Zuzko, v posledních měsících jsi měla velmi napilno. Od září působíš v nové „terapeutovně“, jak ji láskyplně nazýváš, kterou sis sama navrhla i zrealizovala. Jaké je to mít konečně vlastní zázemí?
Je to skvělé! Jsem požitkář. Dám hodně na emoce a velmi často se řídím intuicí. Manžel si ze mě dělá legraci, že všechno směřuji hlavě k tomu, „aby to bylo hezký“. Je to pravda. Jakmile se někde necítím komfortně, stojí mě hodně sil, abych danou situaci zvládla podle svých představ. Takže jsem hledala takové místo, ve kterém se budu cítit opravdu dobře. Jsem přesvědčená, že pak se tam bude cítit dobře i klient a společně si tak můžeme vytvořit klidné a bezpečné prostředí, kde bude možné pustit se i do těch nejnepříjemnějších témat.
Dnešní doba nabízí mnoho instantních možností, jak poskytnout psychoterapii právě z „tepla“ domova. Jak k tomu přistupuješ ty?
Mít vlastní prostor pro mě bylo zásadní. Někdo by mohl říct, že jsem zpátečník, a možná trochu ano, ale to ukáže až budoucnost. V dnešní moderní době vzniklo několik platforem, které sdružují desítky až stovky psychoterapeutů, kde na základě vyplněného dotazníku dostanete pro Vás toho zdánlivě nejvhodnějšího. A pokud vám i přesto nevyhovuje, máte možnost vybrat si rychle jiného. A znovu.
Já si myslím, že jsou věci, které online prostě dělat nelze, nebo alespoň ne na 100 %. V psychoterapii jde především o vzájemný vztah s klientem. Ten se samozřejmě navazuje a buduje lépe při setkání osobním. Takový vztah bude vždy hlubší, otevřenější, pevnější a trvalejší. Navázání online vztahu, už z podstaty toho odosobnění a vzdálenosti, nemůže být nikdy tak kvalitní.
Proč si tedy někteří lidé vybírají právě tuto méně kvalitní cestu?
No protože to má pro ně jednu nepřekonatelnou výhodu, která je hybatelem dnešního světa. Je to snazší. Nejsem ani expert na moderní technologie, ani neurolog, ale vnímání a zážitek při osobním setkání, oproti tomu online, se zkrátka liší zásadně.
Jak bys tento rozdíl přiblížila lidem, kteří se ale bojí osobního setkání natolik, že to raději vzdávají?
Představte si obrázek pomeranče a grepu na displeji, ať už telefonu či počítače. V čem se tyto dva obrázky liší? Možná trochu v barvě kůry, možná ve velikosti a když budete mít štěstí, tak rozpoznáte rozdíl i ve struktuře. Víc toho ale, myslím, nenajdeme.
A teď si představte, že stejné ovoce držíte v ruce. V jedné pomeranč a ve druhé grep. Jaké odlišnosti můžete pozorovat nyní? Kromě barvy a velikosti máte možnost vnímat váhu plodu, tvrdost či měkkost kůry, cítit odlišnou vůni, charakteristickou právě pro jedno či druhé ovoce. A pokud máte možnost jej rozkrojit či dokonce ochutnat, zjistíte navíc, že se liší velmi výrazně i v chuti.
Tyto dva zážitky přeneseně vystihují, jak vnímám rozdíl mezi psychoterapií, která probíhá face to face a tou online. Navíc u online terapie hrozí riziko, že kdo vyzkouší právě nejprve tuto možnost a z nějakého důvodu mu nesedne, pak už klasickou psychoterapii pravděpodobně nevyhledá. To mi přijde jako velká škoda, protože by mu mohla skutečně pomoci.
Co je pro tebe v tom osobním kontaktu nejpřínosnější?
Jsem přesvědčená, že práce při osobním sezení je náročnější, ale také mnohem efektivnější. A nejen při samotném setkání. Už když tam jdete, přemýšlíte o svých tématech a stejně tak, když pak odcházíte, vám hlavou stale ještě běží myšlenky, vracející se k probíranému obsahu. Ty pak můžete dál rozvíjet. Není to jako zalogovat se do online schůzky minutu před a pak se jedním kliknutím odpojit. Také jste v jiném prostředí, než u sebe doma na gauči, to také mění nastavení člověka. Já mohu zase klienta pozorovat při vstupu do místnosti, jak působí, vidět řeč těla, co vyzařuje, jak reaguje.
Dá se tedy říci, že práci online odmítáš?
I se svými stálými klienty se občas vidím online, když mají třeba nemocné dítě, nebo jsou v zahraničí. Nevidím v tom potíž.
Pokud projeví zájem o online spolupráci nový klient a z časových, geografických, logistických, nebo zdravotních důvodů nelze setkání realizovat face to face, tak mu samozřejmě také vyjdu vstříc.
Online setkání tedy neodmítám, respektuji, že si někteří tuto variantu zvolí, ale netajím se tím, že online terapii považuji za méně efektivní.
Pro ta osobní setkání jsi zařídila opravdu příjemné místo. Když člověk vejde, může si také všimnout, jak krásně to tu voní. Má i to nějaký terapeutický záměr?
