Krutost a bezcitnost některých dozorců koncentračních táborů za druhé světové války jako by neznala mezí. V těchto místech lidský život nic neznamenal a čím víc jich bylo zmařeno, tím v očích nacistického Německa lépe. Vedení koncentračních táborů se ale nespokojilo jen s usmrcováním, někteří dozorci se přímo vyžívali v týrání nebohých vězňů. A to nejen muži, ale i ženy. Mezi takové patřila i Maria Mendel zvaná Bestie.
Maria Mandel se narodila 10. ledna 1912 v Münzenkirchenu v Horním Rakousku do rodin ševce, který již měl tři děti. Ačkoliv rodina nebyla příliš bohatá, dětství měla Maria údajně idylické a ještě v cele smrti na něj vzpomínala jako na nejhezčí období jejího života. Rodina jí nicméně nemohla poskytnout žádné lepší vzdělání, a tak Maria vychodila pouze základní školu. Poté si několik let vydělávala na živobytí na poště, než se jí změnil život.
Stalo se tak poté, co se v roce 1938 Rakousko připojilo k nacistickému Německu a Maria se rozhodla odstěhovat se do Mnichova. Nebyla sice studovaná, ale nebyla ani hloupá – svoji budoucnost viděla v nacistickém Německu a tušila, že když půjde touto cestou, bude se mít dobře. Tedy, alespoň dočasně. Jakmile dostala příležitost, nastoupila za prací do koncentračního tábora. Její první štací byl tábor v v Lichtenburgu v Sasku – Anhaltsku, kde se také stala příslušnicí SS. Odtud byla převelena do Ravensbrücku a jelikož neměla problém s krutým týráním vězňů, rychle se vypracovala až na vrchní dozorkyni.
Díky disciplíně a pečlivé práci jí stačily pouhé tři roky k tomu, aby se v roce 1942 dostala až do největšího koncentračního tábora Osvětim-Březinka a převzala místo vrchní dozorkyně. Ani tato pozice nebyla poslední, už v roce 1944 se stala vrchní velitelkou celé ženské věznice a tím pádem také přímou podřízenou velitele tábora Rudolfa Hösse. Tím jí samozřejmě připadla víceméně neomezená moc nejen nad vězenkyněmi, ale i podřízenými.
A tím se taky popustila uzda jejím sadistickým choutkám. Už v minulosti se Maria vykazovala sadistickou krutostí, kdy vězně ráda trestala bičem i bitím, nyní ale měla daleko větší možnosti. Podílela se na selekci žen na rampě a mohla určovat, kdo půjde rovnou do plynu a kdo na lékařské pokusy k doktoru Mengelemu, což jí činilo zvrácenou radost. Ještě větší potěšení jí ale dělalo, když mohla na smrt posílat malé děti. Údajně takto ukončila život až půl milionu dětí a žen.
Existovaly však výjimky. Maria byla velkou milovnicí vážné hudby, a tak když se na rampě určené k selekci objevila židovská houslová virtuoska Alma Rosé, což byla neteř hudebního skladatele Gustava Mahlera, vzala si ji Maria okamžitě pod svá křídla a běda tomu, kdo by se jí snad pokusil byť jen zkřivit vlásek. Maria udělala z houslistky vedoucí osvětimského hudebního sboru, který tam se vězenkyněmi založila. Díky tomu mohla Alma Rosé zachránit řadu dalších životů. Žádná velká výhra to ale nebyla, protože sbor musel hrát nejen u oficiálních akcí, ale také při selekci, popravách či odchodech vězňů do plynových komor.
Jen díky působení v hudebním tělesu většina těchto žen koncentrační tábor přežila, sama Alma Rosé však bohužel zemřela za podivných okolností. K ostatním vězenkyním se ale Maria chovala i nadále s nebývalou krutostí a využívala každého momentu k tomu, aby mohla použít násilí, některé dokonce zkopala k smrti. I proto se jí začalo přezdívat Bestie. Nejhorší na tom ale bylo, že jejím konáním se inspirovaly i další dozorkyně a ve svém přístupu k vězenkyním čím dál víc přitvrzovaly a vymýšlely další způsoby týrání.
Poslední půlrok války strávila Maria prací v pobočném koncentračním táboře v Dachau, odkud v květnu 1945 spolu s koncem války utekla do hor v jižním Bavorsku a poté pokračovala do rodného Münzenkirchenu. Za své činy a službu si sice odnesla nacistický válečný kříž, ten jí ale po válce byl k ničemu. Už v srpnu 1945 byla zatčena americkou armádou a později předána polským úřadům. V polském Krakově byla také později souzena.
Nečekané pro ni určitě bylo, že se ve vězení setkala se svojí bývalou vězenkyní, antikomunistickou aktivistkou Stanislavou Rachwal, kterou měla v koncentračním táboře také týrat. Spolu s další bývalou dozorkyní prosily Stanislavu před jejich popravou o odpuštění. Maria se dokonce se Stanislavou setkala na vězeňských toaletách, kde jí políbila ruku a omluvila se jí. Své těžké hříchy tím ale neodčinila a 22. prosince 1947 byla odsouzena k trestu smrti. Popravena byla 24. ledna 1948 ve věku šestatřiceti let a poslední slova, která Maria Mandel vyslovila, byla: „Ať žije Polsko!“
www.dotyk.cz, www.reflex.cz, www.lifee.cz
