Mladí a nenasytní

Dodnes si pamatuji, když jsem jako desetiletá dostala svoje první a jediné tričko s přehazovačkou. Vzpomínáte na módní úlet 80. let s patentkami a flexibilním dílem látky? Dnes děs, tenkrát něco extra. Kdo v něm přišel do školy, ocitl se v pozici frajera, asi jako když dnešní dítko u ucha třímá iPhone. Moje čekání na tričko trvalo přes půl roku. Zjara jsem ho začala na našich dyndat, ale narozeniny mám až v září. Triček jsem měla plnou skříň, tak mi přece nebudou v jejich očích zbytečnost „jen“ pro radost shánět jen tak, mimo hru. Tenkrát mi to přišlo nefér. Teď vím, že to bylo v pořádku. Svoje vysněné tričko jsem si pak chránila jako oko v hlavě a po návratu ze školy se důsledně převlékala, aby na hřišti nepřišlo k úhoně. Bylo totiž výjimečné, dlouho a toužebně očekávané. Tenhle pocit už snad dnešní děti ani neznají, říkám si pokaždé, když se mě dnes moje desetiletá dcera zeptá, zda nemá jiné boty (či jiný díl oděvu), protože tyhle má už onošené. A tím míní, že je měla na sobě mnohokrát, jsou tedy okoukané a bylo by nejlepší, kdybych jí obratem koupila další… Pochopitelně má moje zlatíčko smůlu, ale je pravda, že doby se mění. Jistě, je super, že dnes v obchodech málokdy uslyšíte slovo „Nemáme“ a tytam jsou dny nedostatkového zboží.

ZNAJÍ VAŠE DĚTI HODNOTU VĚCÍ?

Na druhou stranu všeobecná hojnost možná trochu devalvuje hodnotu věcí. Nikoli materiální, ale pocitovou. Zatímco dřívějším generacím stačil za odměnu bonbon, dnes dostanou celý sáček a navrch čokoládu. Když se nadchnou pro nějakou zálibu, rodiče už metelí pro všechny pomůcky. Mikuláš se prohýbá pod bohatou nadílkou a k pousmání jsou časy, kdy dětem nosil jablíčko a pár oříšků. A Ježíšek? Ten se většinou nese v duchu čím víc, tím líp. A dospělí se pak pohoršují, že při dobývání patnáctého balíčku dítko už neprojevuje dostatečné nadšení a neděkuje z plných plic. Jak by mohlo, když mu všechno prostě splývá a spadá do kategorie „normálka“. Máloco už je dokáže překvapit a zaskočit. Odborníci v této souvislosti varují, že pokud kluci a holky dostanou kdykoli cokoli (co je v možnostech rodičů), nedokážou se uskromňovat či přizpůsobovat ani v jiných situacích a nebudou to mít jednou v životě jednoduché. Svoje potřeby a emoce považují za jediné a prioritní, které musejí být naplněné, a běda, když se tak nestane.

NASTAVIT HRANICE? DŮLEŽITÉ!

Dětští psychologové proto čím dál častěji připomínají, že špunti, kterým rodiče nenastaví mantinely, neurčí pravidla hry, mohou mít problémy se sebeovládáním, až agresí. Prostě se snaží prosadit si svou vůli za každou cenu. Navíc kluci a holky nebudou věčně pod ochrannými křídly štědrých rodičů. Ve škole i ve vztahu či v zaměstnání nemůže být vždy po jejich, musejí občas umět udělat kompromis nebo si něco odepřít a jejich sobectví jim může způsobit problémy při začleňování do kolektivu. Víš, kolik to stojí? Než se zase začnete rozčilovat, že ten váš nevděčník si neumí vážit věcí a myslí si, že peníze rostou na stromě, zkuste ho nejprve zasvětit do financí. Už předškolák si rámcově dokáže uvědomit, kolik za co zaplatíte, pokud mu to objasníte správným příkladem: „Musím tři dny pracovat, abychom ti mohli koupit boty,“ nebo „Lístek do kina stojí stejně jako patery bonbony.“ Můžete dočasně zavést i systém odměn za činnosti, které nepatří k jeho běžným povinnostem, a umožnit dítěti vydělat si na něco, co si chce pořídit. Lépe si pak umí představit, že za vším stojí práce. Třeba za vyčištění bot nebo umytí kol po výletě mu dejte pětikorunu a uvidíme, zda příště bude marnotratně sahat po nejdražší zmrzlině, když ví, že kvůli ní musí vypucovat deset párů bot nebo pulírovat kola celé rodině. U větších dětí se osvědčí kapesné s přesnými pravidly, na co je určeno. Když se jim na konci měsíce nebude dostávat peněz, měli byste vytrvat a nepřihazovat něco navrch, nebude-li k tomu pádný důvod. Vám přece v práci taky nedají další plat, když máte průvan na kontě. Pokud dospívající touží po něčem, co vy považujete za zbytečnost, může si na to ušetřit z kapesného anebo jít na brigádu a výdělkem se spolupodílet na pořízení vysněné věci. Pro tebe všechno, zlatíčko! Na obranu malých i odrostlejších dítek je třeba podotknout, že jejich touha mít všechno, na co pomyslí, je přirozená věc a my jsme nebyli jiní. Kluci a holky vnímají svět takový, jaký je, jak jim ho dospělí utvářejí. Ovšem podle výzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění rodiče skromnost nestavějí ve výchově mezi nejdůležitější hodnoty, jak tomu možná bylo dřív. Domnívají se, že tyto vlastnosti se neshodují se současným trendem dravých a úspěšných. Přitom záleží především na rodičích, jak potomkovi nastaví žebříček hodnot a stanoví laťku, kde začíná nadstandard. Zároveň je normální, že děti zkoušejí, kam až ji mohou posunout. A potom je na mamince, tatínkovi a jejich důslednosti, zda dokážou udržet nepsaná pravidla, aby z jejich malého nevděčníka nevyrostl velký sobec.