Máte-li rádi autorské čtení, vyrazte ve čtvrtek 11. dubna do Národní knihovny ČR v pražském Klementinu. Od 17.30 tam bude spisovatel Michal Ajvaz předčítat ze svých knih.
A proč právě tam? Mimo jiné proto, že spisovatel prostory Klementina opatřené aurou zázraků a překvapení zvěčnil ve svých knihách jako Druhé město nebo Návrat starého varana. A také proto, že v jeho románech je to často právě kniha, slovo, písmo nebo podivný znak, které zaujmou hlavního hrdinu a pátrání po kořenech jejich záhady jej uvrhne do nečekaného dobrodružství v cizokrajných městech, nebo přímo v Praze, která však ve svých tajných zákoutích dýchá nečekanou exotikou. Kde jinde by se tedy mělo konat autorské čtení a beseda s Michalem Ajvazem než právě v Národní knihovně ČR? Držitel ocenění Magnesia Litera za Knihu roku 2012 bude mimo jiné číst z textů, v nichž Klementinum figuruje jako tajemné místo a džungle milionů stránek, kde je možné téměř všechno. Nakladatelství Druhé město totiž připravuje dotisk už dlouho vyprodaného titulu Druhé město, který byl inspirací pro jeho název, když na českém trhu nahradilo zaniklý Petrov. Chybět nebude ani ukázka z loňského vydání knihy Vražda starého varana. Je libo ochutnávku?
„… hrot mého pera se nezadržitelně blíží ke spodnímu okraji papíru, jako břeh kalného moře se stále více přibližuje špinavě zelená deska stolu ve studovně univerzitní knihovny, kde tyto řádky píšu, vidím na ní vybledlý nápis „Remember!“ vedle zaschlé skvrny od krve, poslední stopy po podivných a dosud nevysvětlených událostech, které se tu odehrály před dvanácti lety a o kterých bych mohl napsat osmisetstránkový hrůzostrašný román (snad jste něco zaslechli o „případu lezoucí knihy“), prostor na psaní se stále zužuje, musím psát drobná písmenka a stlačovat slova jako harmoniku, jaká škoda, chtěl jsem toho ještě tolik říci o své pouti do malachitového paláce, o sestupu po mramorových schodech, vroubených bílými sochami jelenů a klesajících do husté, teplé a nasládle páchnoucí fialové kaše, o nečekaném setkání ve skříni, o souboji s pěti maskovanými nindži na střeše Národního divadla, o plačtivé nestvůře v kupé vlaku jedoucího zasněženou krajinou, o tom, kdo byl vlastně oním broukem na knize o králících, čím byla ona kniha a kým byli králíci, ale do stále se zužující mezery se už nic nevejde, snad by se to dalo vyřešit tak, že bych pokračoval pod dolním okrajem papíru a napsal konec vyprávění na desku stolu, sdělil bych vám, o který stůl se jedná, a vy byste si to tam mohli jít dočíst, ale uvědomuji si, že jednak by se někdo při té příležitosti mohl začít zajímat o různé šifrované zprávy, psané propisovací tužkou na desky stolů, což by mohlo vyzradit jisté přísně utajované mimogalaktické spojení, jednak se místa stolů stejně denně mění – každý večer se totiž stoly odstraňují, protože přes noc funguje Všeobecná studovna jako kluziště.“
(Michal Ajvaz, Návrat starého varana: Brouk)