Kadeřnictví v dobách totality nefungovala jen jako salony krásy, kde vám šikovné kadeřnice na hlavě v rámci možností vytvořily skvělý účes, ale též jako informační kancelář. Kadeřnice byly vážené ženy podporované úplatky, neboť krom úpravy vlasů často mohly poskytnout potřebná sdělení. A když nebylo na kadeřnici, přicházela na řadu domácí péče.
Za socialismu byla většina kadeřnictví státními podniky, kde pracovali zaměstnanci s pevně stanovenými platy. Soukromé podnikání bylo omezené a regulované. Kadeřnické salony byly obvykle součástí větších komplexů služeb nebo obchodních domů. Zaměstnanci často čelili nedostatku kvalitního vybavení a materiálů, což ovlivňovalo logicky i kvalitu poskytovaných služeb. Kadeřnice ovšem byly podnikavé osoby, a tak si občas tajně vydělávaly bokem tím, že své zákaznice upravovaly doma.
Vzhledem k omezené dostupnosti kvalitních služeb a materiálů docházelo k různým formám korupce. Dostat totiž termín v salonu nebylo jen tak. Šikovné kadeřnice byly „žádaným zbožím“ a jejich diáře bývaly plné na měsíce dopředu. Uplatit se ale daly vysokým spropitným, na kterém si také přivydělávaly. Výše spropitného pak často určovala i to, za jak dlouho dostaly zákaznice nový termín. Kadeřnice také často dostávaly dárky nebo peníze „bokem“, aby zajistily lepší služby nebo aby zákazníkům zajistily termíny mimo pořadník. Tento systém byl jakýmsi veřejným tajemstvím a stal se běžnou součástí života.
V 60. a 70. letech byly oblíbené kratší střihy, jako byly pixie nebo mikádo, inspirované západními celebritami. V 80. letech se začaly nosit více objemné a trvalené účesy. Inspirací byly především domácí hvězdy, jako byly zpěvačky zvučných jmen: Hana Zagorová, Petra Janů či Lucie Bílá. Frčela vodová, kdy si ženy nechaly natočit vlasy na natáčky a vyfoukat pod velkým sušákem, staré dámy si zase ladily přelivy své bílé vlasy do tónů růžové, fialové a modré, a pak pohoršeně na ulici koukaly na mládež s totožnými barvami na svých vlasech.
Trvalá ondulace byla jedním z nejpopulárnějších procesů, při kterém se vlasy chemicky upravovaly do vln či kudrlin, a to dlouhé i krátké sestřihy. Tento účes měla v době socialismu na hlavě minimálně jednou snad každá žena. Účes plný kudrlinek časem povoloval, až z něj vznikla takzvaně „zkreplá trvalá“, kterou si občas na dlouhých vlasech nechali vytvořit i muži. Dlouhé vlasy u mužů ale byly známkou revolty a jedinci s dlouhou kšticí byli považováni za chuligány. Tím spíš, že si občas vlasy s pomocí cukrové vody vyčesali do vysokého číra, které by jim v té době žádné kadeřnictví nevytvořilo.
Kadeřnické salony byly často jednoduché, se základním vybavením. Návštěvníci mohli očekávat řadu křesel, zrcadel a umyvadel pro mytí vlasů. Vybavení bylo často staršího data a prostředí nebylo vždy moderní ani komfortní. Kadeřnictví sloužila nejen k úpravě vlasů, ale také jako společenská centra, kde si lidé vyměňovali informace a diskutovali. Kadeřnice vždy věděly, kde se co šustlo, a byly tak často důležitým zdrojem potřebných informací, stejně jako pravidelné zákaznice, které se v kadeřnictvích potkávaly.
Kadeřníci a kadeřnice využívali techniky jako stříhání, barvení a trvalou ondulaci. Barvy na vlasy nebyly vždy snadno dostupné a často nebyly kvalitní, což vedlo k improvizaci a hledání alternativních řešení. Mnoho žen se naučilo barvit si vlasy doma, často s pomocí peroxidu nebo rostlinných barviv.
Domácí barvení, střihy a trvalé byly běžné. Mnohé ženy používaly domácí triky a recepty a stříhaly se samy nebo s pomocí kamarádky. Většinou ale tyto pokusy dopadaly tak, že si žena na hlavě vytvořila nepovedený paskvil v podobě oranžového chemlonu, jenž často vznikl po neodborném odbarvování.
V drogériích byl k dostání pouze březový či kopřivový šampon a chtěla-li žena pro krásu svých kadeří udělat něco víc, musela si vyrobit masku z věcí, které našla doma. Ujala se tak syrová vajíčka, octová voda i odvar z kopřiv. Největším výstřelkem pak byl lak na vlasy značky Taft nebo Lybar, ani ten ale nebyl vždy k sehnání. V takových případech se opět sáhlo po domácích produktech a nahradila ho cukrová voda nebo třeba pivo.
Jak na tuto dobu vzpomínáte vy?
Autorský text, www.idnes.cz, wwwi60.cz