I když byla místnost komplet hotová, pořád mi tu něco chybělo. Navíc si myslím, že čich je trochu podceňovaným smyslem. Není náhodou, že se vůně umisťují do restaurací, obchodních center, kaváren, obchodů, posiloven atd. Působí na nás, aniž bychom si to uvědomovali. Já jsem zvolila svěží příjemnou vůni, která má podtrhnout celkovou atmosféru. Klienti si možná ani nevšimnou, že tu něco voní, ale zkrátka se tu cítí pohodlně a bezpečně.
Bavíš se s klienty i o jejich domácím prostředí?
Pokud si prostředí, ve kterém žijete, zútulňujete, tak se tam pak samozřejmě cítíte lépe. S klienty se ale spíše věnuji domácí atmosféře jako takové a jak ji ovlivnit. Těžko se opravují vztahy, řeší konflikty a hledají společná řešení, když partneři či rodina nesdílí společný prostor nebo činnosti. Možná byste se divili, kolik rodin spolu běžně nevečeří, a to večer tráví třeba i v jedné místnosti. A přesto každý zvlášť, u své obrazovky. V takovém případě samozřejmě vůně nebo pěkná výzdoba nepomůže.
Od nového roku nabízíš službu pro rodiny, které už nápravu vztahů vzdaly a kde se rodiče nachází v období rozchodu. V takovém ale, kdy se nejsou schopni úplně dobře domluvit nebo dokonce do svých rozepří zatahují i děti. Jak má právě “Asistované předávání dětí” pomoci?
Tahle služba vznikla vlastně úplnou náhodou. Na základě potřeby jedné klientky, která procházela bouřlivým rozvodem. Při vymýšlení, jak zmenšit napětí a stres všech zúčastněných při komunikaci ohledně dcerky, vznikl tento nápad.
V tu chvíli jsem to nebrala jako jinou službu. Šlo zkrátka jen o to, že jsem mohla v dané situaci pomoci. Nakonec stačilo za mé přítomnosti jen pár předání a od té doby se celá situace neustále zlepšuje. Dnes už jsou schopni si dceru předat bez dramatických hádek, urážek či vzájemného napadání. Na základě tohoto příběhu mě napadlo tuto zkušenost přetavit do ucelené služby, kterou by mohl určitý typ klientů dočasně potřebovat. Cílem této pomoci je, aby předávání dítěte probíhalo v co nejklidnější atmosféře.
Pro koho přesně je tedy služba určená?
Rodiče jsou často během nebo nějaký čas po rozchodu zahlcení emocemi. Obzvlášť, pokud přijdou se svým bývalým partnerem do kontaktu. V období rozchodu se lidé dokáží chovat úplně jinak než obvykle. S odstupem času na sebe a své činy moc pyšní nejsou, ale v danou chvíli si prostě nemohou pomoci. Přitom vůbec nezáleží na tom, jaké mají vzdělání, zaměstnání nebo sociální postavení. V tomto emočně vypjatém období bohužel někdy zapomínají na děti, které ale mají take své emoce a potřeby. Často jsou zmatené a za danou situaci se obviňují.
Proč vlastně na sebe děti tu situaci vztahují?
To je pro děti typické, protože do určitého věku jsou egocentrické, tedy si myslí, že vše na světě se děje jen kvůli nim. To dobré, ale bohužel i to špatné. Čili jakmile se rodiče hádají, dítě to čte, jako že je to jeho vina, protože nebylo dostatečně hodné, šikovné, samostatné, výkonné, hezké a tak dále. Samo dítě tedy v době rozchodu řeší ve své hlavě hodně emocí a zmatků. A pokud se rodiče neumějí domluvit, a při předávání využívají situaci k výčitkám, útokům, urážkám a tak podobně, je to pro dítě velmi traumatizující.
Asistované předávání tak vyznívá, bohužel, jako služba, která bude asi dosti vyhledávaná?
Tuto službu poskytují různé neziskové organizace, do určité míry i OSPOD. Realita ale naráží na kapacitu, kdy je nedostatek prostor i pracovníků, kteří by asistované předávání mohli provádět. Další bariérou úřadu jsou omezené otevírací hodiny.
Já, díky své nové terapeutovně, mohu nabídnout bezpečný prostor, kam může jeden rodič dítě přivést, předat mi ho i s instrukcemi (týkajících se například školy, léků nebo jiných aktuálních potřeb) a odejít. Následně přijde druhý rodič, kterému předám dítě spolu s veškerými potřebnými informacemi a věcmi, které si s sebou dítě přinese. Na všem, včetně časových dispozic, které budou vyhovovat všem, se předem dohodneme.
Máš už zmapovanou poptávku ve svém okolí?
Tuto službu teprve začínám nabízet. Od kolegů z různých míst mám ale informace, že takové služby jsou vyhledávané dokonce i v menších městech. Uvidíme, jak se situace vyvine. Vlastně bych si přála, aby tuto službu nikdy nikdo nepotřeboval.
A co bys popřála do nového roku všem těm rodičům, kterých se nyní rozchod bohužel dotýká?
Přeji Vám sílu a nadhled. I tahle náročná situace jednou skončí. Vydřžte a vězte, že nic netrvá navždy. Ani to hezké. A proto – až Vám bude zase fajn, tak si toho užívejte, co to jde!
Více o službách a Zuzce Břicháčové naleznete na vrbaprotebe.cz
