Holky z naší školky, plísňáky, ramenní vycpávky, vlašák s rohlíkem na stojáka a sny o Západu: Takový byl život v osmdesátkách

I když v Československu stále vládl socialismus, atmosféra se přece jen začala trochu uvolňovat a ačkoliv jsme to ještě nevěděli, svoboda už téměř klepala na dveře. Možná i proto k nám začaly prosakovat vymoženosti ze Západu a svět kolem nás se z komunistické šedi začal měnit na barevnější a bohatší.

Holky z naší školky

Zatímco v Americe frčel Michael Jackson, Madonna nebo Prince, my jsme si pouštěli Michala Davida, Petru Janů, Kroky Františka Janečka, Elán nebo Olympic. Hity jako Nonstop, Hodina H, Zvonky štěstí nebo Sladké mámení byly všudypřítomné, zněly z tranzistoráků na chatách, na školních diskotékách i v domácích nahrávkách na obyčejných kazeťácích. Ti šťastnější si mohli vykračovat po ulici s walkmanem a molitanovými sluchátky na uších. Nejvíc jsme se ale všichni dojímali u nesmrtelného hitu Holky z naší školky.

Kdo měl štěstí a známého s videopřehrávačem, mohl se doma pyšnit nahrávkou koncertu Modern Talking nebo Duran Duran. A pokud měl člověk známého, který měl známého, který znal veksláka, co vozil kazety z Vídně, pak se dostal i k dalším zakázaným kouskům – třeba The Rolling Stones, Pink Floyd nebo Depeche Mode. Samozřejmě podpultově. Zajímavostí bylo, že řada českých hitů, která vznikala, byly vlastně covery známých světových songů. Koho ale tehdy zajímalo placení tantiém, když se za železnou oponu nikdo nedostal?

Dva televizní programy a dost

Na televizní obrazovce kralovali Arabela, Návštěvníci a Magion či Vega. Každý večer jsme čekali na Večerníček (a ano, tehdy jsme věřili, že mává nám osobně). Dospělí si sedali k Nemocnici na kraji města, Sanitce, Ženě za pultem nebo 30 případům majora Zemana. Když přišel Silvestr, byl to vrchol televizní sezóny. Nezapomenutelné estrády s Vladimírem Dvořákem, Jiřinou Bohdalovou a nesmrtelnými scénkami s Felixe Holzmanna či Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna se sledovaly u chlebíčků a levného vína.

Ze zahraničních filmů se k nám toho moc nedostalo, a pokud ano, často vlastně nebylo o co stát. Ale milovali jsme Angeliku, italské špagetové komedie s Budem Spencerem a Terrencem Hillem i Četníky ze Saint Tropez a vůbec všechny filmy, kde se mihnul oblíbený francouzský herec Louis de Funes. Vysílání navíc neběželo nonstop. V noci se zkrátka vypnulo a jediné, co jste mohli na obrazovkách sledovat, bylo zrnění. Obvykle se vysílání spouštělo v ranních hodinách.

Polyester, ramenní vycpávky a tuzexové džíny

Osmá dekáda byla módním karnevalem, kde se mísila inspirace z dostupných katalogů, styl ruských turistů a trochu západního šmrncu, který sem pronikal skrze emigranty, burzy a Tuzex. V obchodech se sice prodávaly univerzální šaty pro každou příležitost, ale kdo chtěl být opravdu in, sháněl džíny zn. Rifle nebo Levi’s – samozřejmě za bony. Kdo je neměl, musel si pořídit alespoň podivně flekaté džíny zvané plísňáky – ano, svůj název získaly proto, že vypadaly jako plíseň. A barevné šusťákové soupravy? Vrchol stylu i pohodlí.

Ramenní vycpávky byly povinnost, stejně jako obří barevné plastové náušnice, které zčásti zakrývala trvalá. I ta byla v podstatě povinná, čím větší, tím lepší. Že ničila vlasy, to tehdy nikoho nezajímalo. Ženy nosily růžové rtěnky, modré stíny až k obočí a lak na vlasy se kupoval po litrech. Muži? Pokud neměli knírek jako Tom Selleck a účes na Jágra neboli vpředu byznys, vzadu party, byli zcela mimo.

Chlebíčky banány jen o Vánocích

Jídlo v osmdesátkách? Exkurze do trpělivosti a improvizace. Maso se kupovalo na příděl, citrusy byly sezónní svátek a „tučné“ pondělky bez masa byly běžné. V obchodech panovala trvalá improvizace, člověk nikdy nevěděl, co najde. Možná sáček s rýží, možná jen regály s octem. Ale doma se čarovalo! Vznikaly delikatesy jako pařížský salát, vaječná tlačenka, obložené chlebíčky nebo vlašák z majonézy a zbytků. A samozřejmě nesměly fronty. Fronty na banány, na jogurt, na maso, na vložky, na všechno. Lidé se u prodavaček zapisovali do sešitků, stáli několik hodin kolikrát od rána v mrazu a do tmy a nikdo neprotestoval, prostě se vědělo, že to jinak nejde.

Pedro žvýkačky měly intenzivní chuť tak na deset vteřin, ale byly nejoblíbenější, hlavně proto, že v nich byl obrázek. Kofola, Vinea nebo malinovka z automatu? Ikony dětství. A co teprve žlutá limonáda! Na cucavých bonbonech jako bonpary, fialky či atlasky jsme si málem vylámali zuby, přesto jsme vždy sáhli po dalších. Obzvlášť když někdo ze spolužáků slavil narozeniny, přinesl je do školy a pár mu jich v sáčku zbylo. Zázrak, že jsme takový nápor cukru přežili!

Hlavně venku a hlavně spolu

Největší luxus byl dostatek volného času. A protože nebyl internet, mobily, Netflix ani sociální sítě, lidé se víc potkávali. Děti lítaly venku, hrály si na vojáky, na hloupou kuchařku nebo na schovávanou. Po setmění samozřejmě přišla pro ty starší na řadu hra Na krvavé koleno. V zimě se bobovalo a stavěly se bunkry, v létě se jezdilo na pionýrské tábory, chytaly se ryby nebo se blblo na hřišti. Také jsme si lámali hlavu nad Rubikovou kostkou, pozorovali barevnou pružinu na schodech a skupovali koně ve hře Dostihy a sázky.

Mnohé děti byly na prázdniny „odveleny“ k babičkám na venkov, a to bylo teprve dobrodružství! Rodiny jezdily na chatu, to byla chlouba každého správného socialistického občana. A nebyla-li chata, musel stačit alespoň zahradní domek v zahrádkářské kolonii za městem. Pěstovala se rajčata, grilovalo se maso z konzervy, pily se instantní nápoje a večer se hrálo Člověče, nezlob se nebo pexeso. Jakmile děti zalehly do spacáků, mohli si dospělí dopřát partičku karet u lahváče nebo panáčka Myslivecké. Naštěstí ještě během této dekády přišla vytoužená svoboda a s ní neomezené možnosti.

Baví vás retro témata? Vzpomeňte si v našem kvízu na slova, která už téměř zanikla.