Bývala to krásná dívka, která ale zaprodala duši ďáblu. Tonka Šibenice neboli Modrá Tonka totiž jako prostitutka splnila přání vrahovi žen odsouzenému na smrt. Tím si pod sebou rychle podtrhla větev a spadla na samé dno společnosti. Zkrátka zamilovaná dívka, která si kvůli muži z podsvětí zničila svůj vlastní život. Jaký byl Tončin příběh?
Modrá Tonka, vlastním jménem Antonie Havlová, pracovala jako luxusní prostitutka v jednom pražském salónu. Byla to pohledná mladá žena, která ve své práci patřila k nejlepším. Osud ji však slávu a štěstí nepřál. Antonie se jako jediná prostitutka z pražské galerky rozhodla splnit přání vrahovi odsouzenému na smrt. Tím si bohužel svůj osud nadobro zpečetila. Dodnes se neví, co Modrou Tonku k jejímu rozhodnutí vedlo. Zdali to byl soucit, nebo jen brala prostituci jako řemeslo, ve kterém má vyhovět všem, kteří o to požádají.
Odsouzeným na smrt byl tehdy masový vrah žen, Ferdinand Prokůpek. Prokůpka odsoudili na smrt za vraždu několika mladých dívek. Jeho jediným posledním přáním bylo zařádit si s děvou lehkých mravů. Přání mu bylo splněno. Antonie jako jediná prostitutka na to kývla. V tu chvíli si jen stěží uvědomovala, jak velkou osobní tragédii sama sobě způsobila. Splnit poslední přání vrahovi umožnil inspektor Lederer, který 12. srpna 1881 požádal mladé dívky lehkých mravů, zda by některá z nich nesplnila českému Jacku Rozparovači jeho poslední přání, a strávila s ním noc. Všechny oslovené dívky, pracující v salónu Emanuela Kauckého ale odmítly. Až na jednu. Antonii Havlovou. Právě toto rozhodnutí nakonec Modré Tonce přineslo život plný blahobytu a luxusu. Ale bohužel i mnohem horší stranu měla její profesní "ochota".
O osudu Modré Tonky by možná nikdo nevěděl, kdyby nebylo zvídavého reportéra. Ten celý její příběh důkladně sepsal a zvěřejnil. Novinář a spisovatel Egon Erwin Kisch tak dopomohl ženě k tomu, aby spadla, velice rychle, na samé dno. Od té chvíle jí nikdo neřekl jinak než Tonka Šibenice.
Kisch byl vždy fascinován osudem pražské spodiny. Není se proto čemu divit, že po příběhu Tonky Šibenice sáhl doslova všema deseti. Zuřivý reportér svou práci i kariéru postavil na mnoha skutečných příbězích pocházejících z pražských ulic. „Možná, že to vycházelo z jeho vlastní, navíc židovské izolace. Navíc v kombinaci s vysokým sociálním cítěním,“ uvedl literární kritik Radim Kopáč. Kisch Tončin příběh sepsal v roce 1921. Nazval jej Nanebevzetí Tonky Šibenice. Ve stejném roce byl Tončin příběh zdramatizován a v roce 1930 došlo k jeho zfilmování.
Nevěstince nebyly v Praze na přelomu 19. a 20. století ničím výjimečným. Bylo jich zde přibližně šedesát a pracovaly v nich dámy na úrovni, které mnohdy byly vzdělané a pocházely z dobrých a urozených rodin. I proto měly tyto „lehké holky“ pověst vzdělaných žen, se kterými bylo možné komunikovat na jakékoliv téma. Kromě salonu Emanuela Kauckého se mezi významné nevěstince zapsaly podniky jako Goldschmied, Friedmann, Návesník nebo také salon Aaron a další. Jmenovaných pět však patřilo k nejluxusnějším.
Tonka Šibenice si svým rozhodnutím nadobro zpečetila svůj osud. „Jenže tím, že vrahovi splnila přání, se mu stala blízkou. Ostatní prostitutky se jí pak začaly bát, podobně jako měly strach z Prokůpka,“ uvedl publicista Radim Kopáč, autor několika knih ze světa pražských hampejzů. Havlová nedostala na výběr a salon, ve kterém pracovala, musela opustit. Spadla až na samé dno a skončila na ulici. Bez práce a peněz, díky kterým patřila mezi pražskou smetánku.
Smutný příběh Tonky Šibenice ukazuje, jak společnost dokáže velmi rychle odsoudit člověka a zničit mu život, aniž by znala větší souvislosti.
