Koncentrační tábor Mauthausen patřil k nejhorším nacistickým táborům smrti. Brutální podmínky, nucené práce v kamenolomu a nelidské zacházení vedly k masovému umírání vězňů. Mezi nejhorší dozorce patřil sadistický Georg Bachmayer, jehož krutost neznala hranic. Jaký byl jeho osud a jak se podílel na zločinech, které se zde odehrávaly?
Koncentrační tábor Mauthausen byl od počátku spojen s nucenou prací v dolech, kde vězni čelili extrémně tvrdým podmínkám. Oproti jiným nacistickým táborům zde panovala ještě větší krutost zahrnující lékařské experimenty, systematické mučení, nelidské zacházení a hromadné vraždy, které měli na svědomí důstojníci SS.
Jedním z nejhorších dozorců v Mauthausenu byl Georg Bachmayer, narozený 12. srpna 1913 ve Fridolfingu, tehdejší součásti Německého císařství. Kvůli špatným studijním výsledkům se po sedmi letech školní docházky vydal pracovat do cihelny. V dubnu 1933 vstoupil do SS a o měsíc později se stal členem nacistické strany. Brzy poté nastoupil jako dozorce v koncentračním táboře Dachau a v roce 1938 se účastnil anšlusu Rakouska.
Po vypuknutí druhé světové války v září 1939 už Georg Bachmayer působil v Mauthausenu, kam byl převelen na začátku téhož roku. Místo tábora otevřeného 8. srpna 1938 bylo vybráno kvůli nedalekému žulovému domu a blízkosti města Linz. Vězni si tábor museli vybudovat sami a byli nuceni k tvrdé práci. Podmínky zde byly natolik nelidské, že více než polovina vězňů zemřela na následky mučení, hladu, nemocí a nelidského zacházení. Od roku 1941 zde SS začala budovat plynovou komoru a další zařízení pro hromadné vraždění.
Georg Bachmayer, jmenovaný v roce 1940 do funkce zodpovědné za všechny vězně a personál SS v táboře, se rychle stal synonymem pro extrémní brutalitu. Nové zajatce běžně vítal se slovy, že z Mauthausenu se nikdo nikdy nedostal živý a jediná cesta ven vede komínem. Také jim navrhoval, že pokud chtějí urychlit svou smrt, mohou se vrhnout na elektrické dráty, jimiž byl celý tábor obehnán.
Jeho sadismus neznal hranic. Osobně se účastnil poprav, mučení i plynování. V jednom případě spolu s dalšími dozorci sekerami zmasakroval na 300 deportovaných vězňů. Při jiné příležitosti nechal oběšeného vězně viset před zraky ostatních, kteří kolem něj museli hodiny pochodovat a koukat na mrtvé tělo oběšence. Podobných příběhů existuje celá řada, stejně jako mrtvých, kteří byli zabiti Bachmayerovou rukou. Mezi vězni se stal nechvalně proslulý i svým oblı́beným způsobem poprav – poštváváním svých dvou krvelačných dog na oběti, které byly roztrhány k smrti. Tento způsob vraždění se v táboře nazýval „zemřít na psí polibek“.
Bachmayer se účastnil i hromadných poprav v plynových komorách a v roce 1942 přispěl mimo jiné k zavraždění 262 Čechů. Svědecké výpovědi hovořili o jeho až chorobném nadšení pro mučení. Kolovalo také děsivé vyprávění o tom, jak jednoho dne zmizel jeden z vězňů, který byl později při pátrací akci nalezen v jednom z domů, kde se skrýval před smrtí vyhladověním. Bachmayer se podle vyprávění očitých svědků zachvěl vzrušením a pronesl: „Toho umlátím k smrti sám.“ A tak se také později stalo.
Ke konci války se Mauthausen stal cílem evakuace z několika okolních táborů a do koncentračního tábora dorazily tisíce zubožených vězňů. V posledních měsících před osvobozením tak vlivem nemocí i nedostatku jídla a extrémního vysílení vedla situace k hromadnému umírání vězňů. Po osvobození byla většina z přeživších v tak zbídačelém stavu, že mnozí z nich umřeli ještě během prvních dnů svobody.
Začátkem května 1945 uprchl Georg Bachmayer s několika dalšími dozorci z tábora Mauthausen a našel útočiště v nedalekém statku v severním Rakousku, kde na něj čekala jeho žena se dvěma dcerami. Bachmayer tušil, co mu hrozí, a tak se spravedlnosti zbaběle vyhnul. V noci 8. května 1945 spáchal sebevraždu poté, co zabil svoji ženu i své dvě dcery. Bylo mu jednatřicet let.
www.jewishgen.org, www.stream.cz
