I řadu desetiletí od konce druhé světové války se neustále vynořují hrůzné příběhy lidí, kteří zažili nelidské zacházení v koncentračních táborech. Jedním z nejhorších byla polská Osvětim, kde pevnou rukou vládl velitel Rudolf Höss, jenž měl na svědomí víc než milion lidských životů. Dostal zasloužený trest?
K poslouchání příkazů byl Rudolf Höss vycepovaný již odmalička. Narodil se 25. listopadu 1901 a jeho despotický otec ho vychovával opravdu tvrdě, navíc ho v rámci katolické víry nutil stát se knězem. Rudolf byl tedy odjakživa zvyklý poslouchat jakékoliv rozkazy bez mrknutí oka, dráha církevního pracovníka ho ale nelákala, a tak se vzbouřil.
Na počátku první světové války pracoval jako nemocniční dobrovolník, poté už se jeho kariéra vyvíjela směrem do armády. Během jeho působení ve válce mu umřeli oba rodiče, vrátil se tak jako sirotek a navíc bez majetku, který si bez jeho svolení rozebrali zbylí příbuzní v domnění, že se šestnáctiletý Rudolf stane knězem a nebude tudíž hmotný majetek potřebovat.
Jedinou útěchu našel Rudolf v krajně pravicové polovojenské organizaci Freikorps, brzy byl ale na deset let zatčen za vraždu německého učitele. Amnestie ho však z vězení dostala o čtyři roky dřív a přidal se k rolnickému hnutí, které ho učilo o nadřazenosti germánské rasy. Právě tam potkal svoji budoucí manželku Hedwigu, ale především Heinricha Himmlera, který měl na jeho budoucnost zásadní vliv.
Právě on ho totiž protlačil k SS a Rudolfova vraždící kariéra mohla začít. K práci v koncentračních táborech byl zřejmě předurčený, protože v roce 1934 začal jako dozorčí v táboře v Dachau, odkud se o čtyři roky později přestěhoval do tábora Sachsenhausen, aby byl o dva roky déle povýšen a přijal místo velitele koncentračního tábora Osvětim.
Rudolf Höss byl tím, kdo tábor určený původně pro politické vězně přeměnil na vyhlazovací. Spolu s projektanty neúnavně pracoval na projektech co nejvýkonnějších krematorií, kde by bylo možné se zbavit co největšího počtu těl za co nejkratší dobu. V roce 1943 svůj post velitele v Osvětimi na několik měsíců opustil, aby se v roce 1944 vrátil dokončit úkol nazvaný Akce Höss, při němž bylo vyhlazeno 400 tisíc maďarských Židů. Celkově měl však sám Höss na svědomí víc jak milion lidských životů.
I přes nelidské řádění se ale hájil argumenty, že ačkoliv bylo jeho úkolem zcela vyhladit jednu lidskou rasu, nikdy se nechoval krutě a nikoho netýral, zkrátka jen plnil svůj úkol. „Možná že jsem v rozčílení z nepořádků nebo projevů nedbalosti, na něž jsem narazil, vyřkl nejedno zlé slovo, vypustil z úst výrok, kterého jsem se neměl dopustit. Ale nikdy jsem nebyl krutý – nikdy jsem se nedal strhnout k týrání,“ uváděl ve svých pamětech s názvem Stíny, které stihl sepsat ještě před svojí smrtí.
O jeho zvrácené mysli svědčí i fakt, že v přímém sousedství tábora v poklidu žil i s celou svojí rodinou. Za zdí oddělující koncentrační tábor v Osvětimi si nechal vystavět obrovskou a nákladnou vilu pro svoji ženu a pět potomků, kde měl velkou zahradu se skleníkem a bazénem a výhledem na komíny krematoria, a kam pravidelně proudily zásoby jídla i luxusního oblečení proudící přímo od zajatých vězňů mířících do plynových komor. O zvrácenosti celé rodiny Rudolfa Hösse vypráví oscarový snímek z roku 2023 s názvem Zóna zájmu.
Jakmile válka skončila a koncentrační tábory byly osvobozeny, Höss se sice začal skrývat, ne však příliš důkladně. Dokonce ho ani nenapadlo opustit zemi a skrýt se například v Jižní Americe, jako řada jiných nacistů. Höss se začal věnovat práci rolníka, rodinu však pro jistotu ukryl na jiném místě. Když šlo ale do tuhého, jeho manželka na něj rozhodně takové ohledy nebrala a bez mrknutí oka ho naprášila britské armádě. Rudolf Höss si sice pro případ dopadení schovával ampulku kyanidu, aby případně spáchal sebevraždu, tu však nechtěně rozbil, a tak se musel ze svých hříchů zpovídat před soudem v Norimberku.
Přítomné u tribunálu zarazil a znechutil především jeho chladný přístup, s jakým popisoval svoji práci v koncentračním táboře. Jako by si ani neuvědomoval, kolik nevinných lidí připravil o život a jaké hrůzy se v Osvětimi děly. „Samotné usmrcování trvalo nejkratší dobu. Za půl hodiny jsme mohli vyřídit 2000 lidí, ale spalování trvalo strašně dlouho. Zabíjení bylo lehké, nebylo třeba ani stráží, aby je nahnali do komor; šli tam dobrovolně, protože si mysleli, že se jdou sprchovat; místo vody jsme pak pustili jedovatý plyn. To všechno šlo velmi rychle," uvedl mimo jiné během výslechu při Norimberském procesu. Byl odsouzen k trestu smrti a 16. dubna 1947 popraven. Ke smrti oběšením došlo přímo v Osvětimi, a to za krematoriem číslo 1, na dohled od jeho bývalé vily.
www.annefrank.org, www.dotyk.cz, www.reflex.cz
