na tu dlouhou cestu můžeme zítra v klidu připravit! Ale jinak se bav, se mnou by dneska stejně nic nebylo...“ volal na mě rozjařeně ze dveří auta. A tak jsem ještě chvíli zůstala.

Neodjížděj s ním!
Potěšilo mě, když se Leoš o pár desítek minut později nabídl, že mě doprovodí. Ale chtěl se k nám připojit i další kolega. Utíkali jsme před ním úzkými uličkami a bláznivě se tomu smáli. Zadýchaní jsme zapadli do průjezdu. Najednou jsme se objímali. Leoš mě políbil.
„Neodjížděj s ním, prosím,“ šeptal mi do ucha.
„To tu mám zůstat sama? Denně se na tebe dívat a vědět, že nikdy nebudeme spolu?“
„Rozvedu se. Stejně jsme se brali jen kvůli tomu, že žena byla těhotná. Nemáme si co říct. Vůbec ji nemiluju. Miluju tebe! Od první chvíle, jak jsi tenkrát tak pospíchala do práce na těch jehlách…“
Toulali jsme se noční Prahou, líbali se, povídali si. Bylo to šílené. Hezčí večer s mužem jsem nikdy nezažila. A přitom v jiné části města spal v posteli chlap, se kterým jsem měla strávit další kus života, navíc v cizině. A v jiné posteli žena, s níž má muž mých snů syna. Přesto jsem Leošovi slíbila, že nad jeho návrhem budu přece jen přemýšlet.
Druhý den byla sobota. Domluvili jsme se, že se sejdeme „pod koněm“ na Václaváku. V ruce bude mít rudou růži. Pokud se rozhodnu zůstat s ním v Praze, tak si ji od něj vezmu.
Celou noc jsem nespala. Moc jsem toužila po tom, zkusit to s Leošem. Tolik mě to k němu přitahovalo. Ale ustála bych, že se kvůli mě rozvedl? A udělal by to vůbec? Petr byl moje životní šance, měla jsem ho ráda, vážila jsem si ho.
Nakonec jsem pod toho koně šla.
Nepřišel.
V práci si vzal dovolenou, do našeho odjezdu se v kanceláři neobjevil. Nikdy už jsme se neviděli. Zřejmě to takhle mělo být.
Nějaký čas mě to trápilo, chtěla jsem znát alespoň nějaké vysvětlení, ale životní změna, španělská atmosféra, lidé, nová práce a Petr, který se opravdu snažil, mě přivedli na jiné myšlenky. Postupem času jsem na Leoše a na to velké zklamání zapomněla.

Velká holka
Ze vzpomínek mě probralo další cinknutí. „Jitko, dáš mi druhou šanci? Přijdeš si pod koně pro tu růži? Budu tam čekat. V pět.“
„Přijdu,“ odepsala jsem bez váhání.
Minulost ve mně najednou ožila. Byla jsem v podivném transu, jako by ty roky, co jsme se neviděli, najednou zmizely. Pak jsem si ale uvědomila, jak vypadám a co mám na sobě, a přítomnost náhle dostala jasné kontury. Zděsila jsem se. Rychle jsem vyběhla z kanceláře a utíkala se domů převléct. Pohled se mi zastavil na lodičkách na vysokém podpatku, stojících provokativně pod věšákem v chodbě. To by bylo téměř symbolické! Přesně jako tenkrát, pomyslela jsem si. Ale už jsem velká holka, raději si vezmu něco na klínku, pohodlnějšího. Na krk jsem si ale přece jen uvázala stejný šáteček co před lety. Pořád jsem ho měla.

Pozdě, ale přece
Stál tam. Stejně štíhlý, jako by se vůbec nezměnil. Až když jsem přišla blíž, viděla jsem, že vlasy má šedivé a kolem očí vrásky. Starší, unavenější verze Leoše, kterého jsem si pamatovala. Jak mě asi vidí on? Napadlo mě.
„Jsi pořád stejná,“ řekl, když jsme se objali.
„Nejsem, lodičky jsem si dneska nevzala. Už jsem rozumná.“ Usmála jsem se. Dobře jsem věděla, že ani já už nejsem ta osmnáctiletá holka. Ale šátek mě u krku mile hřál. Vzpomínka.
„Jsem rád, žes napsala. Já bych nikdy nenašel odvahu se ti ozvat. S tím pocitem, že jsem se zachoval jako srab, žiju celé roky.“
„Snažila jsem se to chápat. Měl jsi přece rodinu…“
„Ale já byl vážně rozhodnutý, že ti tu růži dám. A pak se ke mně ráno při snídani přitulil můj syn. Položil mi hlavu do klína a chtěl, abych ho drbal ve vlasech. Potom si mi stoupl na klín, aby viděl na ženu, která v kuchyni mazala rohlíky. ,Mami, kam s tátou dneska půjdeme, když je sobota?‘ Skočil mi kolem krku a vlepil mi pusu na tvář.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že mu to nemůžu udělat. Nemůžu od rodiny odejít.
Vím, že jsem ti měl dát zprávu, zavolat, napsat dopis, lístek... Ale místo toho jsem si vzal dovolenou, abych tě už nemusel vidět. Bál jsem se, že naše setkání nezvládnu. Přál jsem si jen, abys odjela a byla šťastná. Věděl jsem, že s Petrem budeš. Byl to fajn chlap a miloval tě, jak nejvíc uměl. No vidíš, a mně to manželství stejně nevyšlo. Drželi jsme ho víceméně z povinnosti, dokud syn nevyrostl. Byl jsem ale rád, že jsem vůči němu měl čisté svědomí. Ani si ale nedovedeš představit, kolikrát od toho dne jsem myslel na růži, kterou jsi nedostala...“
Držel ji v ruce až teď. Měla patnáct let zpoždění. Ale vzala jsem si ji. Byla nádherná, rudá jako srdce na valentýnských lístečcích vykukujících mezi cukrovinkami v blízké kavárně.
„Tak krásného Valentýna, lásko. Vlastně je to úžasně symbolické,“ usmál se, když zachytil můj pohled.
Procházeli jsme se po Praze jako tenkrát, podvečer se změnil v noc. Valentýnská srdce se na nás z výloh dál usmívala a já věděla, že na tenhle únorový svátek nikdy nezapomenu.