Emilie Kittlová, Ema Destinnová, Emmy Destinn. Tři různá jména, přitom jedna a ta samá žena. Operní pěvkyně, která naši republiku proslavila po celé Evropě i za oceánem. Dnes její podobiznu najdeme na dvoutisícových bankovkách. Jaká byla její cesta ke slávě a proč ji v Čechách publikum odmítalo?
Emilie Kittlová vyrůstala v Praze se čtyřmi dalšími sourozenci. Svůj pěvecký talent podědila po své mamince Jindřišce, která za svobodna bývala také operní pěvkyní, dřív než se ale proslavila, podařilo se jí dobře se vdát za Emina otce Emanuela Kittla. Oba rodiče hudební talent své dcery podporovali, a tak se malá Ema učila hrát na housle a navštěvovala hodiny zpěvu u profesorky Marie Loewe–Destinnové. Ta měla na rozvoj jejího zpěvu tak velký vliv, že si Ema později její příjmení zvolila jako svůj pseudonym.
Začátky pěvecké kariéry talentované Emy byly jak na horské dráze. V pražském Národním divadle jí při konkurzu bylo stroze řečeno, že nemá hlas, podobný verdikt si zpočátku vyslechla i v drážďanské opeře a ředitel divadla Theater des Westens v Berlíně si navíc přisadil s tím, že nejen, že nemá hlas, ale navíc je i ošklivá. Pro Emu to byl kruté rány osudu, houževnatá dívka se ale nemínila vzdát. A dobře udělala, protože svět na její talent čekal.
Náruč jí nakonec otevřela drážďanská dvorní opera, kde roku 1897 debutovala, poté jí spolupráci nabídla berlínská Státní opera Pod Lipami, a pak už se nabídky jen hrnuly. V Německé opeře v Berlíně se stala primadonou, hostovala v Londýně, ve Vídni, v Paříži a nakonec i v Praze. O jejím talentu se mluvilo až za oceánem, a tak v roce 1908 přišlo pozvání do newyorské Metropolitní opery, kde si zazpívala i po boku Enrica Carusa. Ve stejném roce byla prohlášena čestným členem pražského Národního divadla. Jejími dalšími uměleckými partnery byli Arturo Toscanini, Gustav Mahler či Giacomo Puccini. Všichni tito muži se od ní dokonce dočkali odmítnutí, protože Ema se chtěla vdát jedině za českého muže. Stala se světovou megastar, včetně bohatství, obdivu, manýrů i skandálů.
Během první světové války odjela opět koncertovat do Ameriky a při té příležitosti převážela důležité válečné informace. Při jejím návratu v roce 1916 už ji na hranicích čekala rakouská policie a nebýt velké přízně německého císaře Viléma II., patrně by měla jistou oprátku za velezradu. Takhle byla Ema propuštěna, od té doby ji však sledovali, byl jí zabaven pas a nesměla překročit hranice Rakouska. Tehdy koupila svůj zámeček ve Stráži nad Nežárkou, do kterého se naprosto zamilovala a brala ho za své útočiště, kam se uchylovala, kdykoliv jen mohla.
Její místo pomalu zabírali mladší talentovaní zpěváci a zpěvačky, to však neznamenalo, že by pěvkyně neměla pracovní nabídky. Jenže lukrativní nabídku na výuku zpěvu v Americe odmítla a Češi se zrovna nepřetrhli s tím, aby se jí odvděčili za to, že mnohým z nich v uplynulých letech finančně vypomohla. Její žádost o doživotní rentu za zásluhy o stát byla zamítnuta, ani místo profesorky zpěvu na pražské konzervatoři nedostala.
Zamilovat se Ema Destinnová uměla, její lásky ale příliš šťastné nebyly. Tou první, která se zároveň stala celoživotní, ale hlavně nenaplněnou, byl profesionální cyklista Jindřich Vodílek, několikanásobný šampion ale před její láskou ujel a zlomil operní pěvkyni srdce. Během nejaktivnějších let své slávy si Ema užívala nejrůznější známosti, až nakonec podlehla svému kolegovi Dinhovi Gillymu. Co na tom, že už byl ženatý! Přesto se z něj nakonec stal její životní partner, který se ale později raději nechal zařadit do internačního tábora, než aby sledoval další avantýry své partnerky.
Ta se na stará kolena znovu zamilovala, tentokrát do amatérského zpěváka Viléma Kunstovného s uměleckým jménem Mario Roman, který se živil jako lesní inženýr. Ani tady však stárnoucí zpěvačka s láskou příliš nepochodila. Ema si přesto nedala pokoj a podlehla svodům o dvacet let mladšího nadporučíka letectva Josefa Halsbache, za něhož se dokonce po krátké známosti vdala. Samozřejmě ani tento vztah nemohl dopadnout dobře. Manželé neměli nic společného, a jak se později ukázalo, mladý pilot šel především po majetku své staré manželky. Tu jedné noci tajně opustil a údajně si při tom odnesl velkou část jejího jmění… Po její smrti si ale ještě několik let užíval života na zámku.
Na sklonku života už Ema po slávě netoužila. Tvrdila, že není nic horšího, než pohled na starou ženu na jevišti, pravdou ale bylo, že její zdraví ohrožovala obezita, která jí navíc znemožňovala pohyb. A tak operní pěvkyně trávila všechen svůj čas na svém zámku ve Stráži nad Nežárkou, kde se dokonale vžila do role zámecké paní. Procházela se zásadně v černých šatech s fialovými doplňky, zajímala se o alchymii a v zámku hromadila prapodivné artefakty, které tak trochu budily hrůzu. Další tajnou místnost měla zase určenou k odložení drahých šperků, vzácných knih, zlatých i stříbrných servisů, toaletních souprav i předmětů ze slonové kosti.
Sama Ema však vlivem špatné životosprávy chřadla a neduhy se začaly projevovat nejrůznějšími způsoby. Když nakonec musela v necelých dvaapadesáti letech v Českých Budějovicích prodělat operaci očí, její zhuntované tělo zásah nesneslo a Ema během operace dostala mozkovou mrtvici, na jejíž následky zemřela. Tak jako spousta jiných umělců i ona byla velebena především po smrti, kdy také získala nejvíce ocenění in memoriam. A teprve tehdy se z ní stala skutečná hvězda, to když po ní v osmdesátých letech ve hvězdárně v Kleti byla pojmenována planetka č. 6583, od té doby už navždy nesoucí jméno Ema Destinová.
www.vlasta.cz, www.aktualne.cz, www.straznadnezarkou.cz
