Barokní ženy byly nádherné, s vyčesanými vlasy, dokonalým make-upem a v přenádherných róbách s nařasenými sukněmi. Jenže pod nimi se to čistotou zrovna neskvělo. V období baroka se hygienické standardy značně lišily od dnešních. Ženská barokní intimní hygiena, kdy se péče o tělo a zdraví podřizovala jak dostupným prostředkům, tak i společenským normám, rozhodně nebyla něco, co bychom dnes přijali za své.
Intimní hygiena žen v baroku, které trvalo přibližně od 17. do začátku 18. století, byla ovlivněna jak nedostatkem moderních hygienických prostředků, tak kulturními a náboženskými zvyklostmi té doby. Přestože péče o tělo nebyla na takové úrovni jako dnes, ženy si musely najít způsoby, jak zůstat čisté a v mezích normy zdravé. V rozporu s obecným přesvědčením se lidé v období baroka koupali, i když ne tak často jako my dnes. Koupání bylo často považováno za luxus, a to jak z hlediska prostředků, tak i úsilí. Ženy z vyšších vrstev se příležitostně koupaly, zejména v řekách v teplejších měsících, ale jednalo se spíše o společenské události než o pravidelnou hygienu. Jak se ženy v baroku staraly o svou intimní hygienu?
V období baroka byla intimní hygiena žen značně omezená nedostatkem hygienických produktů, které dnes považujeme za samozřejmost. Základním prostředkem pro osobní hygienu bylo mýdlo, které bylo často vyráběno doma z přírodních ingrediencí, jako je popel a zvířecí tuk. Vzhledem k jeho omezené dostupnosti a ceně se však mýdlo používalo spíše sporadicky. Dosáhly na něj jen bohatí, chudina si musela vystačit s přírodními koupelemi a vodou. Ženy v baroku často používaly bylinky a květiny pro své čisticí rituály. Levandule, růže a rozmarýn byly oblíbené díky svým antiseptickým vlastnostem a příjemné vůni. Tyto byliny se přidávaly do koupelí nebo se z nich připravovaly různé tinktury a odvary, které měly pomoci udržet tělo čisté a zdravé. A slyšeli jste někdy o rituálu tření?
Místo častého koupání se ženy často uchylovaly k rituálu zvanému "tření". Při něm se používaly látky napuštěné alkoholem nebo parfémy k očistě těla. Například Ludvík XIV. navzdory svému odporu k parfémům dával přednost každodennímu potírání alkoholem, aby udržel svou osobní hygienu. Věřilo se, že tato praxe je zdravější, protože zabraňuje otevření pórů potenciálně špinavé vodě.
A podobně tomu bylo i s ústní hygienou. Udržování čistých zubů bylo prioritou i pro barokní ženy. K čištění zubů používaly různé prášky z bylin, šalvěje nebo dokonce popela. K osvěžení dechu se používaly ústní vody, často vyrobené z octa nebo medu. Účinnost těchto metod však byla omezená a péče o zuby byla ve srovnání s moderními standardy primitivní.
Menstruační hygiena byla v baroku velmi základní. Ženy používaly látkové vložky, které si samy vyráběly a po použití praly. Tyto látkové vložky byly upevněny pomocí pásků nebo stuh, které byly přivázány kolem pasu. Hygienické standardy nebyly tak vysoké jako dnes, a proto byla menstruace často považována za nepříjemné a obtěžující období. Všemu pomáhaly spodničky a vhodné prádlo pod nimi - pokud tedy ženy vůbec nějaké nosily!
V době baroka hrálo prádlo zásadní roli v osobní čistotě. Ženy nosily lněné spodní prádlo a používaly lněné povlečení, protože věřily, že látka absorbuje nečistoty a pot z těla. Tato praxe byla považována za dostatečnou k udržení čistoty. Pravidelná výměna těchto lněných oděvů byla známkou hygieny i bohatství, protože bělejší a častěji měněné prádlo svědčilo o vyšším společenském postavení.
