Dost možná vás starověký Egypt vůbec nezajímá, ale způsob pohřbívání faraonů a velmožů vám určitě neunikl. Mumifikování těl mělo v této kultuře velký význam, protože se věřilo, že se duše po čase opět do svého těla vrací. Samotný proces mumifikace byl poměrně složitý. O to více je fascinující. Pojďme se podívat, jak probíhal.
Mumifikace sloužila především k uchování duše v posmrtném životě. Jak už bylo řečeno, staří Egypťané věřili, že se duše vrací v pravidelných intervalech zpět do těla. Proto bylo důležité, aby zůstalo neporušené. První mumie jsou známé přibližně z roku 2600 př. n. l., ovšem v roce 2018 přišlo muzeum v italském Turíně s informací, že postup, kterým staří Egypťané uchovávali těla mrtvých, je údajně mnohem starší, než se uvádělo, a to rovnou o 1100 let.
Podle informací Australian museum stačilo jen sedmdesát dní práce a těla se uchovala následující tisíce let. Je to další důvod, proč pochybovat, že staří Egypťané pocházeli z naší planety.
Nejprve se tělo muselo omýt buď vodou z řeky Nil nebo palmovým vínem. Balzamovač, který měl na sobě masku Anubise, boha mrtvých vytáhl nosem pomocí háčku mozek, který se vyhodil. Staří Egypťané ho totiž nepovažovali za důležitý. Zdrojem inteligence pro ně bylo srdce.
Proto ho taky jako jediné nechávali uvnitř těla, zatímco ostatní orgány odstranili. Plíce, žaludek, játra a střeva byly odděleně nabalzamovány a umístěny do nádob, které byly ozdobené syny boha Hora. Každý syn chránil jeden orgán. Uchování těchto orgánů bylo důležité, aby mohly mumie posmrtně dýchat a jíst, což si ovšem mohli dovolit jen ti nejbohatší.
Dále se muselo tělo nechat vysušit. Pokrylo se natronem, což je uhličitanová sůl shromážděná z okrajů pouštních jezer. Sůl absorbovala vodu z těla, a tak zabránila dalšímu rozkladu. Takhle se sušilo čtyřicet dnů.
Po uplynutí této doby byla sůl z těla odstraněna a tělní dutiny se vycpaly plátnem, pilinami, pískem nebo nasekanou slámou. Balzamovači pak natírali kůži olejem, aby zůstala pružná. Následně nezbývalo nic jiného než zabalení do obvazů. Na jedno tělo bylo potřeba až 150 metrů lněných bandáží, které se k sobě lepily pryskyřicí. Nejprve se obalily hlava a krk, pak prsty, ruce a nohy. Pro odvrácení zlých duchů se mezi obvazy vkládaly různé amulety a útržky z Knihy mrtvých.
Nakonec byla nasazena na obličej posmrtná maska, díky které měla duše najít opět své tělo. Po patnácti dnech mohla být hotová mumie vložena do rakve. Tělo bylo pohřbeno se všemi pozemskými poklady a věcmi, což jistě zabránilo v následném rozhádání příbuzných při dědickém řízení, a po odehnání zlých duchů za pomoci modliteb a kouzel, které pronesl kněz, byl proces hotov.
Zvířecí mumie vznikaly kvůli tomu, aby mohly být domácí mazlíčci pohřbeni spolu se svými páníčky. Těmto zvířátkům se dostávalo stejně kvalitní mumifikace jako jejich majitelům.
Dalším důvodem byly obětiny. Mnoho posvátných zvířat bylo speciálně chováno jen za účelem toho, aby mohly zemřít a stát se tak oběťmi egyptských bohů. Lidé věřili, že tak se zvířata dostanou na lepší místo. Mělo to za následek, že několik druhů zvířat, především posvátný pták ibis, bylo téměř vyhubeno. Nakonec byla mumifikována posvátná chrámová zvířata z náboženských důvodů. Zvíře, které bylo považováno za fyzický projev boha, bylo po smrti řádně mumifikováno.
Autor: Dominika Číčelová
Australian.museum, Si.edu, National Geographic
