Klaun Frank Slivers Oakley z přelomu 20. století byl tak vtipný, že na jeho vystoupeních museli být lékaři. Přesto spáchal sebevraždu

O klaunech se často říká, že jsou to ve skutečnosti ti nejsmutnější lidé. Tento fakt se tak zaryl do podvědomí, že dokonce psychologický jev nazývaný syndrom smutného klauna. Ten popisuje osobu, která působí navenek jako veselá, zábavná a optimistická, skrývá hluboký smutek, úzkost nebo jiné negativní emoce. Tento termín je často spojován s lidmi, kteří se snaží potěšit ostatní a rozveselovat své okolí, zatímco sami trpí vnitřními problémy. Jeho název je odvozen od představy klauna, který má za úkol bavit publikum, ale mimo jeviště může být osamělý a smutný. A právě tento syndrom možná trápil i Franka Sliverse Oakleyho, jednoho z nejslavnějších klaunů historie.

Diváci upadali do transu

Frank Oakley se narodil v roce 1876 ve Švédsku rodičům, kteří se živili jako zpěváci. Už odmala byl exhibicionista a něco ho táhlo k cirkusu, který si zamiloval. Ve čtrnácti letech se začal zdokonalovat jako hadí muž a o dva roky později se připojil k cirkusu. Rodiče ale chtěli mít ze svého syna něco víc, než jen kočovného cirkusáka. Poslali ho proto studoval na univerzitu do Michiganu, ani to ale mladého Franka nezastavilo v jeho snech. Na studiích vydržel pouhé dva roky, než znovu utekl k cirkusu.

Byl tak vtipný, že na jeho vystoupeních museli být lékaři

To už se honosil přezdívkou Slivers a vystupoval jako klaun. Jeho oblíbeným skečem byla scénka Zabte rozhodčího, kde jako rekvizity používal bizarní masku chytače a mohutnou baseballovou lapačku. V tomto představení předváděl bouřlivý zápas dvou baseballových týmů a sám přitom odehrál všechny postavy. Ve svých skečích dokázala být tak vtipný, že obecenstvo doslova šílelo. Diváci prý propukali v tak nekontrolovatelný smích, že museli být vždy na místě lékaři, aby je uvedli zpět do normálního stavu. Někteří totiž údajně upadali i do transu.

Okradený smutný klaun

Slivers si užíval slávu a roky na výsluní, za svá představení byl schopen vydělat někdy i tisíc dolarů. Jenže nic netrvá věčně a sláva je pomíjivá. Slivers pomalu stárnul a na jeho místo přicházeli noví následovníci. Lidé se zamilovávali do komiků typu Charlie Chaplin nebo Laurel a Hardy a na Sliverse se pomalu zapomínalo. Jen čas od času narazil na dobrý kšeft, který mu finančně pomohl.

Na pódiu či v manéži sklízel Slivers obrovské úspěchy méně a méně, a nedařilo se mu ani v jeho osobním životě. V roce 1902 se v jednatřiceti letech oženil, vzal si krásnou zpěvačku Nellie Dunbar, s níž měl jednu dceru Ruth. Rodinné štěstí ale netrvalo dlouho, jelikož Nellie zemřela a nešťastného Sliverse zanechala s jejich osmiletou dcerou a drahými klenoty, které měla malá Ruth jednou zdědit.

Tíha svědomí

Slivers sice nad ztrátou manželky truchlil, netrvalo však dlouho a zamiloval se znovu. Jeho další vyvolenou byla opět žena „z oboru“. Tentokrát šlo o estrádní herečku Violu Stoll, jejímuž kouzlu Slivers propadl, nebyla to ale šťastná volba. Viola totiž ukradla šperky určené jako dědictví pro Sliversovu dceru Ruth, a nešťastný klaun krádež nahlásil policii. Svého jednání okamžitě litoval a snažil se ještě situaci zachránit. Usvědčená herečka totiž vyfasovala tři roky ve vězení a Slivers se jí snažil pomoci, dokonce ji požádal o ruku. Jak se ale ukázalo, Viole vůbec nešlo o lásku, jen o ukradené šperky, a tak nabídku zoufalého klauna odmítla. Slivers neunesl tíhu svědomí, které ho užíralo, a ve svém pokoji na 808 West Seventy-first Street spáchal pomocí plynu sebevraždu.

Pamatujete si seriál Cirkus Himberto? Přečtěte si, co dnes dělá jeden z jeho hlavních představitelů.