Letní dovolená ze socialismu: České moře bylo na Mácháči, bez konzerv ani ránu a valuty se pašovaly v pastě na zuby

Zatímco dnes nám cestovní kanceláře i letecké společnosti nabízí nepřeberné množství možností, kam se během dovolené za poměrně rozumné peníze vydat, v dobách socialismu bylo toto rozhodování celkem jednoduché. Nebylo moc kam cestovat, protože se nikam nesmělo a na nic nebyly peníze. Neznamená to ale, že lidé jen seděli doma, v rámci tehdejších možností si dokázali najít způsob, jak si alespoň trochu zasloužené volno užít.

Vzhůru na podnikové chaty i na Mácháč

Rodinná dovolená se většinou řešila v rámci Československa, protože víc si průměrná česká rodina nemohla dovolit. Populární byly podnikové chaty, které byly spravovány jednotlivými podniky a organizacemi. Tyto chaty byly rozmístěny po celém Československu, a to především v atraktivních rekreačních oblastech jako byly Krkonoše, Šumava, či Beskydy. Firmy a státní podniky nabízely svým zaměstnancům možnost trávit dovolenou v těchto objektech za minimální náklady. Byla to oblíbená forma odpočinku, která zajišťovala sociální zázemí a možnost kolektivního trávení volného času. Zde se navazovala dlouhotrvající přátelství a vznikaly životní lásky tak, jak můžete vidět i v budovatelském filmu Anděl na horách.

Nejezdilo se ale jen na hory, mladí lidé nejčastěji trampovali a rodinky trávily dovolené v kempech u vody. K moři se nesmělo nebo na něj nebylo, a tak se za české moře považovalo Máchovo jezero neboli Mácháč. Právě sem se rodiny často stěhovaly s obřími stany na velkou část léta, vznikaly zde komunity přátel z celé republiky, přes den se chodilo na výlety nebo k vodě a večer zábavu obstarávaly táboráky a trampové s kytarami, případně organizované soutěže provozovatelů kempu, které měly povzbudit ducha každého slušného soudruha.

Handlování s digitálkami

Cestování do zahraničí bylo výrazně omezené. Nejčastějšími destinacemi byly země východního bloku, jako Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko a NDR (Německá demokratická republika), případně Jadran. Pro vycestování bylo potřeba získat povolení, často v podobě devizového příslibu, což bylo potvrzení, že daná osoba má právo na výměnu československých korun za cizí měnu. Příděl peněz však byl značně omezený, a tak se i zmrzlina u moře stala nedostatkovým zbožím. Češi proto ilegálně získané valuty často do zahraničí pašovali například v zubní pastě, ponožkách či všité do sedaček u auta.

Kromě získání devizového příslibu bylo nutné obstarat cestovní doklady a v některých případech i víza. Lidé také museli počítat s pečlivými celními kontrolami a omezeními v oblasti dovozu a vývozu zboží. Přesto se řada věcí dala převézt a u moře směnit za místní produkty. V Jugoslávii se daly za dináry směnit například kempinkové židličky, ručníky, prostěradla či zrnková káva, nazpět pak Češi vozili trička s barevnými nápisy, digitálky i německé pleťové krémy.

Paštikáři z Čech

A jak taková dovolená vlastně vypadala? O žádný luxus v podobě krásných hotelů se službami typu all inclusive se opravdu nejednalo. Rodina většinou vyrazila na dlouhou cestu vlastním autem s obytným přívěsem, nebo si vezla vlastní stan. V kufru auta nechybělo ani nádobí, přenosný vařič a zásoba jídla na celou dovolenou. Plechová krabička na cestu obsahovala řízky, zavařené sklenice poctivá jídla všeho druhu, nesměly chybět ani kupované konzervy, kvůli kterým se Čechům v zahraničí říkalo hanlivě „paštikáři“.

Jak se může zdát, vypadá to, že se od revoluce v roce 1989 příliš nezměnilo. Bývalá Jugoslávie, čili dnešní Chorvatsko je stále nejoblíbenější destinací Čechů, kteří k Jadranu masově vyrážejí každé léto, a často nechybí ani zásoby řízků, stany a konzervy. Na hranicích už nás však nikdo nehlídá, peníze nejsou na příděl a svoboda je k nezaplacení.

Zajímá vás život v období socialismu? Přečtěte si, jak v té době vypadala česká kadeřnictví.