Snad každý, kdo jako turista zamíří do moravské metropole Brno, zatouží vidět funkcionalistickou vilu Tugendhat. Tu má mimo jiné projekčně na svědomí Otto Eisler, architekt, který dal Brnu řadu zajímavých staveb. Ačkoliv jeho život nebyl procházkou růžovým sadem a během války přišel o část rodiny a sám skončil v koncentračním táboře, byl velmi činorodý muž s mnoha zájmy i přáteli. Otto Eisler nejen že postavil kultovní vilu Tugendhat, ale poté přežil Osvětim i pochod smrti.
Otto Eisler se narodil roku 1893 v Bystřici nad Pernštejnem jako nejmladší z pěti bratrů do židovské rodiny. Jeho otec vedl menší hospodářství, bohužel ale brzy zemřel a matka se s dětmi rozhodla přestěhovat do Brna. Pro malého Ottu se tak otevřely lepší možnosti ohledně vzdělání a po základní škole nastoupil na státní reálku, odkud pokračoval na Německé vysoké škole technické studiem architektury.
Během první světové války však neměl na vybranou a musel studium na čas přerušit, aby nastoupil do vojenské služby. Tehdy byl vážně zraněn v Bosně a na konci války dezertoval k srbským partyzánům. Válku ale přežil a poté dokončil i svoje studia, k nimž ve Vídni absolvoval stáž na Škole uměleckých řemesel. Poté si otevřel vlastní projekční kancelář a projektoval zahrady pro známého architekta Ernsta Wiesnera, nejznámější stavby ale vznikly v době, kdy se v roce 1930 Otto přidal ke stavební firmě svých bratrů Artura a Mořice.
Právě v této době vznikla světoznámá vila Tugendhat, která je dodnes brněnským architektonickým klenotem, na jehož návštěvu se čeká měsíce. K dalším skvostným realizacím pak patří třeba hotel Avion architekta Bohuslava Fuchse nebo palác Morava, bytový dům JEPA a řada bytových domů v ulicích v ulicích Masarykova, Orlí, Údolní, Botanická nebo Cejl. Z díly Otto Eislera vzešla i jediná dochovaná synagoga v Brně v ulici Skořepka 13.
Bohužel slibně rozjetou kariéru bratří Eislerů překazila druhá světová válka. Po okupaci v České republice v roce 1939 byl Otto Eisler zatčen gestapem a několik týdnů vězněn na hradě Špilberk. Po propuštění se mu podařilo uprchnout do Norska, odkud chtěl přejít hranice do Švédska, zde byl bohužel opět dopaden a přes koncentrační tábory Grini a Vratislav putoval až do obávané Osvětimi. Ani tady nebyl utrpení konec, odtud musel Otto Eisler absolvovat ještě pochod smrti do Buchenwaldu. Až tady ho čekalo čekalo osvobození v podobě amerických vojsk.
Po válce se architekt vrátil do Brna, oženil se se svojí sestřenicí Gertrudou Kenderovou, což byl prý s ohledem na jeho údajnou homosexuální orientaci sňatek z rozumu, a vedl velmi činorodý život. Ačkoliv byl především úspěšným architektem, rád podporoval umění obecně a sbíral výtvarná díla. Sám byl nadaným malířem a věnoval se zejména krajinným akvarelům. Jeho koníčkem bylo také řezbářství, v němž vynikal zejména v tvorbě loutek, cizí mu nebyla ani hudba a hra na flétnu.
Také sport mu nebyl cizí a aktivně lyžoval, běhal dlouhé tratě, plaval nebo boxoval. U své vily měl dokonce tenisový kurt, kde pravidelně pořádal tenisová utkání s přáteli, v padesátých letech ho ale raději ze strachu z komunistického režimu a jeho názoru na buržoazní styl života nechal zbourat. Dalšími jeho zájmy byla botanika a zoologie, ve skleníku u své vily pěstoval kaktusy a choval krom milovaných kokršpanělů krokodýla a chameleona.
Právě Eislerova vila v Neumannově ulici byla místem, kde se scházela společenská smetánka. Ať už k nedělním dýchánkům u karet, nebo k přátelským posezením mezi brněnskými intelektuály, mezi nimiž se nacházely i slavné osobnosti. V Eislerově vile mimo jiné často přespávali například Voskovec s Werichem. Bydlel zde překvapivě i šéf brněnského gestapa, ovšem to bylo v době druhé světové války, kdy byli bratři Eislerovi vězněni v koncentračních táborech.
Otto Eisler pracoval až do roku 1950 samostatně, poté se stal zaměstnancem Botanické zahrady Masarykovy univerzity. Podílel se hlavně na zastavovacích plánech a projektech pavilonů a expozic zoologické zahrady v Bystrci, významnější zakázky přicházely už jen zřídka. Otto Eisler zemřel 27. července 1968 v Brně a nezanechal po sobě žádné potomky.
www.stoplusjednicka.cz, www.slavnevily.cz, www.brnenskydenik.cz