V barokní éře se ženské spodní prádlo stalo specializovanějším a propracovanějším, což odráželo módní a dekorativní styly té doby. Spodničky byly v barokní éře hojně používány a staly se důležitou součástí dámské módy. Přestože primárně sloužily k dodání objemu sukni, v intimní hygieně měly také svou roli. Pomáhaly absorbovat pot a tělesné oleje, a tím alespoň částečně přispívaly k udržení čistoty.
Spodní kalhotky se ve středověku a baroku běžně nepoužívaly, takže ženy se spoléhaly na jiné metody ochrany před menstruací a intimní hygieny, jako byly látky nebo hadry. Teprve v pozdějších obdobích se spodní prádlo více specializovalo a vyvinulo do podoby dnes běžně používaných typů kalhotek.
Chcete vědět, jak se ženám menstruovalo v minulosti?
Mezi běžné způsoby řešení intimní hygieny patřilo mytí vodou, i když přístup k čisté vodě mohl být v některých oblastech omezený. Ženy používaly látky nebo hadry k mytí intimních partií a jako ochranu před menstruací. Některé ženy využívaly bylinky a rostliny, jako heřmánek nebo okvětní lístky růží, k čištění a osvěžení intimních míst. Ty, které si to mohly dovolit, tedy většinou ženy ve vyšším postavení, praktikovaly tzv. douching, což je proces omývání vnitřku pochvy pomocí směsí vody, octa nebo jiných tekutin. Tato praxe byla považována za pokročilou metodu intimní hygieny. Intimní zápach tedy ženy řešily tak, jak mohly.
Parfémy byly v baroku všudypřítomné a používaly se k maskování nesčetných pachů, které sužovaly každodenní život. Ženy s sebou nosily malé vyšívané sáčky naplněné vonnými bylinami nebo okvětními lístky, které měly nepříjemné pachy zahnat. Nadměrné používání silných parfémů však mělo někdy nepříznivé účinky, jak dokládá nadměrné používání Liselotty von der Pfalz, které údajně způsobilo, že několikrát omdlela...
Intimní hygiena žen se značně lišila v závislosti na regionu, kultuře a společenském postavení. Praktiky intimní hygieny ve středověku byly často ovlivněny kulturními názory a postoji k ženskému tělu, které mohly být negativní a stigmatizující. Menstruace byla například považována za nemoc a časté mytí pohlavních orgánů bylo považováno za příčinu neplodnosti. A samozřejmě do všeho mluvila církev, jak bylo tehdy zvykem.
Skutečný průlom v oblasti osobní hygieny nastal až v polovině 19. století, kdy se začala praktikovat pravidelná koupel s mýdlem. Lékaři objevili souvislost bakterií s infekčními chorobami a počet bakterií na těle se po umytí podstatně snížil. Přesto se až do počátku dvacátého století věřilo, že časté mytí pohlavních orgánů u žen může vést k neplodnosti.
Náboženství hrálo významnou roli v tom, jak se ženy staraly o svou intimní hygienu. V mnoha případech byly náboženské normy a předpisy striktní a ovlivňovaly každodenní život. Například v katolických zemích byly určité aspekty osobní hygieny považovány za hříšné nebo nevhodné. Na druhou stranu, pravidelné očistné rituály byly běžné v židovských komunitách, kde mikve (rituální lázně) hrály klíčovou roli ve fyzické a duchovní očistě žen. Tyto rituály měly nejen hygienický, ale také duchovní význam a pomáhaly ženám cítit se čisté a připravené na náboženské obřady. Navíc posilovaly sebevědomí i ženský půvab.
Intimní hygiena žen v baroku byla velmi odlišná od toho, na co jsme zvyklí dnes. Přestože chyběly moderní hygienické prostředky, ženy našly způsoby, jak se starat o své tělo pomocí přírodních materiálů a technik. Historie intimní hygieny žen v baroku nám připomíná, jak daleko jsme se posunuli. Zatímco dnešní společnost je posedlá antibakteriálními mýdly a každodenním sprchováním, barokní doba měla na hygienu, zejména ženskou, zcela jiný názor. V době velkolepé módy a bohatého života se ženy 17. století pohybovaly ve svých vlastních jedinečných rituálech čistoty, často diktovaných společenskými normami a omezených dobovým chápáním zdraví a hygieny.
